Saturday, 8 August 2015

Pár přátel stačí mít... nejen v Abu Dhabi


Tři týdny žádný blog z Abu Dhabi... Nenajdu si čas, protože mě poslední týdny zaměstnává zlomené srdce. Posledně jsem se řečnicky ptala, kdy bude konec nešťastným láskám. To byl jen takový slabý výkřik do tmy. Dnes tuto otázku volám a řvu z plného hrdla, a chci znát odpověď. Já nevím, proč mi Bůh každého sesílá jen v průměru na dva měsíce, nechá mě se bláznivě zamilovat a po těch zoufale krátkých osmi týdnech mi tu mou lásku zase rve z náruče. Abych pak mohla minimálně dvojnásobnou dobu trpět, plazit se po podlaze a svírat obličejové svaly v uplakaných křečích. Co to znamená? Proč se to děje? A proč se to děje tak často, že mám pocit, že jsem neustále jen trestaná. Za co vlastně? To si opravdu nezasloužím mít někoho, kdo by mě měl opravdu rád? Někoho, kdo by byl ochotný o mě bojovat, šel přes všechny překážky, které by stály v cestě a šel obrazně řečeno přes mrtvoly? Tak jako to dělám já? Kdo by o mě stál a koho bych nepřestala bavit? To jsem opravdu tak nudná, že každého přestanu zajímat po tak krátké době? Proč všichni ztratí zájem tak rychle? Protože jim projevuju moc lásky, kterou nejsou schopni unést? Já mám v sobě tolik lásky, tolik potřeby milovat. Cítím se jak papiňák, který hrozí každou chvílí explodovat, protože nemá kam upouštět páru. Nemám tu lásku komu dát. Ale to není tak úplně přesné. Já ji mám komu dát. Zamiluju se vždycky strašně rychle, ale nikdo tu mou lásku netouží přijmout. To je snad to nejhorší. Cítit se nepotřebná, ignorovaná, odmítaná. Nikomu nejsem dost dobrá, aby chtěl vykřičet do světa, že chce jen mě a nikoho jiného? Kdo by měl bezesné noci proto, že si představuje, co zrovna dělám já, proč nejsem s ním, proč mu nemůžu ležet v náručí? Pro koho bych byla středobodem vesmíru, kdo by se mnou toužil trávit volný čas. Jít se mnou někam a těšit se na to. Protože já jsem ten důvod. Není to film v kině, není to jídlo v Mekáči, ale jsem to já. Protože v tom kině sedím já, protože v tom Mekáči jím já. Tak jako já žárlím třeba na vagon metra, který HO vezl. Chci, aby to tak měl i ON. Jsem opravdu smutná a v tuhle chvíli bych nejradši někam zalezla a zůstala tam pokud možno co nejdéle. Daleko od všech a od všeho...
 

Tohle jsem potřebovala. Vypsat se z toho všeho tlaku a zhluboka vydechnout. Nicméně, svět se nepřestal točit a život mi servíruje mnoho velmi zajímavých událostí. Především jsem získala novou partu. Je nás pět holek a začaly jsme spolu trávit hoooodně času. Když nepočítám zmrzlinová posezení u jedné z nás ve vile, tak jsme spolu byly například na nočním tahu. Party v Abu Dhabi jsou k nezaplacení. Alespoň pro holky. Většina klubů má takzvané Ladies Nights, kdy mají holky vstup zdarma a kdy mají nárok hlavně i drinky zdarma. A to minimálně do jedné ráno. Takže kromě taxi (když nemáte movitého emirátského přítele) neplatíte za super večírek vlastně vůbec nic. Ale když vás v tom tágu cestuje pět, čímž pádem se dělíte o jedno jízdné, tak pak už je taková párty opravdu zadarmo. A co víc. Konečně jsem zjistila, kde se seznámit s nějakou tou emirátskou zlatou mládeží. Kluci fousatý začali přicházet až kolem jedné ráno, kdy my už byly skoro na odchodu. Takže příště vyrazit později, ať se seznámíme s lokálcema.
 
Můj transfer do atletického klubu začíná být opravdu na spadnutí. Jeho supervisor mi sdělil, že mě nominoval na trenéra, protože mám všech pět P, které má správný fitness instruktor mít. Udělal mi tím radost neskutečnou. Jsem samouk. Všechno jsem odkoukala a naučila se sama a ten zbytek toho celkového dojmu je prostě moje přirozenost. Tady je vidět, že když člověka něco opravdu baví, tak v tom může být dobrý i beze škol a kurzů. Jeho nejlepším vzděláním je jeho vášeň pro danou věc. A tu já mám. Nicméně, moje nominace je stále bez výsledku, čekám na ortel od manažera. Ale vyvíjí se to i jiným směrem. Připomíná mi to takové to vykopnou ho dveřma, vleze oknem. Taková vyšší moc, která chce, abych v tom atletickým klubu opravdu působila. Konečně jsem přesvědčila jiného recreation supervisora, aby mě nechal předcvičovat Aqua Aerobic pro hosty. Bylo to nečekané, prostě mi včera řekli jdi to udělat, tak jsem šla. Neměla jsem na vybranou. Teď nebo nikdy. Přestože jsem vodní aerobic naposledy předcvičovala loni v říjnu a dost jsem se bála, co všechno jsem zapomněla, tak jsem do toho šla. Byla jsem překvapená, že se sešlo relativně dost lidí a bavilo je to. Což je na poprvé bez jakékoli předchozí anonce dobrý výsledek. V pětačtyřiceti stupních ale bylo to skákání před bazénem peklo na zemi. Mlela jsem z posledního, ale lidi byli fantastický. Líbilo se to. Takže od příštího týdne začíná aqua gym třikrát týdně. Mám radost největší. Jsem docela překvapená, protože dnes necítím svaly. Což nechápu, protože po zumbě ani plavání žádné bolavé svalstvo nemívám.

A do toho jsem ještě v noci měla babysitting v hotelovém pokoji. Měla jsem hlídat tři saudské arabášky, kteří měli údajně spát. Ale nechrněl ani jeden samozřejmě. Jen já měla co dělat, abych udržela oční víčka otevřená. Potloukat se ve dvě ráno v hotelu, to je taky zážitek. Dokonce jsem dostala vynadáno, že jsem ty rozjívence nechala vypít soft drinky z mini baru. Ale bylo to zajímavý. Nahlédnout do pokoje rodině ze Saudské Arábie a podívat se, co s sebou takoví lidé vozí na dovolenou, co vlastní. Z toho bordelu, co měli na stole, jsem zjistila dost. Účtenka z bankomatu, lístky do kina, „značkové“ igelitky.. to vypoví hodně. Výhoda těchto pozdních babysittingů je ta, že po jedenácté večer se hodinová sazba vyšplhá na 75 dirhamů. Brát pětikilo za hodinu potěší kapsu.

A ještě jedna novinka na konec. Stěhuju se do jiné vily. Vyměním třílůžkový pokoj za dvojlůžkový, kde budu mít víc soukromí. Tak mi držte palce, ať se mi tam líbí. Končím pro dnešek. Zítra se nejspíš od své nejlepší kamarádky opět dozvím, že se můj blog nedá číst, protože píšu bláboly jen pro to, aby „něco bylo.“ Ale to, co je potřeba, musí být řečeno J.

No comments:

Post a Comment