Friday, 27 March 2015

Chudí versus Bohatí v Abu Dhabi


Třetí pracovní den za mnou a není to tak zlé. Chce to jen čas si všechno osahat a zvyknout si. Vlastně jsem tady ještě neuvedla, kde vůbec pracuju. Tak tedy mým pracovištěm je dětský klub vedený v rámci hotelu. Máme na starosti organizování aktivit a her pro malé návštěvníky. Jako dětská animátorka pracuji na plný úvazek poprvé, předtím jsem byla animátorkou převážně pro dospěláky. No ale zpátky ke klubu. Je tu hodně arabských dětí, leckdy jsou to ratolesti hodně významných a bohatých Arabů. Tento týden tu třeba máme dceru jakéhosi saudského prince J No ale co chci říct, všechny tyto děti mají svoje filipínské chůvy, které s nimi v klubu celou tu dobu jsou, a hlavně všichni ti arabáškové mluví od útlého věku plynně anglicky i arabsky. Já žasnu a tiše závidím. V tomhle máme ještě hodně co dohánět. Ale to není případ jen arabských rodin. Máme tu třeba i německou rodinu, která žije v Kataru, takže děti navštěvují tamní anglickou školu a jsou taktéž bilingvinní.

No, zatím jsem moc nevypátrala, proč ti Emiráťani nejsou pracovně nikde vidět, jestli tedy nepracují vůbec nebo já nevím. Někdo říká, že pracují spíš u policie a v armádě, jiný zase, že se Arabové raději nechají obskakovat Asiaty a Evropany. Něco na tom asi bude, protože u nás v hotelu pracuje údajně jen jeden Emiráťaň a to má jednu z těch lepších pozic. Jinak nás tu je plus mínus 60 národností a vedou Indové, Srílančani a Filipínci, kteří jsou tu povážováni za občany druhé kategorie, když to řeknu hnusně. Prostě náplava, levná pracovní síla. A tím se dostávám k tomu, co vlastně chci tímhle článkem sdělit. Je strašně zajímavý zjišťovat, kdo sem přijel pracovat a proč. Pro koho je to nutnost a pro koho zábava. V mým týmu jsou například holčiny z Filipín, Srí Lanky, Ugandy nebo Rakouska. Holčina z Ugandy se sama ještě hledá a do budoucna neví, čím by chtěla být, takže tady v Abu Dhabi se snaží najít svou životní cestu. Pro slečnu z Rakouska je tenhle džob jen další životní i pracovní zkušenost. A dívčina ze Srí Lanky tu vydělává na školné pro svou osmiletou dcerku, kterou v rodné hroudě hlídají prarodiče. Ročně musí zaplatit za studia padesát tisíc rupií. Už je tu tři roky a chce zůstat další dva. Přestože svou dceru vídá jen dvakrát do roka, když si můžou dovolit letenku domů.

Já jsem se vydala touhle cestou, protože miluju cestování, jazyky, moře, poznávání nových lidí a míst. Pro mě je tahle pouť jen zábava a získávání zkušeností. Je šílený o tom přemýšlet i z pohledu ostatních, pro něž je tahle práce nutnost a určitým způsobem výhra v loterii. Jak mi šéfka prozradila, získala jsem práci, o kterou usiluje velká spousta holek ze všech koutů světa. Až je mi docela trapně, že tady de facto zabírám místo někomu potřebnějšímu.

To pak hodně zamrzí, když vám tady hosté v hotelu občas dávají najevo, že jsou něco lepšího, než vy. Neodpoví na pozdrav, nebo se třeba pohrdavě podívají. A nejvíc mě to štve u těch nejmenších, kteří svým chůvám odmlouvají a rozkazují a už třeba v pouhých pěti letech určují, kdo je tady pánem. Ta sociální propast je šílená, když si to uvědomím. Náš hotel je super luxusní a hosté musí být velmi bohatí, aby si mohli pobyt tady dovolit. A na druhou stranu kdejaký čudla z kuchyně bere v přepočtu něco málo přes sedm tisíc korun. A jen proto má být považován za spodinu? Pro mě je každý takový člověk, který se z existenčních důvodů rozhodne dočasně opustit vlastní zemi, spolehnout se sám na sebe a vydělávat v zahraničí na svou rodinu, prostě hrdina a zaslouží si být jednou taky tak hýčkán, jako jsou tu hýčkáni ti zbohatlíci, kteří vyrůstají v přepychu už od narození.

No comments:

Post a Comment