Monday, 18 May 2015

Trochu o Arabech, arabštině a životě ve Spojených arabských emirátech


Koukám, že svůj blog poslední dobou poněkud flákám. Jsem právě teď mírně zklamaná, protože se na mou hodinu zumby nedostavila ani jedna duše. Nevím, nechci být hnusná, ale připadá mi to jako házení perel sviním. Takových lidí mi průběžně říká, jak určitě přijdou a já pak v posilovně trčím sama jak tvrdý Y a mrhám svým časem. No, to jsem si tak trochu ulevila. Každopádně mě zrovna napadlo, že bych si v Dubaji za své peníze udělala ten Zumba kurz a domluvila se s naším atletickým klubem, že by mě nechali jednou týdně předcvičovat pro hotelové hosty. Aspoň by mi za to kápl nějaký ten dirham, když už nic jiného. A časem bych se třeba mohla propašovat do atletického klubu i natrvalo. Kids club není nic moc pro mě. Byla to ale skoro jediná pracovní pozice, na kterou jsem měla kvalifikaci, abych se dostala pracovně do Emirátů J. Takže teď je mým cílem se dostat buď do atleťáku nebo na Pool & Beach instruktora. Už je skoro domluvené, že začnu neoficiálně od pátku předcvičovat aqua aerobic pro hosty. A podle toho, jaký to bude mít úspěch, se rozhodne, jestli mi hotel zaplatí kurz, abych získala licenci J. Pak už bude jen krůček do atleťáku.

Tady v Emirátech je potřeba licence nebo certifikát úplně na všechno. Bez toho Vás tu nenechají dělat skoro nic. Například musím projít kurzem první pomoci, abych mohla dělat babysitting. Náš řidičák tu neplatí, a když chcete řídit, musíte projít znovu autoškolou tady v Emirátech... A ještě jedna taková perla, což doslova vyráží dech. Jste-li certifikovaný záchranář a v případě nouze někomu poskytnete první pomoc, a ten dotyčný zemře nebo bude mít trvalé následky, jdete si sednout za mříže. No vážně. Spousta záchranářů tedy od podobných situací dává ruce pryč, protože nechtějí riskovat kriminál. U nás je to přesně naopak. U nás jsme povinni poskytnout první pomoc (i laikové), jinak nám hrozí paragraf, a tady půjdete sedět za to, že jste se snažili pomoci. Padlé na hlavu, no ne?

Dneska mi taky schválili dva dny volna na konec května, takže už jsem se rozhodla a zaplatím si jednu noc v našem partnerském hotelu v Dubaji. Myslím, že si zasloužím takovou luxusní mini dovolenou, koneckonců sním o tom skoro rok strávit alespoň jednu noc v Dubaji J. Hloupé sny, což? Těším se na to ale strašně moc. Budu mít čas si pořádně užít město, projít se po maríně, znovu si užít fontánu, prohlídnout si Miracle Garden, a tak vůbec se kochat a pozorovat Arabášky moje zlatý. Já jsem donedávna strašně prahla po vysvětlení, proč oni ti Arabové mezi sebou mluví anglicky a ne arabsky. I děti! A jak to tu postupně vstřebávám a pozoruju, tak mi to došlo. Oni ti boháči si prostě můžou dovolit mezinárodní školy, kde se mluví výhradně angličtinou, případně i jinými řečmi. Takže takové arabské dítko už třeba v šesti letech plynně ovládá arabštinu s anglinou, ale třeba hojně i francouzštinu. Tři čtyři jazyky nejsou výjimkou, ale skoro pravidlem. Šťastná to dítka. A když pak dospějí, tak vyrážejí studovat do Londýna, do USA... Kam si zamanou. Zlatá mládež, no J.

Na druhou stranu mě moc baví, že naopak my – náplava – tady mezi sebou používáme arabský slovník. Slova, která zdomácněla J. Jako třeba chalas (konec), aiwa (ano), shokran (děkuji), afwan (není zač), salam (ahoj), inšala (když bůh dá), elhamdulile (díky bohu), sabah el chér (dobré ráno), kolo tamam (vše je ok), habibi (miláček). Jen škoda, že toho znají tak málo. Spousta naplavených lidí tu žije třeba už dva tři roky, ale z arabštiny neznají skoro nic (protože s Araby takřka nepřijdou do styku), a já bych si tak ráda procvičovala arabštinu, abych ji nezapomněla. Ale když něco řeknu, tak mi ostatní nerozumí J.

Posledních pár dní jsem taky řešila hodně osobní problém. Rozešla jsem se s mým indickým jogínem, pokud se ten náš třítýdenní mikro vztah dá nazvat vztahem. Ale když to prostě neklape, tak je lepší to utnout hned zkraje, ať se nikdo netrápí. Rozhodla jsem se zůstat teď sama a užít si to. Posledních skoro dvanáct let jsem permanentně do někoho zamilovaná, ať už šťastně nebo neštastně a myslím, že je čas si trochu užít sama sebe. A je mi dobře. Nějak si ani neumím představit, že bych ten s někým sdílela život a omezovala se neustálými kompromisy. Mám spoustu plánů a cílů, kterých chci dosáhnout a chlap mi tam tak nějak časově nepasuje. Než jsem odjela sem do Emirátů, tak jsem přemýšlela, že už zůstanu doma a budu budovat hnízdo, že je čas se usadit a zapustit kořeny. Že mi ujíždí vlak a je potřeba založit rodinu. Ale teď, jak jsem tady, tak zase cítím tu dřívější volnost, to mládí, tu nespoutanost. A je to sakra krásnej pocit. Už necítím potřebu někde kořenit, nebudu nic hrotit a hledat manžela za každou cenu, abych do pětatřiceti porodila dvě děti. Ne, nic takovýho. Já jsem učinila rozhodnutí, že děti nechci, že mi bez nich bude líp a u toho zůstanu. Chlapa bych i chtěla, ale spíš někoho staršího, kdo už má něco za sebou a děti taky nechce, nebo už je má odrostlé. Chci mít svůj klid a ne někomu utírat zadek a rok se pořádně nevyspat, protože harant celý noci prořve. Ne, to není nic pro mě. Suďte mě, ale já děcka fakt nechci.
Tento týden se snad konečně zase vrátím k povídání o Egyptě, už je to ostatně dost dlouho, co jsem zveřejnila poslední článek. Je toho ještě milion co vyprávět. Tak zatím pá.

2 comments:

  1. Holka, úplně Tě chápu ... Na rodinu budeš mít ještě dost času, ale na cestování a plnění si snů? To už bude jen míň a míň, případně se ty sny (prý) změní ... Máš můj nekončící obdiv, že fakt žiješ "tady a teď"! Já se o to taky snažím, ale není to vždy tak snadné jak se zdá ...

    ReplyDelete
  2. Ahoj. Dekuju za pekna slova. Snadne to vzdy neni, ale je to vzdy o volbe a kompromisech. To co chces, musis obetovat pro to, co chces vic :)

    ReplyDelete