Tuesday, 7 April 2015

Bye Bye Alexandria (Egypt 4. díl)


Týden v Alexandrii utíkal neskutečně rychle a byl pomalu čas odletět domů. Vůbec se mi od Ecka nechtělo. Byla jsem strašně pyšná, že mě na ulicích vodil za ruku (což se v arabských zemích moc netrpí), všechno platil, a pořád se mě ptal, jestli je mi dobře a jsem šťastná. Já byla. A jak. Chtěla jsem letět na měsíc a zpátky, když jsme si jen tak leželi v náručí a on vyprávěl, že by chtěl tři děti, dva kluky a jednu holčičku, která by studovala na lékařku. To bylo dojemný a roztomilý zároveň. Jednou mě dostal i tím, když dal na ulici pár drobásků žebrajícímu dítku. To mi úplně poskočila chlopeň tím, jak je dobrosrdečný (tenkrát jsem ale ještě vůbec netušila, že dávat almužnu je jedna ze stěžejních povinností muslima J). Bylo to neuvěřitelných sedm dní, ale bohužel všechno má svůj konec. V můj poslední den mě Ecko překvapil tím, že mě znovu vzal do zahrad v Montaze, kde jsme spolu nafotili desítky mileneckých obrázků, abych měla památku. Romantika na entou.

V noci jsme jeli na letiště a Ecko mě celou dobu v autě držel za ruku. Bylo to krásný, nádherný. Pořád se ptal, kdy zase budu moci přiletět za ním a já mu nemohla slíbit dřív než za čtyři měsíce. Na letiště jsme ale (bohužel nebo bohudík?) díky dopravní zácpě přijeli pozdě a do letadla už mě nepustili. I přesto, že Samy - jeden z Eckových kamarádů, který jel s námi - byl policista a měl určité pravomoce. Co teď? No neukecali jsme to, tak jsme se za svítání vraceli zpátky do apartmánu. Odpoledne jsme museli koupit novou letenku (padlo na ni sedm tisíc) a zbytek večera strávili ještě se Samym ve městě. Bylo krátce po revoluci a ulice tudíž plné vojáků a tanků. Ale mě to přišlo „normální“, vůbec jsem to nevnímala. Byla jsem s Eckem, v sedmém nebi, v ráji, v zemi zaslíbené, a to jen a pouze díky JEMU.
Jednu chvíli mě Ecko nechal jít kousek se Samym o samotě, aby se za pár okamžiků vrátil s malým červeným karafiátkem. Ten jeho kukuč, kdy mi to komunistické kvítko podával, nikdy nezapomenu. V tu chvíli bych ho láskou umačkala. Samy mi pak mezi řečí oznámil, že když Egypťan dá slečně květinu, už to s ní myslí vážně. Ach, jak já byla v té Alexandrii šťastná. Večer jsme nemohli zakončit líp, než zajít na jedno z nejtypičtějších egyptských jídel „košari“, směs těstovin, čočky, rýže a cizrny, zalité rajčatovou omáčkou. Bylo to hodně dobrý, musím říct.

No a pak už byl čas jet na letiště. V bytě jsme si dali sprchu a trochu se v ní „zasekli“, až se Ecko smál, že si musíme pospíšit, jinak mi to letadlo zase uletí. Ale bylo to v cajku. Stihli jsme to snad o dvě hodiny dřív, takže jsme seděli v hale skoro beze slova, drželi se za ruce a nevěřili, že se loučíme. Bylo to strašně smutný. Ale já byla odhodlaná se vrátit do nejdřív. Objali jsme se a dveře oddělující vstupní halu od odletové nás na dlouhé měsíce odloučily.
Předchozí díl:

No comments:

Post a Comment