Tuesday, 19 May 2015

Co člověku dává a bere CESTOVÁNÍ


Dnes jsou to přesně dva měsíce, co jsem přijela do Abu Dhabi. A dnes jsou to také tři roky, tři měsíce a sedm dní, co jsem se vzdala pohodlí svého pražského pokojíčku a ubytovávám se tam, kam mě právě zavedou nohy. Zvykla jsem si sdílet pokoj (různé velikosti i různé čistoty) s Egypťany, Ukrajinci, Nigérijci, ale i Srí Lančany nebo Filipínci. Co mi tahle ubytovací zkušenost dala? Pokaždé, když se na nějaký čas vracím do svého domova v Praze, neskutečně si vážím soukromí a pohodlí, které mi můj domov poskytuje. Na cestách se dobrovolně vzdávám zažitého a zautomatizovaného komfortu, abych si ho při každém návratu domů mohla o to víc vážit.

Cestováním jsem se vzdala české kuchyně. Chybí mi český chleba, smažák, bramborák nebo langoš. Na druhou stranu poznávám spoustu nových jídel a chutí, rozšiřuju si kulinářské obzory. Ochutnávám svět. Dnes už si těžko dokážu představit žít bez kyperského sýru halloumi, bez egyptského košari, cukerného džusu asap nebo turecké baklavy. Jídla si vážím. Více než kdy jindy. Bývaly chvíle, kdy jsem žila takžka bez peněz, v hodně velké poušti a do nejbližšího obchodu to byla půlhodina autem. Pokud jste si náhodou nějaké stopli na vyprahlé opuštěné cestě. K jídlu jsem mívala třikrát denně vajíčka s chlebem. Pouze vajíčka s chlebem. Každý den, celý den, po dobu několika týdnů. Nedokážu popsat jakou radost jsem tehdy mívala, když mi někdo věnoval „obyčejnou“ broskev nebo šálek čaje. Dnes už jídlo nevyhazuji.  Protože vím, že někdo jiný by za ten kousek žvance, který mně dvakrát nevoní, platil zlatem. Nakupuji a vařím tak, aby nikdy nic nezbylo a nebylo nutné nic vyhodit.

Cestování mi vzalo čas trávený s mými přáteli. Neskutečně mi chybí, ale kde je vůle, je i cesta. A díkybohu za dnešní technické vymoženosti, které umožňují zůstat v kontaktu s kýmkoli a kdekoli. A také získat nové přátele. Jsem neskutečně šťastná za možnost poznat takovou spoustu lidí ze všech koutů světa. Společně řešit vzájemné radosti i starosti a prostě být sami sebou. Bez ohledu na barvu kůže, jazyk nebo náboženské vyznání. Samozřejmě s někým se sblížím více s někým méně, ale každý člověk, jehož na své cestě potkáme, nás svým způsobem ovlivní. V mém srdci mají dnes místo lidé, o kterých jsem si dříve vůbec nemyslela, že by tam pro ně mohl být prostor. Je zvláštní, že přestože žijeme tisíce kilometrů od sebe a třebaže naše cesty už dávno nejsou společné, přesto mě hřeje pocit, že vím, že „tam někde“ žije člověk, který mi třeba kdysi hodně pomohl a hodně pro mě znamenal.

Cestování mi dalo neuvěřitelný nadhled. Už dávno neřeším malichernosti typu kolik televizních programů budu mít k dispozici nebo třeba kdo je kdo mezi celebritami. Naučila jsem se rozeznávat, co je v životě skutečně důležité a co je jen povrchní záležitost. Kolikrát záleží jen na tom dát něco do huby a mít střechu nad hlavou. Vše ostatní je druhotné. Tedy téměř všechno. Zažila jsem velkou lásku, zažila jsem velké zklamání. Vím jaké to je, když vás ignoruje člověk, který pro vás znamená celý svět. Vím, jak moc to bolí, když jste přehlíženi těmi, kterým byste snesli modré z nebe jen pro to, aby vás pozdravili. Vím, jak moc záleží na tom respektovat člověk člověka, zvlášť když se nacházíte tak daleko od domova, rodiny a přátel a jedinými spojenci na vaší pouti světem jsou kolemjdoucí. Někdo ve vás zanechá hlubokou stopu, jiného si sotva všimnete, ale i ten nejposlednější člověk si zaslouží vaši úctu a uznání. Nikdy by si nikdo za žádných okolností neměl hrát s city druhého. To je ta největší podlost, největší bolest. Vím, jak moc pro člověka znamená, že druhým není lhostejný. Že je tu vždy někdo, kdo se zajímá, kdo pomůže. V životě to bývá tak, že toužíme po pozornosti těch, kteří nás přehlížejí, a ty, kteří by pro nás udělali první poslední, od sebe vědomě odháníme. Je to nespravedlivé a kruté. Ale jednou přijde čas, kdy nám bude opravdu tak zle a smutno, že toho, kdo nám nabídne pomocnou ruku nebo třeba jen slova útěchy, budeme imaginárně vyvažovat zlatem. Dříve jsem bývala hnusná ke spoustě lidem, ignorovala jsem jejich city, třeba se i vysmívala. Dnes se za to stydím. Dnes jsem neskutečně vděčná za každého v mém životě, komu stojím za to, aby se mě zeptal jak se mám. Komu stojím za to, aby mi zavolal. Pro koho jsem natolik výjimečná, aby se mnou chtěl trávit svůj čas. Je to občas neuvěřitelný zázrak a štěstí, že někdo oceňuje mou společnost. Že je ve mně něco natolik vzácného, aby to tomu druhému stálo za to za mnou přijít. Neberte to jako samozřejmost. Protože to, co jeden považuje za jisté, za to se druhý denně modlí. A právě tohle uvědomění si, že lidé do našeho života nepatří tak automaticky, jak si myslíme, ale že závisí jen a pouze na nás, kolik přátel budeme mít, to jsem poznala právě na cestách. Kde jsem většinu času sama, kde se musím spolehnout sama na sebe, kde většinou není nikdo, komu se vyplakat na rameni. A právě o to víc pak oceníte, když se ten někdo najde a pomůže vám to břemeno nést. A totéž se snažím nabídnout i já ostatním. Nelze jen brát a nic nedávat. Snažím se vnímat druhé lidi, vycítit jejich nálady a pocity a podle toho se k nim chovat. Nesoudit automaticky podle prvního dojmu. Nikdy nevíme, čím si ten druhý právě prochází, co má v životě za sebou. Při svých cestách po zahraničí jsem se ve spoustě lidí podle prvních dojmů strašně mýlila. Nedokážu spočítat, kolikrát jsem automaticky odepsala lidi, kteří byli natolik duchaplní, aby to samé neudělali mně. Časem se z nás stali vynikající přátelé a dnes právě tyto lidi považuji za velmi významné v mém životě. Je to vše o respektu. Věřím, že vše se člověku jednou vrátí. To dobré i to špatné.

4 comments:

  1. Úplně nádherný článek <3

    ReplyDelete
    Replies
    1. Dekujuuu snazila jsem se :) vcera jsem mela nejakou dojatou naladu :)

      Delete
  2. WOW, klobouk dolů za tyhle slova. Fakt hodně silný.

    ReplyDelete