Thursday, 21 June 2018

Egypt mi podkopával nohy do poslední chvíle (Díl 12.)

To závěrečné odpočítávání probíhalo ukrutně pomalu. Nudila jsem se. Četla jsem si vzkazy na seznamce, kde jsem se registrovala, abych přišla na jiné myšlenky. Snažila jsem se jíst, ale nešlo to. Začínala jsem jídlo nenávidět, protože mi to pokaždé dělalo takové problémy. Ale paradoxně při myšlenkce na česká jídla, třeba smažák nebo ovocné knedlíky, to se mi sbíhaly sliny. Chtěla jsem domů. Po odjezdu z hotelu mě čekaly ještě čtyři dny v Káhiře, kam se mi přestalo chtít jet. Když jsem kupovala letenku, bláhově jsem si myslela, že budu mít energii courat celé dny po ulicích a užívat si velkoměsta. Ale kdeže. Elán a síla byly ty tam.  

Začala jsem si pomalu balit. Třídila jsem věci, které si odvezu s sebou a které v hotelu nechám. Musela jsem toho opustit mnohem víc, než jsem chtěla. Nepobrala bych to. Za dva roky se toho dost nastřádá.
A můj psychický stav dosáhl bodu mrazu. Pořád jsem nemohla pochopit, proč se Saied ke mně zachoval tak zrádně. Od začátku prosince se ke mně choval strašně hezky. Třikrát mluvil o budoucnosti. Poprvé, když se mě zeptal, jak dlouho budu v ČR, že má plan. To mi dalo naději. Podruhé, když mi řekl, že chce jet do ČR a být s lidmi, kteří chtějí být s ním. Potřetí o Vánocích, když se mě zeptal, jestli zůstanu v Egyptě, pokud tam on zůstane taky a neodjede do Saudské Arábie. A k tomu se ke mně začal chovat jako tenkrát, když jsme byli pár. Ptal se mě, kam jdu, co budu dělat, kde jsem byla, bránil mě před číšníkem, dal mi čokoládu, vtipkoval se mnou, trávil se mnou noci a ptal se na moji rodinu. Tyhle všechny příznaky mi říkaly, že chce být se mnou. A já jako zamilovaná tomu uvěřila. A on se pak ze dne na den skoro před mýma očima vyspal s nějakou Ruskou a oznámil mi, že ho tlačím do vztahu a nutím ho, aby mě miloval. Že mě nechce a nebude se mnou. To bylo, jako kdyby po mně střelil kulku. A pak ho vidím každé čtyři dny s jinou holkou a ty dívky mi samy říkaly, že s ním měly sex na pláži. Do toho jsem otěhotněla a Saiedova reakce zněla, že se ho k sobě snažím připoutat a dostat ho zpátky. Navíc jsem byla pořád unavená, chtělo se mi zvracet, neměla jsem sílu na nic. Za všechno jsem si mohla sama, to jsem dobře věděla. Ale to, co jsem si v Egyptě za ten poslední měsíc vytrpěla, to bych nepřála nikomu. Nenáviděla jsem úplně všechno tam, byla jsem zralá na psychiatrii a uvažovala jsem o sebevraždě. Bylo mi úplně stejně mizerně jako na podzim okolo Halloweenu, kdy v hotelu pobývala Margot. Tenkrát jsem na Korym vyprosila tři dny volna, abych se mohla uklidit v Hurghadě, v bytu své kamarádky Veroniky. Chodila jsem po ulicích, se sluchátky v uších a přemýšlela o tom, co se to sakra dělo. Právě v Hurghadě mi došlo, v jakém malém světě uvnitř Dreams Beach žiju. Nebylo tam do čeho píchnout a nebylo možné se Saiedovi vyhnout. V Hurghadě jsem si uvědomila, že se svět netočí jenom kolem něj. Jenže tři dny byly zoufale málo utnout všemu mému trápení tipec. Než jsem se nadála, byla jsem z Hurghady zpátky a celý ten kolotoč se točil nanovo.
Posledních pár dní před mým odjezdem, se mnou Saied začal mluvit. Nevzpomínám si, jak k tomu došlo. Možná k tomu přispělo to, že Kory odjel na týden do Alexandrie a Saied si neměl s kým jiným povídat. Zeptal se, jestli mu přenechám svůj foťák. Neviděla jsem důvod mu ho dávat. Když si vzpomenu, jak jsem mu nosívala drobné dárky, a on mi jednou místo díků řekl: “Už zase?”, nejradši bych mu jednu pleskla.
Můj poslední večer v hotelu byl hodně paradoxní. Požádala jsem Koryho, ať ten večer uspořádáme velkou taneční show, že si chci ještě naposledy před lidmi zatančit ty svoje milované písničky. Sestavila jsem si vlastní playlist a únava neúnava, strašně jsem se na to vystoupení těšila. Možná i trochu škodolibě, protože ten večer Saied slavil narozeniny a já mu chtěla jeho den “ukrást”. Strhnout pozornost na mě. Což se ne tak úplně povedlo. Hosté nakonec aplaudovali nám oběma.
Saiedovy narozeniny a můj poslední večer v hotelu

Po show jsem se loučila se všemi mými kolegy animátory. Taxi do Hurghady mělo přijet někdy v šest ráno, kdy budou ti moji kluci ještě natuty spát, takže jsem je všechny objímala ten večer a tekly mi slzy jako hrachy. S Korym jsme si slíbili, že se brzy uvidíme. Buď v Egyptě, nebo v Rusku, kam se chystal za svou milovanou (Neviděli jsme se dodnes). Ale jinak jsem svůj odchod moc neprožívala. Se spoustou lidí jsem se ani nerozloučila. Byla jsem ráda, že jsem odtamtud vypadla. Žádnej smutek, spíš úleva.
Když jsem už byla ve svém pokoji a chystala se jít si lehnout, zaťukal mi na dveře Saied. Řekl mi, ať tuhle noc strávím s ním. Přes to přese všechno, co se stalo, jsem k němu pořád cítila velkou náklonnost a přece jen, byl to táta mé Sárky. Ležela jsem mu na prsou, tak jak jsem to milovala a myslím, že jsem tu noc nezamhouřila oči. Vnímala jsem tlukot jeho srdce, jeho hrudník, který se zdvihal a zase klesal pravidelným dechem a cítila jakýsi posvátný klid. Když mi v pět ráno zazvonil budík a já si posbírala svršky, žádné velké loučení neproběhlo. Otočila jsem se k Saiedovi ode dveří a řekla mu bye. A zabouchla za sebou dveře …
Seděla jsem na zadním sedadle taxíku a pozorovala tu pouštní krajinu. Tu nekonečnou rovnou cestu podél pobřeží a na duši se mi rozprostíral klid a mír. To nejcennější jsem si vezla s sebou. Svoji Sárku. V Hurghadě jsem nastoupila do autobusu do Káhiry, kam jsem se dokodrcala až k večeru. Prakticky celé čtyři dny jsem strávila jen ve svém pokoji a spala. Ven jsem se ubírala jen pro jídlo. Neměla jsem sílu dlouho chodit po městě. Lidé si mě na ulici prohlíželi, ale já se nebavila s nikým. Jen jsem si v duchu říkala, že jsem teď jedna z nich. Mám v sobě maličkého Egypťánka, patřím mezi ně. Saied mi za ty čtyři dny jednou zavolal. Ptal se, kde jsem a jak se mám. Ale to bylo všechno. Předstírala jsem, že jsem v pohodě. Ale nebyla jsem.


Konečně se přiblížil den odletu. Byla jedna hodina ráno a taxík mě vysadil na mezinárodním letišti v Káhiře. Nemohla jsem se dočkat odletu domů. Bez pár týdnů to byl rok, co jsem naposledy spatřila oblohu České republiky. Nesoustředila jsem se na nic jiného, než na ten okamžik, kdy letadlo v Praze usedne na ranvej a já si skrz odletovou halu vyklestím cestu ke svým zavazadlům a k domovu. Odbavovací přepážka byla zasypána cestujícími, ale to mi nevadilo. Užívala jsem si ty poslední okamžiky v Egyptě a s přesvědčením, že jsem tam naposled, jsem se v duchu loučila. Byla jsem pyšná, že mám jako jediná nearabská cestující na hlavě šátek, dávala jsem tím hrdě najevo dokonalé splynutí s místní kulturou. Byla jsem teď přece jedna z nich.
Kufry odbaveny, letenka v ruce a já si to automaticky mířila k místnosti pro uprchlíky, jak jsem tu kancelář s vízovými pracovníky soukromě nazývala. Měla jsem propadlé vízum a to znamenalo pokutu. Překvapivě vůbec ne tučnou. Rozhodně ta sankce vyšla několikanásobně levněji, než kdybych jezdila každý měsíc z Marsa Alam do Hurghady a za 17 dolarů vízum obnovovala. A to nepočítám výdaje za dopravu. Jala jsem se tedy tu symbolickou částku, která čítala 150 egyptských liber, uhradit. Byly to moje poslední egyptské peníze. V místnosti sedělo několik oficírů, z jejichž rozesmátých tváří bylo patrno, že s podobnými případy, jako jsem byla já, se tady dveře netrhnou. Jednomu z nich jsem podala svůj pas a vytahovala z peněženky nasyslené bankovky. Jenže kníratý úředník si řekl o sumu o 50 liber vyšší. Polilo mě horko. Tolik jsem neměla. Samozřejmě jsem měla železnou zásobu v podobě dolarů, ale ty jsem mu dávat nehodlala. Prý jsem byla ve státě bez víza příliš dlouho, proto byla pokuta vyšší. Zkoušela jsem mu situaci vysvětlit, svou řeč jsem prokládala arabskými slovíčky, ale kontrolor byl neoblomný. Nemám peníze, nepoletím. A tečka.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na rozhovor s jednou českou delegátkou, který mezi námi proběhl zhruba rok nazpátek. Tenkrát mi ta bodrá dáma vypravovala svou svízelnou situaci z egyptsko-jordánských hranic, kdy ji celníci za nic na světě nechtěli nechat čáru přejít, protože měla v pase příliš mnoho razítek. Když už nevěděla, jak úředníky oblomit, dala se do breku. A vše se vyřešilo ve zlomku sekundy. Nejenže dostala povolení ke vstupu, ale ještě se jí všichni klaněli a omlouvali za způsobené utrpení. Udělala jsem to samé. Rozbrečet se na povel mi při mé aktuální psychice nedělalo vůbec žádný problém. Stačilo si vybavit, jak mi Egypt poslední dobou podkopává nohy a do půl minuty už se mi po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Polovina celníků vyděšeně vyskočila ze židle od načaté pizzy a obořila se na kolegu, jenž tuto neplechu způsobil. Ženské slzy byly evidentně nejsilnější artefaktem, který odzbrojil i ozbrojené. Jeden z celníků se chopil iniciativy a snažil se mě uklidnit. Odpustil mi pokutu, dal mi zpět mé peníze v plné výši a do pasu razítko Departure. Hrála jsem divadlo, že ty peníze nechci, ale v duchu jsem jásala nad zákeřným vítězstvím. Největším vítězstvím ale bylo, že konečně letím domů.
Vracela jsem se domů s pocitem, že mě nikdo nemá rád a že nestojím za nic. Když se letadlo dotklo země a já v dálce zahlédla nápis VACLAV HAVEL AIRPORT, rozbrečela jsem se jako děcko. Byla jsem psychicky úplně na dně. A rozhodnutá jít na potrat.  


Pokračování příště

Díl 11. zde

Saturday, 16 June 2018

Matka samoživitelka? Zapomeň! (Díl 11.)

Ráno se probudím a vím to. Zatím nedržím v rukou žádný hmatatelný důkaz, žádné potvrzení. Nic, co by mé domněnky proměnilo ve fakt. Ale cítím to. Ten pocit je nový, cizí a přece tak blízký, jako bych ho už někdy zažila. Pocit tak zvláštní, neuchopitelný, ale přesto jakýmsi podivným způsobem posvátný. Pocit, že už nikdy nebudu sama.





Rozklepanými prsty se snažím umístit kapky moči tam, kam patří, a s bušící chlopní očekávám svůj ortel. Pocity zoufalství, naděje i strachu z neznámého svádějí uvnitř mé hlavy lítý souboj a nemám tušení, kterým směrem si přeji, aby se mé myšlenky ubíraly. Těch několik desítek vteřin do výsledku ubíhá neuvěřitelně pomalu a přece se řítí závratnou rychlostí. Bojím se jistoty. Nejraději bych tu malou umělohmotnou věc hodila do odpadků a dál přežívala v blaženě kruté nevědomosti. A naději. Z toho, že to vyjde. Z toho, že to nevyjde. Dva malé červené proužky utínají nejistotě hlavu a do popředí vstupuje bolestně sladká jistota. Jsem těhotná.
Ten koktejl protichůdných pocitů, který se v mé hlavě najednou roztáčí jako v kuchyňském mixéru, způsobuje závrať i extázi zároveň. Chce se mi z té novinky omdlít, pozvracet se, zalehnout do ještě vyhřátých peřin a pokusit se vše zaspat. S nadějí, že až se znovu probudím, vše bude stejné jako dřív. Bojím se toho, co bude. Mám pořádný strach, jehož neviditelné ruce mi svírají hrdlo a dusí mě tou neochvějnou, náhle zhmotnělou a zatraceně těžkou jistotou. Život se mi obrací vzhůru nohama, a i když v skrytu duše jásám a řvu dosud potlačovanou radostí, propukám v pláč. Pláč, který vyvolávají opodstaněné obavy. Zvládnu to? Jsem připravená? Pláč vyděšené malé holčičky ukryté v těle ženy se záhy mění v slzy štěstí. Srdce mi tluče touhou poznat dosud nepoznané, porvat se s osudem a zapomenout na svět, jak jsem ho znala dosud…
Pamatuji si, jak jsem se v koupelně dívala na svůj odraz v zrcadle a snažila se pochopit nastalou situaci. Pomalu, ale jistě mi začínalo docházet, jak moc je tahle situace vážná a že bude vyžadovat velké řešení. Hned jsem si zapnula počítač a napsala svým holkám domů. Sesypala se na mě snůška krutě upřímných názorů na způsob, jakým jsem si dítě pořídila, záplava pesimistických výhledů na sociální podporu od státu a moje pracovní možnosti coby matky samoživitelky. Zvlášť, když spoluúčast otce byla absolutně vyloučená. Moje holky, s nimiž mě pojilo letité přátelství, mně najednou upoutaly na pranýř a zahazovaly pochybnostmi, odsouzením a moralizováním. Že to nezvládnu finančně, psychicky, ani výchovně. Ale za zlé jsem jim to neměla. Ta bláhovost, s níž jsem do jiného stavu přišla, byla do nebe volající. Připravovaly mě na realitu všedního dne. Na druhou stranu bylo zajímavé, že ani jedna z mých jiných kamarádek, které už dítě měly, mi neřekla, že to nezvládnu. Naopak všechny jednohlasně tvrdily, že péče o dítě není tak strašná, protože to máme naprogramované v genech od přírody.


Nicméně, oblékla jsem se, těhotenský test strčila do kapsy a vyrazila do hotelu. Za Korym. Sedli jsme si ke stolku v lobby baru a já mu tu novinku prozradila. Byl překvapený, to ano, ale jinak emocemi moc nehýřil. Stejně už věděl, že za tři týdny letím domů a vracet se do Egypta nebudu. Letenku už jsem si koupila. Saiedovi jsem neplánovala říkat vůbec nic. Ale chlapská solidarita je bezedná, tudíž Kory vše Saiedovi vyzvonil. Poznala jsem to, když za mnou ten den Saied přišel a přeptal se mě, jestli je to celé pravda. Bylo mi jedno, jak zareaguje, tak jsem mu to potvrdila. Dle očekávání mě Saied označil za lhářku a neváhal mi po stopadesáté dát najevo, že se mnou za nic na světě nebude. Prý se jen snažím k němu dostat. Ale mně to byl šumák. Po té akci s Ruskou mi z něj bylo na blití a to, že jsem mu řekla o miminu, jsem udělala schválně, abych ho vytočila. Ale jako všechno předtím, Saied vše pochopil úplně obráceně a absurdně to překroutil. A svůj zvrácenej názor si nikdy nenechal vymluvit. Prý to není jeho, protože jsem přece jezdila sama do města stýkat se s jinýma klukama.
Já si mezitím zvykala na nové fyzické pocity a vymýšlela jméno pro miminko. Chtěla jsem mu dát arabské jméno, protože jsem ho měla v úmyslu vychovávat v duchu toho, že má kořeny v Egyptě. Existuje pár jmen, která jsou použitelná jak mezi muslimy, tak mezi křesťany. Například Adam a Sara. Já ale byla vnitřně přesvědčená, že v sobě nosím holčičku, takže to byla od první chvíle Sárka. Horší to bylo s příjmením. Po otci to být nemohlo, protože bych pro úřady potřebovala Saiedovy doklady a souhlas. A o tohle jsem ho fakt žádat nehodlala.
Pár dní už si zvykám na ten nový nepoznaný pocit a cítím se jiná. Důležitější. Mé poslání ženy jakoby konečně získalo smysl. S novým pocitem zodpovědnosti, který mě tíží jako železná koule. Navzdory všemu mi váha koule ani trochu nepřekáží, naopak mě těší. Najednou to už nejsem jen já. Je to i ten malý zárodek, který mi pomalu začíná růst v břiše a už teď si nárokuje mé tělo. Náhle se cítím slabá, křehká a unavená a kdyby to šlo, prospala bych celé těhotenství až do okamžiku zrození. To, čím jsem byla předtím, už neplatí. Ačkoli jsem se celá léta dušovala, že budu-li v očekávání, povedu svůj život tak, jak jsem zvyklá. Až do nejzazšího okamžiku. Nenechám se v ničem omezovat jen proto, že uvnitř mně něco bobtná. Nyní je všechno jinak. Přestože chci pokračovat ve všem jako doposud, najednou to nejde. Brání mi únava, nevolnost, ale hlavně onen dosud neznámý pocit bázně. Strach ne o sebe, ale o ni. Úzkost, že se může něco stát. Že jakmile poskočím, nebo zvednu něco těžkého, miminku to ublíží. Přijde mi to zvláštní. Sebemenší píchnutí v podbřišku, kterým si človíček snaží vytvořit prostor uvnitř mého těla, mi působí strach a já se bojím pohnout. Jak týdny ubíhají, počáteční úzkost mizí. Okamžiky svého života náhle prožívám jinak. Cokoli dělám, dělám s vědomím, že už nejsem sama. Že je tu někdo se mnou. Že jsme spolu. My dva, nerozlučný pár, na příštích několik měsíců siamská dvojčata. Se Sárkou navazuji první, jedinečná a neopakovatelně křehká citová pouta. Začínám si s ní povídat, začínám ji cítit, začínám ji milovat…


Začala jsem být fyzicky strašně unavená. Vyčerpaná z ničeho a pořád se mi chtělo spát. Do mého odletu domů zbývaly dva týdny. O svém stavu jsem řekla několika nejbližším lidem v hotelu, k nimž jsem se chodívala vypovídat. Delegát z Blue Style se mi už neozval a já byla vlastně ráda, že nemusím jeho nabídku odmítat. Tohle se tedy vyřešilo samo. Do jiného hotelu jsem také neodešla, ale zůstala jsem v Dreams Beach. Přestala jsem v podstatě pracovat, protože moje nenadálé vyčerpání mi nedovolovalo se účastnit ničeho tělesně namáhavého. Jen jsem participovala ve večerních show. Pamatuju si, jak jsme jeden večer hráli scénky, z nichž jedna byla docela fyzicky nebezpečná. Hrála jsem doktora, kterého tři pacienti bezelstně tlučou. Tuhle komedii jsme předváděli milionkrát, ale ten večer se nevím co dělo. Všichni tři kluci do mě šili jak zbědovaní, takže jsem odcházela ze scény se slzami bolesti v očích a s pár modřinami. Kory je pak za to seřval. Za normálních okolností bych nad tím jen mávla rukou, ale přece jen, byla jsem holka a navíc těhotná.  
Stravování byla samostatná kapitola. Můj žaludek odmítal cokoli pozřít. Jogurt jsem se do sebe snažila nacpat přes hodinu a nepovedlo se. Pobolívalo mě břicho a nedalo se říct, že by mi bylo dobře od žaludku. To, co jsem jedla doposud, už jsem nemohla vůbec dát do pusy. Jakmile jsem vešla do restaurace, udělalo se mi nevolno jen z té vůně jídla. Dva roky jsem jedla snídani na chlup stejnou a strašně jsem to milovala. A teď jsem ten sýr s okurkou a toastem nemohla ani vidět. Každé sousto jsem trávila několik minut, a snažila se ho udržet v sobě. Jedla jsem tak málo, že se mi kolikát zatmělo před očima jen z prázdného žaludku. Ale ať jsem se snažila sebevíc, nic nešlo polknout. Jedla jsem jen z povinnosti. Paradoxně jsem neměla ani hlad, ani chutě. Kdyby to šlo, nejradši bych nepolykala vůbec nic. Všichni v hotelu zpozorovali, že nejsem úplně ve své kůži. Bylo na mě vidět, že jsem si zdravotně pohoršila a nikoho tak nepřekvapilo, že jsem nepracovala. Většinu času jsem prospala na pokoji, nebo na pláži vedlejšího hotelu, kde jsem jen brečela zoufalstvím a přála si, ať ty poslední dva týdny uběhnou co nejrychleji. Jedinou mojí denní radostí bylo kafe s mlíkem, které jsem jako něco z mála dokázala do sebe dostat. Pokaždé jsem se nemohla dočkat, až večer zapálím svíčku a půjdu spát, abych zabila další den.
Pokračování příště...

Díl 10. zde

Thursday, 14 June 2018

Saied mi připravil nejhorší noc mého života (Díl 10.)


Uvědomuji si, že tím, o čem píšu, se dostávám na velmi tenký led. Téma je hodně kontroverzní, ale takhle se vše stalo, písmeno po písmenku. Nic není vymyšlené, vyfabulované, vše je zaznamenáno přesně podle událostí, které se v Egyptě toho času děly. Můžete mě soudit, můžete na mě zanevřít, ale já nemám důvod svůj život před nikým ospravedlňovat. Kdo může říct, jak by se v daných chvílích zachoval, kdo by co udělal jinak. Kdož jsi bez viny, hoď kamenem.




Vánoční show jsme přežili bez úhony a z našich srdcí spadla půlka kamene. Teď ještě zbývalo zamakat na Silvestru a mohli jsme si užívat celý leden sladkého nicnedělání. V rámci možností. (Leden je tradičně nejnudnější měsíc v Egyptě, protože v hotelech přebývají z velké většiny jen germánští penzisti a pro nás animátory tudíž není moc aktivit). Silvestrovský večer byl hezkou událostí. Před samotnou show jsme jako každý večer korzovali po lobby a povídali si s hosty. Já pod tíhou náročných osobních událostí jsem už nebyla schopná se plně soustředit na práci a spíše jsem jen tak tak udělala to, co se po mě chtělo, ale už jsem neměla sílu se s hosty nenuceně bavit tak jako kdysi. Napomohla tomu i vidina toho, že za měsíc odjedu z Egypta domů a nebudu se už vracet. Procházel mnou jakýsi syndrom vyhoření a popravdě představa, že v Egyptě strávím jako animátorka další horoucí léto, byla nesnesitelná.

Ohledně mého plánu s miminkem jsem vůbec nepřemýšlela. Vůbec si nevzpomínám, jestli jsem uvažovala nad tím, že zůstanu v Egyptě, nebo bych to malé vychovávala v Praze. Žádné takové úvahy si nepamatuju, a tím spíš se mi moje jednání dnes zdá strašně bláhové a nezodpovědné. Každopádné, co si pamatuju moc dobře, že jsme se Saiedem strávili noc bez ochrany ještě několikrát.

Po Novém roce se v hotelu objevilo větší množství Rusů. Blížily se jejich Vánoce a jejich Nový rok, protože to mají posunuté přibližně o 14 dní, záleží na juliánském a gregoriánském kalendáři. A právě mezi těmito novými hosty se hemžily i tři mladé Rusky. Nikoho v hotelu si moc nevšímaly a spíše se držely stranou. Dokud jedné z nich nepadl do oka Saied. On na její nabídky překvapivě nedal, ale znáte to. Když se před chlapem dostatečně dlouho motá dostupné povyražení, kdo (a proč) by odmítal? Když mi Saied jednoho dne řekl, že její nabídku na sex odmítl, ulevilo se mi. Neměl vůbec důvod mi to říkat a já neměla žádné právo to vědět, ale byla jsem ráda, že mě o všem zpravil. Jenže když jsem o dva dny později přišla na diskotéku a viděla jsem je spolu, ztratila jsem půdu pod nohama. Ruska stála vedle Saieda, ruku familiárně položenou kolem jeho ramen a společně sledovali něco na notebooku. Já jsem přišla Saiedovi říct, že odcházím do kafeterie, kde se měl celý náš tým večer setkat na pokec, ale on se na mě ani nepodíval. Ani on, ani ona. Chvilku jsem před oběma stála, jestli mě zaregistrují, ale oba dva mě svorně ignorovali. Bylo to tak ponižující, že jsem bez dalších slov odešla. V kafeterii už seděli všichni ostatní, včetně Koryho přítelkyně a našich ostatních společných (také ruských) kamarádek, které rovněž přijely oslavit konec roku s námi.




Zhruba po půl hodině dorazil i Saied. Když jsem viděla, že s sebou přitáhl i tu ruskou trojici, krve by se ve mně nedořezal. A když si pak sedl vedle jedné z nich a ona ho vzala za ruku, musela jsem být ve tváři bílá jako stěna. Odešla jsem na vzduch a stoupla si do okna, kde mi slzy vytryskly proudem. Zoufale jsem potřebovala někomu říct, že mi je při pohledu na ně tak strašně mizerně, že mám chuť z toho okna skočit. Přišly za mnou obě ruské kamarádky, přišel i Kory, který hned Saieda arabsky seřval, co to má všechno znamenat. Že i když nechce být se mnou, měl by mít ke mně aspoň trochu respektu a nekurvit se před mýma očima. Až za mnou nakonec přišel i Saied. Mluvil takovým tím hezkým vážným tónem. Byl absolutně klidnej, vůbec nebyl naštvanej. Ale když se zeptal, proč brečím, nevěřila jsem, že se mě na něco takového vůbec může ptát. Bylo nad slunce jasné, proč mi tečou slzy. Poslal mě domů s tím, že za mnou později přijde. Šla jsem s brekem do svého pokoje a v duchu si představovala, co se tam v té kafeterii asi musí odehrávat.
Saied za mnou tu noc pochopitelně nepřišel. Čekala jsem na něj skoro tři hodiny a pak mu poslala sms. Nic. Volala jsem. Nic. Klepala jsem mu na dveře. Nic. Vrátila jsem se k sobě na pokoj, bylo už půl páté ráno a já nemohla spát. Plakala jsem celou tu dobu do polštáře, to byla snad nejhorší noc mého života. Tak zoufalá jsem nikdy nebyla. Proč jsem jenom byla tak blbá? Nějaká ruská kráva mu byla přednější než já. Myslela jsem si, že je to mezi námi zase ok. Začal se chovat tak strašně hezky a ohleduplně a i před ostatníma začal dávat najevo, že jsem „jeho“. A pak udělá tohle…
Saied mi volal v půl šesté ráno, ať za ním zajdu do jeho pokoje. Šla jsem. Zeptala jsem se ho, proč to udělal, načež Saied spustil tu svou. Tu zlou náladu. Vyčítal mi, že mi nic neslíbil, nikdy mi prý neřekl, že mě miluje a že mi do jeho života nic není. Nemám ho tedy co kontrolovat. A já mu opáčila, že když je mu tedy ta Ruska přednější, já tam nemusím být a zvedla jsem se k odchodu. Dala jsem si záležet, abych práskla dveřmi co možná nejvíc. Rána jak z děla Saieda zvedla ze židle a začal mi nadávat arabsky. Ale já nezůstala pozadu a arabsky jsem mu odpověděla. Tou nejhorší možnou urážkou, co znám. Na Saieda měla moje hanlivá slova přímo zničující účinek. Neváhal a doběhl ke dveřím mého pokoje, kam se snažil dobýt. Bohužel měl od mých dveří klíč. Můj zámek byl ale napůl rozbitý, tudíž se Saiedovi nepovedlo otevřít. Kopal a bušil, ale dveře držely. Akorát zařval, jaké mám štěstí, že jsem zavřená, jinak by mi nakopal prdel. Ale já mu odpověděla, ať to ukáže, že se ho nebojím. V skrytu duše jsem si tak trochu přála, aby se dostal dovnitř a dal mi pořádnou nakládačku. Chtěla jsem krvácet a mít zlomené kdeco, aby si konečně všichni okolo uvědomili, jaký je Saied debil a že mě celou dobu jen šikanoval.



Nespala jsem tu noc snad vůbec. Ráno jsem se s rudýma očima od pláče ukázala v hotelu. Kolega Shady mi prozradil, že Saied strávil s tou Ruskou noc na pláži. Předtím, než si mě zavolal k sobě. A já kráva na něj čekala v pokoji. Řvala jsem celý ráno, celou noc jsem nespala. Byla jsem šíleně zoufalá a probudila Koryho. On byl moje jediná útěcha, jedině on věděl, čím vším si doopravdy procházím a uměl mi poradit a uklidnit mě. Čekala jsem na něj jak bez duše skoro půlhodinu, než se dal po ránu do kupy. Sedli jsme si pak v plážové restauraci ke stolu. Kory mi šíleně vynadal, ať se vzpamatuju a jestli mě ještě někdy uvidí mluvit se Saiedem, že mi nakope zadek taky. Poprosila jsem Koryho, jestli by mě na ten poslední měsíc, co budu v Egyptě, nepřesunul do jiného hotelu. Hned vedle Dreams Beach, tak sto metrů po pláži, se nedávno otevřel hotel Coral Hills. Takže to byla moje šance mít Saieda z očí. Byla jsem na něj neskutečně naštvaná. A na tu Rusku taky. Měla jsem sto chutí jí říct od plic, co si o ní myslím.

Ignorovali jsme se samozřejmě všichni dohromady. Saied nemluvil vůbec s nikým z týmu. A dobře mu tak. To, že se uzavřel do sebe, znamenalo, že není v pohodě. A to mi dělalo dobře. Drželo mě to naživu a přála jsem mu to. Usínala jsem s pocitem, že je mi bez něj vlastně dobře a že ho nepotřebuju.



Do téhle absurdní situace se stalo něco, co znovu otřáslo mým plánem odjet z Egypta. V prosinci jsem reagovala na nabídku práce delegáta pro Blue Style. A tyhle dny mi volal jeden z delegátů -Egypťan - a navrhl mi schůzku. Byla jsem z toho na rozpacích – s ohledem na moje rozhodnutí vzít do zaječích. Ale na druhou stranu jsem byla celá vzrušená. Hodně by mě to bavilo. Jezdila bych z hotelu do hotelu, starala se o turisty, měla bych služební auto a hlavně o dost větší výplatu. Pohovor probíhal v naprosté pohodě. Delegát říkal, že jsem na něj udělala velký dojem, moc se mu líbila moje zkušenost z potápěčského centra a bylo velkou výhodou, že jsem Egypt znala jako svoje boty. V podstatě po pěti minutách bylo rozhodnuto. Ale potvrzení jsem ještě měla dostat telefonicky.

Byla jsem z toho pohovoru opravdu nadšená. Ale jak znám osud a jeho hrátky, představovala jsem si nejrůznější scénáře. Večer dostanu to místo delegáta a ráno zjistím, že jsem těhotná. A co potom 😊. Menstruaci jsem nedostala, ale v břiše se mi to mlelo úplně stejně, jako kdybych to měla každým dnem dostat. Kamarádka tvrdila, že jsem to nedostala ze stresu, každopádně byla jsem rozhodnutá koupit si těhotenský test. A test byl negativní. Koupila jsem ho v hotelové lékárně, kde mohl ležet klidně i několik let. Takže jeho spolehlivost mohla být diskutabilní. Každopádně pořád jsem nemenstruovala. Rozhodla jsem se počkat do konce týdne a pak zajet do Hurghady udělat si testy v nemocnici. Ale nebyla jsem trpělivá a koupila si v městečku test ještě jeden.

Ráno, 18. ledna jsem zjistila, že jsem těhotná…

Pokračování příště