Monday, 4 May 2015

Odlétám na rok do Egypta (Egypt 8. díl)


Po návratu z dovolené jsem měla jen pár dní na rozmyšlenou. Blížil se konec měsíce, což znamenalo, že jestli chci skutečně co nejdřív odletět zpátky do Egypta, budu muset dát výpověď už za pár dní. Nebylo vůbec jednoduchý se rozhodnout. Měla jsem práci, kterou mi záviděla půlka republiky (když to přeženu), slušný peníze a navíc jsem splácela auto. Ale moje touha po novém životě v cizině, dobrodružství a lásce byla silnějším magnetem. Tu nejdůležitější roli v mém rozhodovacím procesu ale hrál zdravý rozum. Budu opravdu schopná lítat celý den po pláži a kolem bazénu, dělat ze sebe šaška a bavit hotelové hosty? Vydržím ten nápor každodeních fyzických a tanečních aktivit? Zvládnu pracovat od rána do večera v extrémních klimatických podmínkách, v muslimském státě, mezi samýma chlapama? Dorozumím se anglicky? A to nejdůležitější – zvládnu dělat tohle všechno bez Ecka? Nebyla jsem dnešní. Věděla jsem, že se na Ecka nemůžu stoprocentně spolehnout, zvlášť potom, co už mi během uplynulého roku stihl navyprávět. Ale byla jsem rozhodnutá odjet do Egypta a fungovat tam ať už s ním nebo bez něj. Dala jsem výpověď, což dodnes spousta lidí z mého okolí chápe jako nepříčetnost a absolutní pomatení smyslů. Měla jsem dva měsíce na to, abych zařídila vše potřebné. Což zahrnovalo hlavně spoustu běhání po úřadech. Prodat auto, zrušit paušál, zrušit životní pojištění, odhlásit se ze zdravotního pojištění, zařídit si komerční cestovní pojištění, podat daňové přiznání, oběhat doktory na preventivní prohlídky, koupit letenku, nakoupit věci s sebou, atp. Nakonec to nebylo tak strašné a docela jsem si tu organizační stránku věci užívala. Všude na úřadech se mě ptali co se děje, proč vše ruším. A já si vychutnávala ten pocit, když jsem jim sdělovala, že odjíždím na rok do zahraničí. „Jo, po***te se všichni. Už je ze mě velká holka.“

 
Můj předpoklad nedůvěřovat příliš Eckovi, se ukázal jako správný. Měla jsem už koupenou charterovou letenku do egyptské Taby, když mi Ecko napsal, že Tabu opustil a už se tam nehodlá vracet. Převrátil mi plány, to nebudu zapírat, ale mně to bylo tak podivně jedno. Což jsem mu i nepokrytě oznámila. Taba byla zařízená a já s tím nemohla nic dělat. On se klasicky urazil, ať si tedy letím. A já se ho nedoprošovala. Tahle taktika na Ecka zabírala. Div neprosil, abych změnila destinaci a letěla místo do Taby do Marsa Alam. Ha, tak to byl srandy kopec. Obě města jsou na druhý straně Egypta, minimálně patnáct hodin autobusem od sebe. A letenka bohužel nebyla flexibilní. Jediný, co jsem mohla udělat, bylo zavolat do cestovky a zeptat se jich, jestli by ten charter šlo změnit. A stal se zázrak. Opravdu mi ten let změnili a ještě vrátili přeplatek. Tak bylo rozhodnuto. Letím do Marsa Alam.

Zabalit si věci s sebou se zdál být neřešitelný problém. Váhový limit dvacet kilo byl dosti omezující a já (milovník módy) si toho s sebou chtěla vzít co nejvíc. Také vzhledem k tomu, že jsem netušila, kde si budu v té poušti kupovat kosmetiku a oblečení. Musela jsem své serepetičky vtěsnat do dvou kufrů a příruční tašky. Váhový limit jsem překročila o devět kilo. Ale zabalte si na rok tak, abyste se vešli do dvaceti kilogramů. Nemožné. Ale zabaleno, připraveno, hotovo. Přesně dvanáctého února 2012 jsem opustila Českou republiku a vydala se vstříc egyptskému dobrodružství.

Celou cestu jsem byla nervózní. Nebyla jsem si jistá, jestli mě Ecko vyzvedne na letišti, nevěděla jsem, jestli spolu budeme moci bydlet na pokoji, vyjdu-li s tím / s tou, se kterou budu sdílet pokoj... těch otazníků byla šílená spousta. Nervozita se dala krájet. Letadlo přistálo a já byla mezi všemi těmi dovolenkáři jediná, kdo měl obavy z toho, co v Egyptě bude. Když jsem vyzvedla kufry a objevila se v příletové hale, Ecko už na mě spolu s kamarádem čekal. Fůůů, jak se mi ulevilo. Objali jsme se a já mu dala pusu na krk. Bylo to neuvěřitelný ho zase vidět. V autě jsem seděla jak na trní, nevěděla pořádně, co mě čeká, kam mě v té tmě vezou, co se mnou bude. Přijeli jsme do budovy pro hosty a Ecko mi oznámil, že budeme bydlet spolu! V jednom pokoji! Wow, tak to byla neuvěřitelná úleva. A pocit štěstí. Protože takhle budu mít Ecka pro sebe každou noc, celou noc. Mohlo být tak kolem sedmi večer. Hned druhý den ráno se od nás očekávalo, že začneme pracovat. Měli jsme tedy realativní dostatek času se zabydlet a aklimatizovat. A byla to jedna z mých nejkrásnějších nocí v Egyptě, kterou jsme strávili jen sami dva, beze svědků, beze světel, příliš zaměstnaní jeden druhým.

Předchozí díl:

Dovolená, která mění život (Egypt, 7.díl)

No comments:

Post a Comment