Sunday, 19 July 2015

Proč je zahalování sexy? A bude někdy konec nešťastným láskám?


Po pár retrospektivních článcích z Egypta je čas vrátit se do Abu Dhabi. Konečně skončil ramadán. Už není třeba hlídat, kdy se můžeme napít na veřejnosti, aniž by nám za to nějaký orgán nasadil želízka. Tyhlety restrikce mi tak trochu daly nahlédnout pod určité pokličky. Začínám například rozumět kuřákům. Jim je taky leckde zakazováno kouřit, omezuje je to. Je to jiný případ, samozřejmě. Už jen pro to, že kouř z cigaret obtěžuje ostatní, kdežto pití na veřejnosti ovlivňuje málokoho. Ale stejně je to zákaz jako zákaz. Už vím, jak se musí cítit člověk závislý na nikotinu, který si chce zapálit a nemůže. Stejně jsem se cítila během ramadánu já, když mi bylo odepřeno se napít.

 Bezprostředně po ramadánu následují tři dny oslav, takzvaný Eid Al Fitr, kdy je naopak více než žádoucí hojně hodovat, hostit přátele a známé, zdobit sebe i interiér a dávat si dárky. Co to znamená pro nás hoteliéry? Obrnit se trpělivostí a být připraven na přesčasy, protože všichni muslimové vylézají z nor a míří slavit do hotelů. O uplynulém víkendu jsme se prakticky nezastavili, kids club praskal ve švech. Celé rodinné klany přicházely jeden za druhým. To je na těch Arabech fascinující, jak všude chodí pospolu, ve velkých rodinných skupinách, s milionem capartů proplétajících se mezi nohama. Umíte si představit, že by se u nás sebrala celá rodina – tzn. máma, táta, děti, tchýně s tchánem z obou stran, sestřenice a bratranci a všichni vyrazili třeba do aquaparku? Utopie. U Arabů běžná věc.

Takže zase se nám všude po hotelu pohybují ty černé hábity kam se podíváme. Mám jeden takový poznatek, už z dřívějška. Ono je to zahalování vlastně dost sexy, když na to přijde. Byla jsem kdysi zakoukaná do jednoho pána, který věčně věků nosil  dlouhé kalhoty i rukávy. Hodně mi imponoval a strašně jsem toužila vidět jeho ruce nebo nohy. Představivost pracovala na plné obrátky. A pak, když si jednou ty rukávy vyhrnul, tak jsem šla málem do extáze. Tak sexy to bylo! Ostatně není tomu tak dávno, kdy se „zahalovalo“ zcela běžně. V dobách první republiky nebo tak nějak. A chlapi z jakéhokoli kousku odhalené ženské kůže šíleli. Takže na tom zahalování přece jen něco bude.

Poslední večer ramadánu jsme několik kámošů vyrazili do ulic udělat pár hezkých fotek. Vyfešákovali jsme se na to a začali naši noční jízdu na promenádě. Bylo neskutečný vedro i v devět večer. Pot z nás lil tak, že jsme se nestíhali otírat mini ručníky, které jsme si duchapřítomně vzali s sebou. Abychom si trochu ulevili od těch vysokých teplot, tak jsme každou chvíli vlezli někam dovnitř, kde byla klimatizace (tady je naštěstí klimatizovaná i budka s bankomatem), nasáli chlad a vyrazili zpátky do pařáků. Ale fotky máme pěkný.




 
Dnes proběhl můj první babysitting! Docela jsem se toho bála, protože hlídat tři hodiny tříletý dítě, to se může stát cokoli. Fracek byl sice trochu rozmazlenej, ale přežili jsme oba. Pomáhalo mi neustále myslet na tu velkou gáži, kterou za tohle martýrium dostanu. Třistapade na hodinu není zlý, no ne? Vlastně to ve finále bylo docela fajn. Už se těším na další hlídání, protože potřebuju každou minci.

Mám taky velký poznatek ohledně angličtiny. Je to k neuvěření, že se tomuhle jazyku věnuju už takovou spoustu let, vlastně už plus mínus dvacet let, když to vezmu z gruntu od základní školy, a přesto každý den nacházím nová a nová slova, která jsem nikdy předtím neslyšela. A často jde o slovo zcela běžně se vyskytující v každé slovní zásobě. Vždycky žasnu, jak je možné, že jsem na to ještě nikdy nenarazila. Hodně se učím od lidí tady. Kdejaký Uganďan nebo Jihoafričan mluví anglicky od narození, jsou dvojjazyční, takže v tomhle mají před námi velký náskok. A taky se dost dovím z knížek, které tu louskám. Už znáte ty moje „Zoufalky z Dubaje“, před pár týdny jsem přelouskala knihu Mini Shopaholic od Sophie Kinsella a teď jsem si pořídila další anglo-arabskou beletrii, kterak pubertální dívčina dospěla k rozhodnutí nosit na hlavě šátek. Já tyhle knihy miluju. Už jen pro to, že se dá hodně naučit a poznat z popisovaných reálií. Více porozumět muslimům a islámu. Pochopit, proč dělají tohle a tamto a co to pro ně znamená. Jaký to pro ně má význam. Jak to vidí oni. Díky knížkám jsem opravdu vděčná, že se naše vilová vesnička nachází třičtvrtě hodiny od hotelu. Mám tak každý den hodinu a půl času na čtení v autobusu, kterou bych si za normálních okolností jen tak nevyšetřila. Takhle je to dané a díky bohu za to.

Tuhle jsem dostala nápad. Poslouchala jsem v autobusu písníčky z osmdesátých let a osvítil mě duch svatý. Sedmdesátky, osmdesátky i devádesátky jsou plné nadupaných hitů, hodně lidí má tuhle hudbu v oblibě a rádi na ni tančí. Napadlo mě, proč vlastně ještě neexistuje něco jako Retro Zumba? Předcvičovat zumbu na muziku Madonny, Erasure, DJ Boba, Twenty 4 Seven, apod., to by přece mohlo stát za to. Asi si to nechám patentovat, pokud to ještě nikoho nenapadlo.

A tenhle článek zakončím trochu smutně. Zařekla jsem se, že už se tu nebudu vypisovat z osobních milostných zážitků. Je to soukromá věc, a ne jen moje. I když mně by třeba nemuselo vadit se veřejně obnažovat a svěřovat s city, mohlo by to vadit těm druhým. Je to už delší doba, co jsem psala, že jsem tu potkala někoho, s kým je mi moc dobře. ON je o dost mladší než já (ne že by na tom záleželo), a bohužel se nechce citově zaplétat. Ani já jsem nechtěla, ale protože (jak už víte) jsem koza, tak mu moje srdíčko už tak trochu patří. ON to vlastně ani neví. A já si to nechám pro sebe. Jsme něco jako Friends with benefits (Kamarád taky rád) a tak to zůstane. I když bych si možná i přála víc. Ale kolikrát je lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše...

No comments:

Post a Comment