Tuesday, 7 July 2015

Cestování po Abu Dhabi jen na vlastní nebezpečí

Zase jsem dlouho nic nenapsala. Dost mě to štve, protože bych ráda psala častěji. Mívám i černé svědomí, že se nechávám odmlčet pokaždé na tak dlouho. Stalo se opět dost zajímavých událostí, tak si je pojďme shrnout.

Ve čtvrtek jsem měla volný den, tak jsem se rozhodla vyrazit veřejnou dopravou do Emirates Park ZOO, která se nachází kdesi na periferii Abu Dhabi. Štrádovala jsem si to v tom šíleným hicu na zastávku a cestou u mě zastavily dvě auta, jestli nepotřebuju někam svézt. Haha. Tak tohle se mi běžně dělo v Egyptě, že mě řidiči lákali k sobě do auta. Protože jsem byla sama holka, to se rovná atraktivní maso. Ale i tady v Emirátech? Překvapivé. Nicméně obezřetně jsem odmítla a čekala na svůj bus. Cesta trvala přes hodinu! Protože ramadán pořád trvá a na veřejnosti se nesmí jíst a pít, tak jsem ze své lahve s vodou tajně upíjela pod paží. Připadala jsem si jak za totáče. Jako když provádím něco nezákonného. Úplnej absurdistán toto. Ale veřejná doprava je občas dost zábavná. Viz fotky :)


Ramadán vyčerpává
Posaďte se, prosím

Nicméně do ZOO parku jsem dojela bez větší újmy. Jenže! Opět onen všudepřítomný ramadán. ZOO byla přes den zavřená a otevírali od pěti večer do půlnoci. Málem mě šlehlo. Voda už mi došla a mě čekala stejná více než hodinová žížnivá cesta zpátky, bez jakéhokoli zážitku. Ale neudělám nic. Vrátila jsem se tedy na zastávku a vyhlížela autobus, když v tom u mě zabrzdilo další auto. Ale tentokrát žádná kraksna, žádnej oprejskanej žigulík, ale fungl nový blyštivý Porsche Cayenne. Wow. Tak to byla velká výzva. Sice to byl úplně cizí člověk, ale aspoň vypadal na úrovni. Ostatně nebylo to poprvé, kdy jsem sedla do auta úplně cizím lidem, notabene muslimům...

V Egyptě jsem stopovala úplně běžně. Pokaždé, když jsem to někomu vyprávěla, tak se chytal za vlasy, jestli jsem se náhodou nezbláznila, protože stopování v zemi faraonů je údajně šíleně riskantní. Ale o tom se rozepíšu někdy jindy, v mé egyptské blogové odnoži. Protože zážitků ze stopování v egyptské poušti mám opravdu mraky. Chcete si o tom přečíst? J

Nicméně, tady a teď jsem seděla jsem na kožené sedačce s vnitřním vychlazováním, rádiem proplouvaly verše koránu a ten nejošklivější Emiráťan, jakýho si umím představit, do mě lámanou angličtinou hustil, že chce být mým přítelem. Jaká to klasika. Úchyl jeden. Nicméně někam pozvat bych se nechat mohla. Trochu víc přičichnout k životu v Abu Dhabi. Samozřejmě ve vší počestnosti. Tak nejspíš asi až po ramadánu. Jinak by žádná moc zábava nebyla, když by se ten můj společník nemohl ani pořádně rozšoupnout. Ono ostatně by ani moc nebylo kde, protože drtivá většina restaurací servíruje jídlo i pití až přesně při západu slunce. To se nám stalo i s kamarádama, když jsme vyrazili do obchoďáku a chtěli si sednout do mekáče. Museli jsme dvě hodiny zabíjet čas po obchodech, než nám otevřeli ten náš kaloricky vydatný a alergeny nasycený fast food. Ale zase na druhou stranu jsme si užili pořádný McIftar J 

A pochutnám si i za pár dní, protože jsem byla pozvaná do naší hotelové restaurace na večeři. Od chlápka, se kterým jsme se kdysi dávno viděli na bowlingu. Dostal voucher na večeři pro dva a z celého hotelu si vybral právě mě. To je úžasnej pocit, že jsem někomu tak sympatická, aby se mnou chtěl večeřet. To se na to budu muset oháknout, nasadit lodičky a rudou rtěnku. Když už se to bude odehrávat v těch pěti hvězdičkách.
 
No a k tomu se vlastně tak trochu váže i další věc. Dneska mi někdo udělal veeeelkou radost. Dostala jsem dlouho očekávaný balíček z Irska, kde se nacházel senzační plyšový mimoň. Žluťásek, jak jim říkám já. A dostala jsem ho od člověka, kterého jsem nikdy předtím neviděla, ale s nímž si píšu právě díky tomuto blogu. Poslal mi dárek prostě jen tak, prostě proto, že mi chtěl udělat radost. To je přece úžasný. Že jsem někomu stála za to, aby otevřel peněženku a něco mi koupil a ještě s tím zašel na poštu a zaplatil poštovný. A to jsme se nikdy nestřetli. Neuvěřitelný. Děkuju, Petře J.

Doufám, že se tentokrát ozvu podstatně dříve. Materiálu mám přehršel už teď. Užívejte léta, děti moje. Janina

 

 

No comments:

Post a Comment