Wednesday, 1 April 2015

Proč chodí Egypťané spát se slepicemi (Egypt 3. díl)


Druhý den po mém neslavném výstupu se zvracením si mě všichni dobírali pochopitelně.  Ale to se jim nemůžu divit. Nicméně čas v Alexandrii plynul a já si chtěla prohlídnout město. Jenže jsem ještě netušila, že Egypťani zásadně nikdy nikam nechodí přes pátou hodinou odpoledne. Dlouho vyspávají a pak se courají po nocích. Byla jsem dost v šoku, když jsme třeba ještě ve čtyři ráno viděli ulice plné dětí. Takže v prosazování procházek po městě za bílého dne jsem byla dost neúspěšná. Egypťani hlavně vůbec nechápali, proč se chci procházet. A ještě ke všemu ve dne. Když jsem navrhla, že půjdu sama, tak mi Ecko zase tvrdil, že mě samotnou ven nepustí, že to je moc nebezpečný a že to tam neznám. No, nezbylo mi než rezignovat. Večer jsme tedy byli posedět v nádherné zahradní čtvrti Montaza, ještě s Titem a jeho přítelkyní. Učili mě arabská slova a nechávali mě to opakovat a pak se samosebou řehtali jak o život. Klasika.
Zajímavější ale byla cesta domů, kdy jsme jeli Titovým autem po hlavní třídě a zničehonic se v protisměru objevil vůz tažený koněm (v Egyptě běžná věc). Takže Tito musel strhnout volant a napálili jsme to do betonové zátarasy. Nikomu se nic nestalo, ale auto na sračky. V minutě se u našeho auta zjevila snad půlka města, jeden předháněl druhého v analýze situace. Komedie. Policie se nevolala žádná (v Egyptě běžná věc), jenom přijela odtahovka a auto zamířilo do servisu. Ecko (bohužel) odjel s odtahovkou a mě nechal napospas s Titovou přítelkyní Hadir, u které jsem měla přespat. Tak to byl šok. Byla jsem dost vystresovaná, protože jsem nikde přespávat nechtěla. Toužila jsem být s Eckem, s nímž jediným jsem se cítila v bezpečí. No ale nedalo se svítit. Hadir mě vzala domů, dostala jsem její oblečení na spaní a její mamina mě neustále chodila něčím krmit. Asi nejsrandovnější byl moment, kdy mi přinesla jedno uvařené vajíčko (jen tak na talířku bez chleba) a tvářila se strašně pyšně, že mi ho dává. Proč, to jsem pochopila až ráno.

Po napůl probdělé noci, kdy jsem si nepřála nic jiného, než aby za mnou Ecko přijel a „vysvobodil“ mě (jako na potvoru mi došla baterka v mobilu, takže jsem si s ním ani nemohla psát) jsem přivítala nový den. Bylo krásně slunečno a výhled na Alexandrii byl úchvatný. Hadir se mě ptala, jestli chci jít na střechu, a i když jsem netušila proč, tak jsem souhlasila a její matka šla s námi. A pak jsem pochopila tu matčinu hrdost na to vejce. Na střeše měli „schovaný“ regulérní kurník s asi dvaceti slepicemi a mě v tu ránu došlo i to, proč jsem ve 14. patře betonové budovy slyšela ranní kokrhání. Smáli se, když jsem si ten slepičí zázrak chtěla vyfotit. Ještě do mě hustili nějaká moudra z Koránu a náruživě toužili po tom, abych jim to opakovala (v arabštině). Pro klid duše jsem jim vyhověla, i když jsem vůbec netušila, co říkám J. Když si to tak vezmu, tak bych teoreticky vlastně už dávno mohla být muslimka, protože mi nejspíš dávali recitovat verše, kterýma se konvertuje k islámu J.
Výhled na Alexandrii

Maminka Hadir se slepicemi
Hadir a já
S Eckem jsme se měli setkat až večer, hodiny ubíhaly neuvěřitelně pomalu. S Hadir jsme taxíkem vyrazily do stejné restaurace jako minulý večer a ten moment, kdy se Ecko konečně objevil ve dveřích, mi spadl obrovský kámen ze srdce. Štěstím a úlevou bych mohla skákat do stropu. Byla jsem tak ráda, že jsem zase s ním a nechtěla jsem se ho po zbytek večera vůbec pustit.

Předchozí díl:

http://jana-full-time-traveller.blogspot.ae/2015/03/pokracovani-love-story-z-egypta-2-dil.html

No comments:

Post a Comment