Monday, 3 August 2015

Co všechno se dá zažít za tři dny v Ománu


Dostalal jsem tři dny volna! Mých vymodlených 72 hodin, které jsem měla v plánu si užít hodně daleko od Abu Dhabi. Paradoxně. Protože Abu Dhabi miluju a teď jsem byla ochotná z něj utéct. Abych se na něj po té mini dovolené mohla zase strašně těšit. A ten můj „prodloužený víkend“ jsem nehodlala strávit nikde jinde než v Ománu. V sousední zemi Spojených arabských Emirátů, nejsnáze vízově dostupné. Jak to mají s vízovým vstupem Saudská Arábie, Katar a Bahrajn, to musím ještě vypátrat. Slyšela jsem, že pro mě - jako pro držitele emirátského rezidenstkého víza - by vstup například do hodně striktního Kataru neměl být moc velký problém. Když jsem těmto zemím tak blízko (tím pádem levné letenky a krátké lety), tak by byl hřích toho nevyužít a nezajet se tam podívat. Procestovat celý Arabský poloostrov a proplout Perský záliv... Sen. Tedy až na Jemen, kde zuří občanská válka J.
 

Vstávala jsem ve čtyři ráno, abych se v šest nalodila do busu směr Dubaj, odkud jsem odlétala do Muscatu, hlavního města Ománu. Vše šlo jako po másle do té doby, než jsem zjistila, že mé letadlo vůbec není na rozpisu letů a že jsem na špatném letišti. Respektive terminálu. Což ale vyšlo na stejno, protože ten můj terminál se nacházel deset minut jízdy daleko a musela jsem si vzít tágo. S pořádnou dubajskou letištní přirážkou. No, zkušenost pro příště. Až zase někam poletím, tak budu vědět, kam se vydat a jak se vyhnout lichvářským drožkám.

Skvadra lidí, co cestovala stejným letem, byla složená většinou z Arabů, ale samozřejmě se našlo i pár Rusáků (kteří se nacpou všude) a pár Filipínců. Je tu takovým veřejným tajemstvím, že Omán je nejlepší místo k tomu, jak si prodloužit emirátské vízum. Pokud vízum končí, musí člověk opustit zemi a zase se do ní vrátit, aby získal vízum nové. A Omán je nejblíž, jak toho dosáhnout. Spousta lidí letí jen na otočku pro razítko. I já jsem byla podezíraná, že letím jen pro štempl, ale kdepak, já si jela užít svou mini dovolenou.
 

Po příletu na miniaturní a ničím zajímavé letiště v Muscatu jsem vehementně hledala autobusovou zastávku, protože jsem nehodlala cpát nekřesťanské sumy za odvoz do chřtánu taxikářům. Jenže veřejná doprava v Ománu jaksi neexistuje. Zastávku jsem našla, ale autobus jezdil tak jednou dvakrát denně, takže mi nezbylo než se vydat na hlavní silnici a splašit nějaké to taxi. V lepším případě mini bus „baisa“ (pojmenovaný podle „halířových“ položek místní měny rijál), které jsou levné a zastaví vám, kde potřebujete. Něco jako sdílené taxi. Měla jsem z pekla štěstí, protože v momentě, kdy jsem se zjevila u silnice, tak u mě jeden takový „halířový“ minivan zastavil a řidič na mě zuřivě gestikuloval, ať nastoupím. Řekla jsem mu, kam chci dovézt a on nadšeně přitákaval, že zrovna tam jede. Tak paráda. Ušetřím stokoruny za taxi. Seděla jsem vedle řidiče, který byl z mé přítomnosti evidentně velmi na větvi. Neustále se mě vyptával odkud jsem, kam jedu, jak se jmenuju.. On byl Fahed, Ománec, což se mi líbilo, protože poznávat místní obyvatele je vždycky nejlepší zážitek při cestování. Byla jsem ale úplně nadšená z toho, že s ním konečně můžu oprášit svou arabštinu, tedy respektive ty zlomky jazyka, které mi ještě stále trčí v paměti. Nicméně Fahed byl pěkné kvítko, jak se ukázalo. Před mou cílovou destinací vysadil zbylé pasažéry z vozu s tím, že mám jako turistka přednost a že mě musí zavézt do hotelu. Jenže trval na tom, že půjde do mého pokoje se mnou, údajně na pětiminutový odpočinek a že mi zaplatí. Haha, tak o tohle mu šlo. Že mě to vůbec nepřekvapilo. Začal mi náruživě ukazovat fotky nahých ženských ve svém telefonu a zbytek cesty do mě hučel „I love you so much, Habibi“. Hmm, tak fajn. Jak se ho zbavit. Řekla jsem mu, že teď chci odpočívat, ale že se s ním setkám večer, kdy bude víc času si užít. Zaplaťbůh byl dostatečně hloupej, aby tu mou hru neprokoukl. Samozřejmě už jsem se s ním nesetkala. S úchylákem. První zážitek z Ománu tedy stál za to. Výhodou této zkušenosti byla jízda zdarma. Svezla jsem se z letiště přímo do hotelu, aniž bych musela vytáhnout peněženku. A co víc, jak jsme kroužili městem a hledali hotel, tak mi Fahed nevědomky poskytl takovou mini city tour, takže jsem se v tom malém centru trochu zorientovala.

 
Hotel byl úžasnej. Na to, že se jednalo „jen“ o dvouhvězdičkové ubytování, tak jsem musela smeknout. Zatímco v Káhiře jsem sdílela svůj dvouhvězdičkový pokoj s jedním švábem a dírou v podlaze, v Muscatu jsem měla k dispozici plazmovou televizi, župan a překrásný výhled na hory. Omán hold kope jinou ligu. Ostatně dlouho jsem se na hotelu neohřála. Po rychlé sprše jsem vyrazila do ulic, abych si prohlídla tu arabskou nádheru a nafotila co nejvíc obrázků. Moje první kroky mířily k přístavu, samotnému epicentru města. Bylo to nádherný místo. Jedna pevnost vedle druhé, hory, voda, lodě a arabské hábity. Foťák pracoval na plné obrátky, já se procházela po promenádě a vychutnávala si ten horký vánek, pohled na moře, zvědavé pohledy kolemjdoucích a vůbec tu atmosféru starého tradičního města. To kouzlo okamžiku, tu přítomnost. Bylo to něco úplně jiného než Emiráty. Žádný do nebe trčíci blyštivý mrakodrap, žádné monstrózní obchodní centrum, žádní Filipínci. Jen staré nízké domky, mini obchůdky se starožitnostmi, pouliční fast foody a rybářské loďky. Přesně to, co mám ráda na arabských zemích. Tu autenticitu, kdy na vás dýchne vůně z kadidla (pro mě nepředstavitelný puch), kdy si v bazaru vybíráte z ručně tkaných koberečků a mosazných aladinových lamp, a pak si na rohu dopřejete šálek přeslazeného čaje s mlékem nebo sklenici džusu z právě vymačkaného ovoce. Žádné komerční řetězce typu Starbucks ani KFC, ale čistě obyčejné posezení s domácí kuchyní. Pohádka tisíce a jedné noci. Jejímuž vábení bylo snadné podlehnout. Zvlášť když hlavním poznávacím znamením města bylo obří bílé kadidlo (jeden ze symbolů Ománu), které se čnělo na jednom z vyvýšených bodů Muscatu.






Na promenádě mě oslovil další Ománec. Jsou lehce rozeznatelní, protože každý do jednoho nosí tradiční bílé kandůry a na hlavě buď šátek nebo oválný čepeček zvaný „kema“. Snažil se mi vnutit okružní jízdu po Muscatu, ale zdvořile jsem odmítala. Nechtěla jsem utrácet za taxi, přestože mi vytrvale tvrdil, že žádné peníze nechce. Že mě chce jen pohostit ve své zemi. Já ovšem nebyla dnešní. Každému jemu podobnému chlápkovi jde buď o sex, nebo o mojí hotovost. Není v tom žádný altruismus ani pohostinnost. Jenže Ahmed, tak se jmenoval, trval na svém a až s podezřelou ochotou se nabízel, že mi ukáže město. Oukej. Pro jistotu jsem si vryla do paměti poznávací značku jeho auta a vyrazili jsme. Ahmed mě svezl k nejznámějším a turisticky nejzajímavějším místům Muscatu, které bych sama pěšky určitě neobrazila. A jak už jsem psala, veřejná doprava je ještě v plenkách. Kdo v Ománu nemá auto, je na holičkách. Viděla jsem sultánův palác Al Alam, pevnost Al Jalali, výhled na město. Ahmed mě provedl i po nejstarším arabském bazaru Mutrah Souq a večer mě zavezl do hotelu. Nechtěl nic. Vyměnili jsme si čísla a Ahmed žadonil, ať mu dovolím se o mě příští dva dny postarat, že mi ukáže spoustu krásných míst, koupí mi jídlo a nechce, abych zbytečně utrácela za taxi. Byla jsem opravdu překvapená a měla radost, že se moje dovolená v Ománu vyvíjí tak senzačním směrem. Večer jsem si užila v hotelovém pokoji tak, jak to mám ráda. Televize na plný pecky, já naložená v obří posteli a nalepená na wifi.



 

Druhý den jsem přes WhatsApp kontaktovala Ahmeda, ať pro mě odpoledne přijede a provede mě dalšími místy. Chtěla jsem mít čas i sama pro sebe a ne být celý den s ním. Vydala jsem se tedy znovu směrem do centra a vychutnávala si ty staré uličky, ty na naše poměry skoro až středověké obchůdky. Žasla jsem, kolik se v jedné ulici nacházelo dámských krejčovství. To bylo až neskutečný. Jedno vedle druhého. Po pětadvaceti Ladies Tailoring už jsem ty svatyně šicích strojů přestala počítat. Ahmed mi pak prozradil, že se do Muscatu sjíždějí Arabky ze všech koutů regionu, aby si tu nechaly ušít své róby. Kdo investuje do ománských šatů (a jídla), ten prý neprohloupí. Nicméně cesta mě dovedla opět ke starému bazaru, takže jsem prolézala ty obchůdky a hledala něco, co bych mohla přivézt domů jako suvenýr. Jenže co se starou dýkou – byť je jedním ze symbolů Ománu – nebo s nekvalitním trikem I love Oman. Nicméně to dopoledne jsem si užila. Ve 43 stupních Celsia jsem se prošla po parku, po bazaru, po starých muscatských uličkách a bylo mi dobře. Vrátila jsem se na hotel, abych se osprchovala a převlékla, než pro mě přijede Ahmed. První místo, kam mě ten postarší pán vzal, bylo něco na způsob motorestové restaurace. Způsob, jakým Ahmed jedl talíř s rýží, mi vyrazil dech. Přestože jsem Araby mnohokrát viděla jíst rukama, Ahmed byl přeborník. Nabral plnou hrst rýže, zmáčkl pěst, čím vznikla rýžová hrudka a tu si pak cpal do pusy, zatímco zbloudilá zrníčka rýže popadávala všude po stole. Zatímco já upíjela vodnatou rajčatovou polévku nevalné chuti.

Po obědě jsme vyrazili po muscatských plážích a vesničkách. Hodně mi to připomínalo Egypt, kde toho cestou taky moc není, jen kopce, písek a pustina. Po cestách oslíci, sem tam nějaký ten keř a pochybná stavení stlučená z pár prken a obehnaná potrhanými plachtami. Arabská klasika. Když mě na jedné foto zastávce Ahmed chytil za ramena, začalo to být podezřelé. Zopakoval to ještě na pláži. A když se mě v autě snažil vzít za ruku a pohladit po tváři, už bylo jasné, která bije. Vyškubla jsem se mu a modlila se, aby mě nezatáhl někam do pouště a neznásilnil. Evidentně mu nálada klesla na bod mrazu (nevím, co si ode mě sliboval), ale dovezl mě zpátky do hotelu. Jak já si oddychla. Pochopitelně už jsem ho nekontaktovala a měla jsem v úmyslu se s ním už nepotkat. Už to pro mě nebylo bezpečné. Byla jsem ochotná radši zaplatit tisícovku za taxi, než se nechat znásilnit starým Ománcem někde v poušti. A to mi tvrdil, že pracuje na ministerstvu! Zvíře jedno. Večer jsem si tedy znovu prošla přístav a bazar, abych se vrátila do hotelu polonaštvaná z přemrštěných cen a s žádným dárkem.




 

Můj třetí a poslední den jsem neměla valný program. Po snídani jsem setrvávala na hotelu do doby, kdy se budu muset v poledne odhlásit a odejít. Vyrazila jsem do supermarketu pro nějaký ten žvanec na celý den (v Muscatu je, nevím proč, zoufale málo „večerek“) a pak si sedla hned do sousedního McDonaldu, abych si koupila Happy Meal s Mimoňem J. Co potom. Do odletu zpátky do Dubaje zbývalo nějakých šest hodin. Vyrazila jsem tágem k místní největší a nejproslulejší sultánově mešitě, ale pak už jsem pelášila na letiště, přestože jsem měla ještě spoustu času před sebou. Ale už jsem opravdu chtěla domů. Tři dny v Muscatu byly víc než dost. Je krásné to vidět, ale zase tolik tam toho k vidění není.



 

Let byl zpožděn o hodinu! Což znamenalo, že jsem do Dubaje dorazila po desáté večer. Měla jsem cca hodinu na to, dopravit se tágem a metrem k autobusovému nádraží a chytit poslední meziměstský autobus do Abu Dhabi. Jenže ten prokletej autobus nedorazil! Vážně ne. Byla jsem zoufalá a v duchu už se smiřovala s tím, že strávím noc na ulici. Do toho všeho jsem druhý den měla pracovní směnu od sedmi ráno, takže se mi hlavou honily nejrůznější scénáře, jak se dostat domů. Mám-li si zaplatit noc v hotelu, nebo jet do Abu Dhabi tágem, nebo přespat na lavičce a počkat na první spoj. Bylo mi do breku. Tahle dovolená mě stála nervy a zbytečně spoustu peněz. Otravní Ománci, rozbitej foťák, vedro, drahé taxi..  Ale zachránil mě přítel na telefonu. Poradil mi, ať se svezu domů sdíleným taxíkem. O existenci něčeho takového jsem neměla ani tušení. Zachránil mi tím krk. A já se dostala domů. Sice před třetí ráno, ale byla jsem doma. Ten pocit, když se vracíte do Abu Dhabi a nazýváte to domovem.

No comments:

Post a Comment