Friday, 10 July 2015

Letní tábor v Emirátech. Pomoc!


Další týden za námi a já mám opět spoustu zážitků. Tady se děje takových věcí, že se skoro nemám čas zastavit. Tou bezpochyby největší událostí byl můj týden letního tábora. Měla jsem za úkol se celých pět dní postarat o program pro jedenáct čtyř až sedmiletých dětí. Dost jsem se toho obávala, protože ty děcka jsou fakt rozjívený a k neuvěření rozmazlený. Neustále brečí, řvou, perou a hádají se a vůbec neposlouchají. Slyší jen na to, na co chtějí slyšet. Jakmile se je snažíte přesvědčit, že by měly dělat taky něco jiného než na sebe povykovat a lítat po kids clubu jako splašený, tak se začnou vztekat a mlátit kolem sebe všema končetinama. Kolikrát jsem měla sto chutí těm nevychovancům jednu vrazit. Stálo mě dost úsilí to neudělat, i když by si to všichni dost zasloužili. Já ten dnešní styl rodičovství nějak nechápu. Asi jsem staromódní nebo já nevím, ale tady u těch bohatejch rodin je hodně vidět, že dítě nemá nad sebou pevnou ruku. Skoro všechny děcka mají chůvu, kterou samozřejmě nikdo z nich neposlouchá a která je nic neučí. Rodiče jsou věčně věků v práci, takže na svý vlastní potomky nedohlíží a když si na ně náhodou udělají čas, tak jim všechno dovolí a všechno koupí, aby si dokázali, jak jsou úžasní rodiče. Musí to takhle být, jinak mi fakt hlava nebere, proč jsou ty děti tak zkažený. V pěti letech si neumí obout boty ani se převlíknout do plavek (všechno za ně dělá chůva), neumí si utřít vlastní zadek, protože to taky dělá chůva. A dostanou hysterický záchvat pokaždé, když jim někdo nedá to, co chtějí. Rodiče radši chodí do práce (tzn. nejsou se svými dětmi) a  vydělávají těžký prachy, aby ty svoje divoký ratolesti pak mohli za horentní sumu strčit k nám, kteří z nich pak celý týden šílíme. Že s nimi radši místo práce netráví čas. Ušetřili by a dítěti by ten vzájemně strávený čas jen prospěl. Takže po téhle mojí litanii je vám všem nejspíš jasné, že jsem měla fakt pekelný týden. Polovina mého programu nebyla realizovatelná, protože s tímhle materiálem, co k nám vážení rodičové poslali, se prostě nedalo kloudně pracovat. Ještě nás ty stejně náročné týdny čekají  čtyři. Bůh nás ochraňuj.
 

 
Ve středu byl naplánovaný výlet s dětmi do kina, kam jsem vzácně nebyla vyslána, takže jsem z kolbenky vystřelila už v jednu hodinu a pelášila tágem na pláž, kde jsem se přes tři hodiny smažila ve 44 stupních a vznášela se na mořských vlnách. Byl to neskutečně příjemnej balzám na duši uprostřed toho mého vyčerpávajícího týdne. Dost jsem to potřebovala a náležitě si to jaksepatří užila. Byla jsem na pláži za ten den už podruhé, protože jsme ráno vzali ty naše svěřence na projížďku na surfu. Ohlídat ty caparty, aby si ve vodě nesundávali záchranou vestu a aby se nerozplavali do všech světových stran, to byla výzva. Bylo nás na ně celkem pět plavčíků, ale i tak jsme měli plné ruce práce.

Středa ostatně byla jakous takous generálkou na oslavu po skončení toho týdenního martýria, protože se večer konala jedna se společenských hotelových aktivit – bowling. Ten večer se fakt vyvedl, protože jsme se hodně nasmáli, aspoň teda já se neustále řechtala jak koza a nemohla jsem to při vší snaze utnout.
 
No a čtvrtek už bylo zapotřebí jen trpělivě dotlouct a pak si sebrat svých pět švestek a upalovat od těch malejch monster na míle daleko. Spadl mi neskutečný balvan ze srdce. Večer na mě čekala parádní odměna. Už jsem psala v minulém článku, že jsem dostala pozvání na večeři v naší hotelové restauraci. Vzala jsem si své nejlepší šaty, lodičky a vyrazila. Můj společník byl ryzí gentleman, protože mi věnoval velkou bonboniéru s luxusníma cukrátkama. Jen samotná krabička byla tak krásná, že nechci ani vědět, kolik ta nádhera mohla stát. Chudák, proč se tak plácl přes kapsu? Bohatě stačilo, že si ke své narozeninové večeři vybral mě. Byla to nádhera. Sedět mezi těmi arabskými boháči, kteří za stejnou večeři platí 500+ a mít aspoň na jeden večer pocit, že patřím mezi ně. Stejná kasta. Haha. Proto jsme se nechala zaměstnat v luxusním hotelu. Na dovolenou tady bych určitě nikdy nenastřádala dost peněz, takže jediná cesta, jak si to užít, je pracovat tady. Nemusí pršet, stačí když kape. A ono vždycky něco kápne. Jednou večeře, podruhé masáž, potřetí lekce jógy zdarma, sem tam plavání v hotelovém bazénu. Aneb jak chudá Janina ke štěstí přišla J.
 
 

A po nekonečném týdnu třešnička na konec. Volný den! Je pátek, takže jsem měla možnost připojit se k muslimům a nechat se odvézt do mešity k modlitbám. Docela by mě to zajímalo, být svědkem pátečních (nejdůležitějších) modliteb, notabene v ramadánu, ale bylo dost vedro na to, abych na sebe hodila abáju a dělala se neviditelnou. Spíš mi ale bylo trapně se mezi muslimy zařadit, když o mě vědí, že muslimka nejsem. Nechtěla jsem riskovat tu potupu, že mě mezi sebe nepustí. Tak jsem šla radši do posilovny a do bazénu, trochu zabít ty vedra. K tomu se váže můj další poznatek. Že už je vlastně skoro půlka července a ty vedra jsou kupodivu snesitelný. Jak jsem se toho ze začátku dost bála, tak mi teď přijde, že je to vlastně dost v pohodě. Źádný horoucí peklo v podstatě. Stejně jsme většinu času ukrytý v klimatizovaných prostředích, takže kdo nechce, nemusí v podstatě vůbec ty vedra trpět. Teda až na posilovnu. Haha. Tam je permanentě třicet, protože ovládání teploty nefunguje. Takže moje pondělní zumba bývá dost k padnutí. A to mi těch oveček posledně přišlo dvanáct! Takovej úspěch. Za chvíli budeme potřebovat větší posilovnu.

A na závěr volného pátku jsem vyrazila na nákupy. Moje první pořádné cílené nákupy jen tak pro radost. Ten uplynulý týden si to hold žádal udělat si radost J. Mám dvě trička a šaty, přece jenom jsem se radši držela zkrátka, abych neutrácela za blbosti. Pořád mám v mysli ten Omán, kterej ještě není definitivně potvrzený, ale snad to vyjde. A tam se bude každý dirhámek hodit.

Teď to bude znít blbě, ale už se fakt těším na zítra do práce. Na všechny ty lidi a srandu, kterou spolu pácháme. To je ideální stav. Těšit se do práce pro to, že jsem mezi lidma, s kterýma je mi dobře. Já i když mám ranní směny a končím brzo, tak se mi skoro ani nechce domů, protože tam je nuda a jsem tam sama. Radši bych zůstala s těma mýma sluníčkama J.

2 comments:

  1. Tyyjo ty musíš mít trpělivost! Ale na druhou stranu to zní strašně zajímavě/neskutečně... ani nevím, jak to popsat :D Je super, že tu výchovu těch dětí vidíš z druhé strany. Tady je přesně vidět ten "trend" výchovy dětí. Doufám, že se tyto vizitky rodičů nezačnou moc rychle rozšiřovat.
    Tu večeři ti taky závidím. Zkusit si být v té sféře zbohatlíků je asi taky hezkej zážitek :)
    Doufám, že se ti bude jen dařit a vyjdou ti Tvé veškeré sny!

    Tvá odteď věrná Barunka

    ReplyDelete
    Replies
    1. Juuu Barunko dekuju. Je to o zdravi, ale davame to. Ja mam tento tyden odpoledni smeny, tak ty harantiky moc nevidim. Nastesti :) dekuju za podporu xxx

      Delete