Friday, 9 October 2015

Cestou neCestou, Srbskem neSrbskem


Moje cesta do Prahy z Abu Dhabi byla krkolomná se spoustou zastávek. Abu Dhabi – mezipřistání Bahrajn – Kypr. A poté Kypr – Srbsko – Praha. V Bělěhradu jsem měla na přestup 12 hodin, takže jsem plánovala opustit tranzitní prostor a vyjet do srbských ulic. Počasí vyšlo nádherně. Čerstvý začátek října, obloha bez mráčku, slunce a krásných plus patnáct. Nenaspala jsem toho moc, přece jen jsem byla od dvou ráno vzhůru, ale energie mi nechyběla. Musím se kajícně přiznat, že už bych se radši viděla v letadle směr Praha a na nějaké toulky po Bělehradu se s chutí vykašlala. Už jsem se opravdu těšila domů a tu cestu jsem si skoro zbytečně prodlužovala.
 
 
Nicméně, do ulic jsem vtrhla. Chytla jsem bus z letiště a cestou do centra si prohlížela ty srbské krásy. A ono to vůbec nevypadá ani trochu jinak než u nás. Kdyby mě s páskou na očích řidič vysadil někde uprostřed jízdy, s chutí bych mu odpřísáhla, že jsem se vyskytla někde v Horních Měcholupech u sousedů. Na konečné jsem vystoupila a jala se hledat nějakou cestu za památkama. Klasicky bez mapy, jak to dělávám už léta a s makovou buchtou z pekárny na posilnění. Makovou! Jak já miluju mák. A zrovna ten se v té části světa, kterou jsem se už procídila, takřka (nebo vůbec) nevyskytuje. Snídaně to tedy byla královská (stačí mi málo J) a připomněla mi domov.

Štrádovala jsem si to ulicí k malému náměstíčku poblíž vlakového i autobusového nádraží a nestíhala zírat. V parčíku bez ladu a skladu tábořily skupinky syrských uprchlíků. To, o čem jsem dlouhé týdny a měsíce pouze čítávala na internetu, tu přede mnou najednou hmatatelně skvělo. Překvapil mě ten okamžik reality. Jeden uprchlík si myje hlavu ve fontánce, druhý cosi vyťukává na svém dotykovém telefonu a další skupinka si stele pod sochou jednoho z křesťanských (!) symbolů. Kolem pobíhají dobrovolníci odkudsi z červeného kříže, rozdávají nové boty a letáčky s informacemi.
 

 
 
V Bělehradu se mi moc líbila veřejná doprava. Zejména tramvaje. Vozy, které pamatují snad ještě druhou světovou válku, jsou moc roztomilé a neodolala jsem, abych si jízdu tímhle historickým dopravním prostředkem nevychutnala. Nevěděla jsem, kde koupit jízdenku, tak jsem cestovala na černo J. Doplahočila jsem se až k pevnosti, odkud je nádherný výhled na soutok řek Dunaje a Sávy. Bylo to úžasné místo. Obrovský park plný zeleně a v tomhle skoro ještě letním počasí i plný návštěvníků. Dokonce jsem si v jedné slabé chvilce, jak jsem byla nevyspalá a jak mě přemohla síla toho místa, na trávníku dala dvacet. I přes počáteční strach, že na mě ze křoví nepozorován vyskočí nějaký ten státní příslušník a odvede mě na výslech do lágru, za narušování veřejného pořádku. O Srbsku toho moc nevím, ale mám z něj víceméně respekt. Přece jen zahrávat si s bývalou Jugoslávií, to by se nemuselo vyplatit. Teď jen na srozuměnou – já vše myslím samozřejmě v nadsázce a s humorem. Znám pár Srbů osobně a nedá se říct, že by byli nějak „zvláštní“. Ani moje kolegyně Marija, o níž vím, že tenhle blog čte, tak ji touto cestou zdravím J. Ony k tomu „strachu“ ostatně bezelstně sváděly tak trochu i tamní suvenýry. Putinův škleb na tričkách nebyl zrovna tím, co bych si odtamtud chtěla přivézt domů.  
 


 
Nicméně, čas se naplňoval. Moc jsem toho z Bělehradu ve finále neviděla, ale únava a těžká brašna (a také absence mapy) udělaly své. Na mnoha místech jsem se zasekávala až zbytečně dlouho. Ještě jsem zběhla na poštu s pohledy, kde jsem ke svému zklamání zjistila, že tamní poštovní úřednice jsou bohužel stejně netečné jako většina těch českých, utratila poslední peníze v drogerii (ta pětistovka, co jsem si vybrala z bankomatu byla až příliš) a pelášila zpátky na letiště. Praha už mě  volala. Konečně domů. Teď už doopravdy.

No comments:

Post a Comment