Wednesday, 1 July 2015

Najez se a jdeš do tepláků. Aneb hladovka v Abu Dhabi


Ramadán nám úspěšně pokračuje, upřímně už se nemůžu dočkat, až tenhle svátek skončí. Je to omezující nejen pro muslimy, ale i pro nás ostatní. Otevírací doby všech obchodů, kanceláří, restaurací, apod. jsou dost upravené. Dokonce i bazén pro personál je otevřen o 4 hodiny denně méně, protože plavčíci jsou muslimové. Štve mě to. Ale co nadělám, muslimskou zemi jsem si vybrala dobrovolně. Já jsem teprve před pár dny zjistila dost významnou informaci o ramadánu, která může mít i dost nepříjemné důsledky, pokud se jí nepřizpůsobíte. Minule jsem se zmínila o tom, že je zakázáno během půstu jíst a pít na veřejnosti, jinak hrozí pokuta. Jaká? Nejen že ten finanční postih dosahuje až dvou tisíc (!) dirhamů, ale ve hře je i měsíc za mřížema. Haha. Láká mě to zkusit. Takový 30denní pobyt v teplákách by mohl být zajímavým poznávacím průnikem do emirátského fungování J. Tak ještě dva týdny a pak už zase zpátky do normálu.
 
Jediné pozitivum na celém ramadánu je to, že na jeho konci následují tři sváteční dny, které se týkají nás všech. Což je naprostá senzace. Dostala jsem další ze svých bláznivých spontánních nápadů a rozhodla jsem se tyto tři dny využít k leteckému výletu do sousedního Ománu! Jsem z toho extra nadšená a veškerý svůj volný čas trávím brouzdáním po netu a hledám informace o vízech, letenkách, ubytování, dopravě, cenách, památkách.. Jaj, jestli to vyjde, tak poletím už za měsíc. Senzace. Taková mini (v poměru k mému nadšení spíš maxi) odměna za ramadán a taky za právě začínající Summer Camp. 

Dvouměsíční letní tábor pro místní děcka, kterým začaly prázdniny. Od neděle do čtvrtka pro ně připravujeme program a jeden den v týdnu jedeme na výlet. Hotel je skoro prázdnej (léto v UAE je konec sezóny) a personál má jakýs takýs pré. Jen my v kids clubu budeme mít celý léto plný ruce práce. Vůbec se s těma harantama nezastavíme. Tento týden máme těch malejch monster jen sedm, ale vydají tak za čtyřiadvacet. Lítají, neposlouchají, brečí a vztekají se. Jedním z nich je i desetiletý Jordánec Tayi, který nás všechny absolutně odzbrojuje svýma hláškama. Třeba když po něm chceme něco, co je mu proti srsti, tak nám radí, ať se radši jdeme zavřít do kriminálu a ať přestaneme mlít nesmysly. On má jakousi mentální poruchu, ale je to miláček. A druhý nejvýraznější človíček je čtyřletý Danny. Absolutně nezvládnutelný dítě. Něco takovýho jsem ještě neviděla. Dneska jsme ty caparty vzali do Fun City v obchoďáku, kde byla spousta prolejzaček a her. Při odchodu jsme všem kupovali malou hračku, ale Danny trval na tom, že chce velký auto a ztropil tam takovou hysterickou scénu, že jsem měla co dělat, abych mu jednu neflákla. Svíjel se na zemi, kopal kolem sebe, ječel a nadával. Museli jsme ho odtáhnout násilím a celej Marina Mall na naši skupinku civěl, co je to za tyjátr. Já jen nechápu, co on může mít za rodiče. Být tohle moje vlastní dítě, tak nejdřív zakroutím krkem jemu a pak na místě pomůžu do penálu sobě, protože jsem jako rodič fatálně selhala. Kdyby měli jen trochu soudnosti, tak nám ho do letního tábora necpou, protože takovýhle dítě je absolutně mimo kontrolu. Bohužel ho budeme mít na krku i příští týden, kdy jsem vrchní kápo já, takže se mám fakt na co těšit. Asi někde o víkendu splaším nějaký to cyankáli a strčím to Dannymu tajně do koblihy.

Začínám na sobě pozorovat, že když píšu tyhle řádky, tak občas mívám problém najít to správný slovo. Vždy mě jako první napadne vhodnej anglickej ekvivalent, kterým bych to, co chci napsat, vyjádřila úplně přesně. A trvá mi trochu déle najít adekvátní český výraz. Pomoc.

Už tu načínám čtvrtý měsíc a všechno si tak nějak sedá, jak když se usazuje rozvířený prach. Jak mě ze začátku nadchlo úplně všechno, tak teď už tolik nových vzrušujících událostí moc nestává. Stereotyp. Hlavně proto, že žijeme ve zlaté kleci. Já tomu říkám izolace, protože jsme doslova a do písmene izolováni od normálního života. Žijeme ve zdí obehnané umělé vesničce, z níž de facto nemusíme vůbec nikdy vytáhnout paty. Žijeme si pospolu, přes šedesát národností z celého světa a je nám fajn. Já tohle miluju. Tu multikulturalitu. Sejdeme se grupa lidí a každý je z jiného konce světa. Ale smějeme se stejným vtipům, řešíme stejné problémy, těšíme se ze stejných radostí. Je to úžasný, jak spolu dokážeme úplně  v pohodě kooperovat. Jsme lidi. To, že se tu normálně bavím s Filipínci a ostatními Asiaty, mi otevírá nové dveře do světa. Mám strašnou chuť se jednou podívat do všech těch končin, jako je Srí Lanka, Indie, JAR, Thajsko aj. a vidět na vlastní oči, jak žijí lidé, s nimiž tu dnes a denně trávím svůj čas. To poznávání nových končin nyní nabývá úplně jiných dimenzí, protože teď už v těch zemích někoho znám. Padla všechna tabu a obavy z neznámých kultur. Až se tam jednoho dne vydám (a že já se tam vypravím), budu si všímat i pro běžné turisty bezvýznamných detailů a vnímat vše jinýma - prozřelejšíma očima. Je super, že jsem je potkala právě tady, v Emirátech. Jak řekl jeden můj kamarád, když jsem se ho ptala, proč si vybral pracovat a žít zrovna v UAE. A on odpověděl úplně dokonale. Tou jednou větou vystihl všechno, o co v téhle zemi běží. Alespoň pro mě. THIS IS A PLACE TO COME. Velmi volně přeloženo jako „Tohle je místo, kam se prostě musí“.

No comments:

Post a Comment