Friday, 21 August 2015

Pět měsíců v Emirátech leze na mozek


Mnoho vody uplynulo a já jsem dovršila pět měsíců v Emirátech! Zní to neuvěřitelně, co všechno se za tu dobu událo a změnilo. Kam jsem se posunula, co vidím jinak. Když to srovnám s loňskem, kdy jsem za stejnou dobu na Kypru už netrpělivě odpočítávala poslední měsíc zbývající do návratu domů, tak musím říct, že Emirátů stále ještě nemám dost. Čeká tu na mě spousta míst, které jsem zatím nemohla navštívit, protože je na to prostě šílený vedro. Plácat se někde celej den v 45 stupňovým hicu, ba co víc - v devadesátiprocentní vlhkosti – to je prostě nereálný. Takže vyčkávám do podzimu a užívám každého dne. Zrovna nedávno jsem se dozvěděla, že tu přes zimu může klidně být jen deset stupňů. To mi úplně vyrazilo dech. Na Středním Východě? Je to vůbec možný? V Egyptě jsme se v prosinci i lednu koupali v moři. Sice foukal studený vítr, ale k pětadvaceti stupňům teplota kolikrát vyšplhala. Takže až se za pět týdnů podívám domů na měsíční dovolenou, budu si odtamtud muset vzít s sebou i nějaký ten teplý svršek.  
 
 
Popravdě už skoro nemyslím na nic jiného, než na to, jak odsud na měsíc vypadnu. Po šesti týdnech letního tábora už mám děcek plný zuby a zoufale doufám v transfer do jiného oddělení. Chci opustit ten Jurskej park plnej malejch příšer a dělat to, co mě baví nejvíc. Sport. Dospěla jsem dokonce k rozhodnutí, že doma absolvuju kurz zumby (konečně po třech letech „ilegální“ praxe J) a budu se oficiálně ucházet o post trenéra. Mně se jen tak nezbaví. Když něco chci, tak za tím jdu, dokud to nedostanu. A zatím se to vždycky povedlo J.

Jinak co se změnilo za tu dobu, co tu jsem? Naučila jsem se rozeznávat jazyk, kterým mluví Srílančané, od jazyka, jímž mluví Indové. Poznám jazyk Filipínců a Číňanů. Haha. To jen tak pro pobavení. Co se změnilo radikálně – moje ubytování. Změnila jsem vilu. Opustila jsem třílůžkový pokoj a netýkavé spolubydlící a nyní se rochním v dvoulůžáku, kde mám víc soukromí. Pohodlí je sice vykoupeno sdílenou koupelnou (která byla při mém příjezdu tak zaneřáděná, že mě málem trefil šlak), ale cítím se svobodnější.

Cítím se volnější i co se mých myšlenek a trápení týče. Moji lásku, která mě posledně donutila k tak zoufalému a trapnému blogu (sklidila jsem očekávaně dost kritiky, že píšu slátaniny), nechávám jít svou cestou. Jsme dál přátelé, jsme si blíž, ale nikam už se to vyvíjet nebude. Dostala jsem radu, že mám vyrazit klín klínem, ale nechci se na upínat na nikoho nového. Uvidím, co bude. Ostatně tady nikdo sexy ani není. Existují tu jen Filipínci, Indové a Srílančané, kteří mají beztak všichni do jednoho doma rodinu. A z toho zbytku se tu žádný kloudný protějšek nepotuluje.  

Co jsem nezmínila, že jsem se opět podívala do Dubaje. To město má svoje kouzlo prostě pokaždé. Nevím, jestli je to tím, že jsem o tom místě dlouhou dobu snila, ale ten Emirát mě přitahuje jako magnet. Věta „I am going to Dubai“ je prostě něco jako zaklínadlo. Cítím se tam jako uprostřed celosvětového dění. Někde, kde se píší dějiny. I když je to samozřejmě nesmysl. Tyhle všechny pocity jsou jen výsledkem šikovného marketingu, který Dubaj po celé planetě propaguje jako pupek světa. Ale má to něco do sebe. Mám svá oblíbená místa, kam se podívám pokaždé, když do Dubaje zavítám. Fontána, Victoria´s Secret, Frozen Yogurt a Dubai Creek. Na probádávání nových míst je pořád šílený vedro, jak už jsem zmínila. Takže jsem odpoledne trávila v obchoďáku a KONEČNĚ se vetřela i do kina na žluťásky (Mimoně). O tom filmu jsem snila od jara a podívám se na něj až měsíc po premiéře? K nepochopení. Ale musím říct, že jsem byla mírně zklamaná příběhem. Taková ubohost. Ale jsem ráda, že jsem šla. Mám splněno J. No a večer jsem se vydala do starých uliček, projela se loďkou a dala si starý dobrý jídlo z ulice. Fresh juice a falafel sendvič při západu slunce, v přístavu plném dřevěných loděk, to byl prostě relax jak má být.
 
 

Budu se opakovat, ale už opravdu odpočítávám dny, kdy poletím domů. Musím si tam toho tolik koupit. Tady jsem na nákupy už dávno rezignovala, protože je tu prostě všechno šíleně drahý. Nemá cenu si kupovat oblečení (leda když jsou 70% slevy). A nový počítač, který už skoro zoufale potřebuju, mě doma vyjde na polovic. To samé platí u brýlí a kontaktních čoček. Tak přežívám ze zásob, které jsem si s sebou do Abu Dhabi přivezla a těším se, jak si v Praze zašopuju. Tím, jak tady skoro nic nekupuju (ale přesto mám pocit, že šíleně utrácím za zbytečnosti), tak mám nasysleno peněz jako šlupek. Což je přechodný stav, protože spoustu valut vydám za letenku na Kypr, kam se chystám na konci září, za letenku do Prahy a následně zpátky do Abu Dhabi. Ani nechci počítat, kolik jsem už za svůj život vydala peněz za letenky. Fuj J. Investuju hold do zážitků. Rezignovala jsem na to mít vlastní potomky, tak se budu snažit svůj život naplnit cestováním a zkušenostmi. Ale i tak si člověk občas musí zachovat kouska rozumu. Spousta lidí od nás z hotelu sní o seskoku padákem nad proslulou dubajskou Palm Jumeirah. Ten výhled je určitě k nezaplacení, ale dát 2000 dirhamů za jeden seskok, to je na naše poměry běžného občana přece jen přitažené za kštici. Dali byste patnáct klacků za seskok padákem? Já teda asi ne. Zvlášť když v ČR tandemový seskok seženete kolem tří tisíc.

Tak snad jsem si tentokrát co se týče psaní trochu polepšila reputaci. Mějte se krásně. Muuuaaaaa.

No comments:

Post a Comment