Tuesday, 18 August 2015

Smrt si nevybírá... Aneb Pohřeb v Egyptě

Dnes jsou to přesně dva roky, co mi umřel Mahmoud. Můj nejlepší egyptský přítel, který mi hodně pomohl a který pro mě znamenal příliš. Dodnes si vybavuji každou jednotlivou hodinu toho dne, kdy se to stalo. Tak obrovský šok to pro mě byl.. Proto trochu odbočím od egyptského vyprávění a dnešní článek věnuji jemu, Mahmoudovi.



Mahmouda jsem znala půldruhého roku. Jeho vizitkou byl široký sněhobílý úsměv a rozvernou náladu jste z něj mohli čerpat jak z fontány na náměstí. Neznám nikoho, kdo by kdy toho malého človíčka viděl pochmurného nebo topícího se v melancholii. Byl sluníčkem, dobrou duší hotelu, v němž jsme společně pracovali. Vídali jsme se na pracovišti každý den, byli jsme tak dobří přátelé, že jsme se setkávali i ve městě a párkrát mi Mahmoud neskonale pomohl, když mi ve svém bytě nabídl několikadenní azyl. Čímž ovšem dost riskoval. Městečko plné muslimů, on sám byl muslim a já svobodná Evropanka. Přespat ve společném apartmá, aniž bychom byli oddáni, bylo haram, tedy něco absolutně nemyslitelného. Přesto Mahmoud dané zvyklosti velkoryse ignoroval. Mezi námi dvěma byl vztah ryze přátelský, jeden druhého jsme považovali za svého sourozence, byl to opravdový přítel.

Když jsem Mahmoudovu rozjasněnou tvář jednoho dne ráno nezahlédla u hotelového bazénu jako obvykle, bylo mi zvláštně. Mahmoud jakožto potápěč trávil zasvěcováním hostů do potápění celé dny, prakticky nikdy se nepotápěl mimo resort. Dovolenou si zásadně nebral. Ale výjimka potvrzuje pravidlo. Spokojila jsem se s vlastní teorií, že se Mahmoud potápí jinde a začala se věnovat své práci. Dokud mi kolega neoznámil, že Mahmoud měl autonehodu a zemřel.

Svět se mi zatočil, zprvu jsem ani pořádně nechápala co se stalo a o koho se jedná. Kolegova překotná a školácká angličtina nedávala moc smysl. Ale když jsem se rozhlédla po prostoru a viděla tváře ostatních, v nichž se zračil šok, bolest a neuvěření, došlo mi to. Svět se zastavil. Najednou bylo všude ticho, nikdo se nehýbal, nikdo nic neříkal, všichni jen zírali do prázdna. Pro velký šok jsem zprvu nebyla schopná ani uronit slzu. A to mě hodně mrzelo. Tolik jsem si přála plakat, hystericky křičet, jak to znám z filmů a hroutit se na zem v zoufalé bolesti ze ztráty blízkého člověka. Ale nic z toho se nedostavilo. Připadala jsem si špatná, nevděčná, bezcitná.

První slzy se objevily  o pár chvil později, když mi kolegové oznámili, že za několik minut odjíždíme do města na pohřeb. Podle muslimských zvyklostí musí být tělo pohřbeno týž den, co nebožtík skonal. Takřka s úlevou, že jsem skutečně schopná slz, jsem propukla v mohutný pláč a obrovské krůpěje mi proudem stékaly z očí. Tak tak jsem se dokázala převléct do černého a i přes neskutečně vysoké tropické teploty jsem oblékla dlouhý rukáv a vlasy si zahalila šátkem.

Když jsme dojeli do města, z mešity už se nesla mše za zemřelého Mahmouda. Dovnitř se vtěsnala jen rodina a nejbližší lidé, zbytek čekal venku v kolonách aut. Seděla jsem na zadním sedadle a poslouchala tu zádušní řeč, aniž bych rozuměla jedinému arabskému slovu. Zatřásla jsem se pokaždé, když imám vyslovil Mahmoudovo jméno. Bylo mu teprve osmadvacet, byl plný života a očekávání. Den předtím jsme se spolu loučili jako každý večer obligátním „Ašofak bokra“, neboli „Uvidíme se zítra.“ A ono zítra už nepřišlo.

Po mši se všechna auta rozjela k nedalekému hřbitovu, kde mělo být tělo uloženo. Přijelo snad celé město. Tolik aut na jednom místě, z každého vystupovali lidé jako mravenečci. Oblečeni v civilu, nikdo se neobtěžoval převléknout do černého. Všichni opustili svá zaměstnání a své domovy v tomtéž textilu, do něhož se ráno oblékli. Veselé barvy triček ostře kontrastovaly se smuteční atmosférou, která se těžce vznášela nad prašnou rozpálenou cestou. Mezi stovkami příchozích jsem byla jediná žena. Jediná osoba něžného pohlaví a navíc nemuslimka a nearabka. V muslimském světě není zvykem, že se ženy, ať už jde o přátele či členy rodiny, účastní ukládání nebožtíka do země. Přikládá se to teorii, že by plačící ženy svým nářkem přivolaly na mrtvého zlé duchy. Proto se k pohřbům dostaví pouze muži, kteří nepláčou...

Zvědavé pohledy mužů mě propichovaly jako panenku voo-doo. Riskovala jsem možnost násilného fyzického nesouhlasu příchozích s mou přítomností tam. Bylo mi to jedno. Můj smutek se prohloubil zjištěním, že k samotnému pohřbu nebudu coby dívka vůbec připuštěna. Stála jsem opodál a pozorovala shluky lidí, jež se blížily k místu posledního Mahmoudova odpočinku. Hlavou mi přitom kroužily vzpomínky na Mahmouda a naše společně prožité příhody. V paměti jsem se znovu s Mahmoudem projížděla městem na motorce a opět jsem mu v jeho kuchyni vařila z arabských surovin českou večeři. Zde, opuštěné uprostřed záplavy prázdných vozidel, mi poprvé docházelo, že už Mahmouda nikdy neuvidím. Už se spolu nikdy nebudeme potápět a už nikdy si spolu bláznivě nezatancujeme zumbu, jako tolikrát předtím.

Nejvíc ze všeho mi bylo líto, že Mahmoud už nikdy nepozná, jaké to je, najít lásku. Tolik si přál se oženit, nespočetněkrát se mi se svým přáním svěřoval. S jeho dobrotivou, upřímnou a veselou povahou je s podivem, že ani téměř před třicítkou se mu toto přání nevyplnilo. V tužbě po lásce jsme si byli podobní. Dlouho jsem mívala jen jepičí vztahy, i já si přála nalézt svého vyvoleného. Mnohokrát jsem Mahmoudovi naříkala na rameni, v nedostatku lásky jsme si notovali. Mahmoud mě pokaždé uklidňoval tím, že ten pravý je na cestě. Ať ještě chvilku počkám.

A paradoxně v den, kdy Mahmoud zemřel, jsem se přes všechen smutek cestou z pohřbu sblížila s pánem, po němž jsem periferním viděním pokukovala už nějakou dobu. Měla jsem za to, že mi ho Mahmoud seslal jako dárek. Vyměnil sebe za někoho jiného, abych já mohla být šťastná. Ale ta cena, kterou za mé štěstí Mahmoud zaplatil, byla nevyčíslitelná.

No comments:

Post a Comment