Tuesday, 12 May 2015

Jak poznávám Dubaj na vlastní pěst


Ahoj do světa. Dloooouho jsem se neozvala, šidím Vás všechny o pravidelný přísun emirátského zpravodaje, ale snad už to teď doženu. Slíbila jsem napsat o výletu do Dubaje, tak svůj slib plním.

Jelikož to už byla moje druhá cesta do Dubaje z Abu Dhabi, tak jsem si to štrádovala jako starej mazák a vše klapalo jak hodinky. Plánovala jsem navštívit Palm Jumeiru (umělý ostrov ve tvaru palmy) a proslulý hotel Atlantis, pak zahradu zázraků a samozřejmě nejvyšší budovu světa – mrakodrap Burj Khalifa. Ta mi posledně nevyšla, protože bývá dost vyprodáno, ale tentokrát jsem si koupila lístek den předem online.

Autobus mě vyhodil na zastávce metra Ibn Battuta, tak jsem koupila celodenní lupen, což se při neustálém přejíždění sem a tam dost vyplatilo a vyrazila k nejbližšímu cíli své mise, k Palm Jumeirah. Senzace. Nevěřila jsem, že tam skutečně jsem. Když jsem byla ještě v procesu hledání práce v Emirátech, tak jsem si dlouho prohlížela tuhle palmu na Google Earth a představovala si, jaké by to bylo tam skutečně pracovat. A teď jsem se tam projížděla „tramvají“ a zírala kolem sebe jak tupoň. Bylo to obrovský, spousta těch palmových listů byla teprve v zástavbě a hodně v dáli byl vidět i sedmihvězdičkový hotel Burj Al Arab a majestátní Burj Khalifa. Ooo jaký to výhled. I pohled na samotný Atlantis bral dech. Když něco dobře znáte z fotek a videí a pak to vidíte na živo, to je nepopsatelný. Do hotelu jsem se nedostala, po pravdě jsem se celkem bála se zeptat security, jestli mě pustí dovnitř na čumendu, tak jsem jen vlezla do vstupní pasáže s obchody. A první, co mě praštilo do očí, byl bankomat na zlato. Vážně nekecám. Už jsem o tom slyšela a četla na internetu, ale vidět to před sebou byl i tak zážitek. V podstatě jste si mohli vybrat přívěšek na krk ve tvaru hotelu Atlantis, nebo s nápisem Dubaj, vložili kartu, zadali pin a voilá.. vyplivlo vám to zlato.


Součástí toho obřího komplexu byl i aquapark, kde bylo možné si půlhodiny zablbnout v bazénu s delfíny. Ale ty hříšný poplatky. Nevím no, musí to být úžasný obejmout delfína, ale dát za to šest tisíc? Tak bohatá asi nikdy nebudu. Já si radši uchovám v paměti těch pár vzácných okamžiků, kdy jsem viděla delfíny naživo ve volné přírodě, při potápění v Egyptě.

Po Palm Jumeiře jsem chtěla vidět tu botanickou zahradu, ale trochu mě tlačil čas. Vstupenka na Burj Khalifu byla na konkrétní termín, tak jsem radši vyrazila už směrem tam, do Dubai Mallu. Chtěla jsem se něčím rozmazlit, když už jsem měla to volno a čerstvou výplatu, tak jsem vlezla do Victoria Secret i do Nike, ale nic mě neuchvátilo. A pak už byl čas vystoupat do 124. patra Burj Khalify a koukat na Dubaj z ptačí perspektivy. Fronta byla dle očekávání nekonečná, ale odsejpalo to relativně v poho. Výtah nahoru byl sranda. Přes stodvacet pater během jedné minuty, to byla jízda až uši zaléhaly. Připadala jsem si jako při potápění, kdy je taky potřeba neustále vyvažovat tlak v uších. A pak už nás vypustili ven a mohli jsme se začít kochat. Co vám budu vyprávět, ten pohled z výšky byl něco neuvěřitelnýho. Jako kdyby člověk seděl v letadle a z okýnka sledoval půdu pod sebou. Tak vysoko jsme byli! Celá Dubaj doslova jako na dlani. Docela mě překvapilo, jak je Dubaj malá. Těch mrakodrapů tam zase tolik není. V podstatě jen v centru a pak u Palm Jumeiry, jinak je to placka. Myslím, že v Abu Dhabi máme těch výškových budov daleko víc. Strávila jsem v těch oblacích focením a kocháním se skoro hodinu a pak už zase mazala dolů. Přemýšlela jsem, jestli nezůstat o něco déle, přece jenom už se tam nahoru neplánuju (zřejmě nikdy) vracet. Alespoň dokud nepotkám nějakého toho šejka, kterej by mi to osmisetkorunové vstupné zacáloval J. Příští plán vidět Dubaj zeshora, je skydiving (seskok padákem) :)

 
 
No a pak už přišla řada na fontánu. Dubajskou fontánu miluju. Je to neuvěřitelně působivý a dojemný. Každý večer od šesti do jedenácti, v půlhodinových intervalech, probíhá jeden song. Neskutečně krásné. Shlédla jsem to dvakrát, poprvé hrála arabská písnička a napodruhé Andrea Bocelli. Na tohle představení se snad nedá vynadívat. Ale už se stmívalo (teď v květnu je tma tak v půl osmý) a já už toho za celej den měla taky plný kecky, tak jsem vyrazila směrem k domovu. Metro klasicky narvaný, tak jsem stála, četla knihu (Zoufalky v Dubaji – jak příhodné J) a vtom mě oslovila jakási paní sedící přede mnou a vypadlo z ní, že strašně obdivuje, jak dokážu za jízdy vyvažovat balanc a nedržet se madel. Tak to mě dostala. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle by mohlo někoho fascinovat. Ale ona mnou byla úplně učarovaná J. Byla z Pákistánu, milá paní. Milá cesta metrem. Já si stejně myslím, že metro postavili jen pro přistěhovalce, protože nikoho jinýho než Asiata v metru nepotkáte. Emiráťana sotva. A to mi tady dost chybí. Vidět ty Emiráťany a ostatní Araby. Když je chci vidět, tak musím do obchoďáku, nebo je vídám u nás v hotelu. To je de facto taky hodně zajímavý, protože když k nám do kids clubu třeba přijde nějaká ta arabská pětiletá princezna a vyžaduje po mě facepainting, to je strašně príma J.

 
Já ty Araby stejně žeru. Dneska jsem se třeba ocitla na knižním veletrhu tady v Abu Dhabi, kde jsem byla snad jediná cizinka. Jinak všichni zahalený v abájách a kandúrách. K tomu se chci taky vyjádřit, k tomu jejich stylu oblékání. U chlapa se ten bílý hábit nazývá kandúra a ten bílý šátek na hlavě je gutra. Ale spousta Emiráťanů si ke kandúře nasadí klasickou sportovní baseballku, což mi hlava vůbec nepojímá. Proč?? Chtějí se oblékat moderně, ale zachovat přitom tradice? Co to je? Vypadá to strašně. Stejně tak když je holka oděná do černočerné abáji a nechá si odkrytou hlavu. No, kde to jsme? J.



Co ještě tady hodně oceňuju, jsou „sprchy“ na záchodech. Oni Arabové vůbec nepoužívají toaletní papír. Prostě se po vykonání potřeby opláchnout takovou sprškou, jejíž hadice visí u každé mísy. Je to hygienický, šetří to papír a v tomhle vedru je to i dost osvěžující J.

 
Nemůžu se nezmínit o autech a garážích. Pokaždý, když vejdu do naší hotelové garáže, tak to je přehlídka bouráků. Porsche, Ferrari, Maserati... Jedno vedle druhýho. Zatímco u nás v Čechách byste fotili jen proto, že v garáži vidíte parkovat Ferrari, tady fotíte proto, že jich vedle sebe vidíte stát třeba šest :)

Když se ještě vrátím k té Dubaji, tak mám takový poznatek. Už jsem psala, že mám rozečtený román o bohatých holkách z Dubaje a nemůžu si to vynachválit. Když pominu úžasnej příběh, tak se v té knize dá najít spousta arabských reálií, které je sranda si promítat do skutečnosti. Například když holky v knížce sedí v kavárně hotelu Atlantis a já se pak před tou kavárnou procházím a představuju si, že zrovna TADY ty holky byly a TADY se ta kniha odehrává. Oceňuju i fakt, že se z knihy dá dozvědět spousta informací o životě v Emirátech a taky relativně spousta arabských slovíček. V tu chvíli jsem ráda za své dva roky strávené v Egyptě, kde jsem arabštinu dost nasákla, takže jsem schopná těm nepřeloženým výrazům v pohodě rozumět.

Snažím se toho arabského světa tady vstřebávat co nejvíc. Ostatně kvůli tomu jsem si Emiráty vybrala. Přijde mi to jako dva světy. Na jedné straně jsem v Emirátech, měla bych se tedy mísit s Araby a hlouběji poznávat jejich styl života, na druhé straně jsem většinou uzavřená v bublině našeho hotelu a vilové vesničky, kde se družím převážně s Asiaty. Ale i to je strašně fajn. Už jen to, kolik jsem do téhle doby dostala pozvání do Indie, Srí Lanky, Filipín.. Myslím, že příštích několik let budou cíle mých dovolených více než jasné J.

Dnešní článek nemůžu zakončit jinak, než sama sebe vynachválit do nebes. Bez nátlaku se přiznávám, že jsem úspěšně absolvovala plavčický kurz a je ze mě oficiálně LIFEGUARD! Mám neskutečnou radost a jsem na sebe pyšná J. Poslední tři týdny jsem dřela do úmoru a trávit čtyři hodiny denně plaváním byla takřka norma. Je to obrovská satisfakce uspět jako holka mezi všema těma klukama. No, mějte se parádně, já se zase co nejdřív ozvu s novými zážitky. Janina

Předchozí díl:

Dubaj.. když se sny plní

No comments:

Post a Comment