Monday, 19 October 2015

Jak jsem zůstala sama v Egyptě s propadlým vízem a schovávala se před policií (Egypt, 18.díl)


Do Dreams Beach jsem dojela brzy ráno, když ještě všichni spali. Bylo mi hrozně smutno a Ecko mi strašně chyběl. Kdyby to šlo, sedla bych okamžitě na první autobus a jela zpátky za ním. Neustále mi hlavou kolovala myšlenka, co tam budu sama dělat? Jak to zvládnu? Kdy Ecka uvidím? V hotelu mě všichni krásně přivítali zpátky, to bylo moc milé. Nejvíc mě ale uklidňovalo, že tam pořád mám svoje kamarády z úplných začátků, Ukrajinku Irinu a šéfa animátorů Koryho. Dávali mi pocit zázemí a jakéhosi domova, dá-li se hotel uprostřed egyptské pouště nazývat domovem. Irina byla skvělá. Dodnes jsem nepochopila, jak mohla za pouhý půlrok od chvíle, kdy jsme se poprvé v Dreams Beach setkaly, shodit celých třicet kilo. Z otylé zaprdnuté dívčiny se vyloupla sebevědomá slečna s nádhernou vysportovanou postavou. Přeměna skoro zázračná. I já byla tenkrát v tomhle období snad nejštíhlejší za celý svůj život. Když nyní koukám na fotky, skoro tomu nemůžu uvěřit, jaká jsem byla kost J. Takže i kvůli krásným svalnatým postavám se vyplatí pracovat jako animátorka J.
 
 

Byla jsem nadšená, že jsem zase ve víru dění. Spousta sportovních aktivit a infantilních her (Což dovolenkáře vždy dělí na dva protichůdné názorové tábory. Jedni na ty blbiny u bazénu nedají dopustit, druzí dělají vše proto, aby před čímkoli, co se jen zdánlivě podobá kolektivní animační aktivitě, bleskurychle zdrhli), a hlavně tance. Jak mě chyběla ta večerní taneční vystoupení. Ty kostýmy, ten potlesk. Vystupovali jsme ve venkovním amfiteátru a já žasla a tak trochu záviděla, co si tu zdejší animátoři za uplynulé léto museli spolu užít srandy a kravin. Zatímco já tvrdla ve vedlejším hotelu a sžírala se nudou. Tanec jsem milovala, ale před jedním takovým tanečním vystoupením to na mě všechno dolehlo. Ecka jsem neviděla už asi dva týdny a pořád od něj nedostávala žádné novinky ohledně nového hotelu, kam bychom spolu mohli nastoupit. Rozbrečela jsem se v backstage těsně před show, takže jsem na pódium nastupovala s vlhkýma očima a hrála jedno z největších divadel svého života. Usmívat se a tančit tak, aby nikdo z diváků nic nepoznal. To nebylo snadný.
 
 

Ecko se do Dreams Beach za žádnou cenu vracet nechtěl. Neměl rád místní personál. A i když jsem ho denně v telefonu přemlouvala k zbláznění, nedal si říct. Ať to přijede aspoň zkusit, ať jsme spolu. A mezitím budeme hledat jiný rezort. Byl už skoro říjen, tři měsíce do Vánoc a v hotelu mi řekli, že jestli chceme změnit flek, musíme tak učinit co nejdřív, protože v říjnu už nás žádnej hotel nepřijme. Právě kvůli blížícím se Vánocům a novému roku, kdy se v hotelech konají velká taneční vystoupení, která je potřeba začít nacvičovat minimálně dva měsíce předem. K mé nesmírné radosti se přímo vedle Dreams Beach chystal otevřít zbrusu nový rezort Coral Hills, což představovalo obrovskou naději, že přijede Ecko. Zabila bych tím dvě mouchy jednou ranou. S Eckem bychom byli spolu v novém hotelu, ale zároveň bych zůstala v kontaktu (osobním i pracovním) s Dreams Beach. Což byla fantastická představa. Těšila jsem se neuvěřitelně. Až mi při těch myšlenkách rašila husí kůže.

V animátorským týmu nás bylo pět. Kromě mě, Koryho a Iriny ještě jeden Ukrajinec a Egypťan. Byli jsme dobrá parta víceméně. Tohle přesně jsem na té práci milovala. Tu rozmanitost národností, jazyků, kultur. Jste tým lidí, pracujete na jednom cíli v jednom místě a přitom každý jeden je z jiného kouta světa. To bylo úžasný. Zažívali jsme hodně srandy, ale přirozeně jsme se i hádali. Jako všude. Myslím, že konkrétně při práci animátora se hodně objevuje nenávist mezi jeden druhým. Na oko vypadají, že jsou parta nejlepších kámošů (Proto spousta turistů přirozeně po této práci touží), ale pod povrchem se spolu snoubí žárlivost, závist, zášť, apod. Jeden umí něco líp než ostatní, druhý je oblíbenější mezi hosty, třetí se nejlépe obléká, a tak dále. Nic není jen růžové.
 
 

 

Zajímavej moment byl ten, kdy se právě ten náš egyptský animátor v noci s hosty na recepci tak zlil, že si svou agresi následně vyléval na ochrance. Samosebou letěl na hodinu. Příští den měl tenhle incident dohru, kdy do hotelu přijela policie, aby zahájila vyšetřování. To bylo něco pro nás s Irinou. Obě jsme měly propadlé vízum a tudíž jsme v hotelu působily ilegálně. Kdyby nás ty státní orgány vyhmátly, tak nás okamžitě deportují. V mžiku jsme ze sebe svlíkly animátorská trička a rozvalily se na pláži, abychom splývaly s ostatními hosty. Ale pro policisty jsme byly důležité asi jako včerejší noviny. Po celém Egyptě jsou stovky animátorů, kterým vypršela platnost víza a nikoho to netankuje. Je to veřejné a mlčky tolerované tajemství. Egypt vůbec tak nějak nepodporuje zaměstnávání cizinců, pokud nemusí. Protože v zemi, kde je obří nezaměstnanost, se snaží při pracovním zařazení upřednostnit hlavně své vlastní občany. Takže získat pracovní vízum v Egyptě není až taková legrace. Proto na to většina náplavy jednoduše kašle. Pokuta na letišti za propadlé turistické povolení k pobytu je směšně nízká a nepokryje ani náklady na jedno jediné prodloužení víza. Takže proč ztrácet čas i peníze jeho obnovováním? J. Když jsem byla v Egyptě ještě krátce, tak jsem se toho dost bála. Co když budu chtít jet do Hurghady a na check pointu mě vyhmátne oficír a najde v mém pasu vyhaslé razítko? Co mi udělá? Pošle mě na první letadlo do Evropy? Zatkne mě? Egypťani mi radili, ať při cestování zásadně nikomu neříkám, že v Egyptě pracuji (viz výše - ilegální zaměstnanec), ale ať tvrdím, že jsem turista. Nevím, no. Po Egyptě jsem cestovala skrz na skrz veřejnou dopravou s propadlým vízem a nikdy jsem nikomu nestála za to, aby mě kontroloval. Až jednou… Cesta do Hurghady. V minibusu jsem samosebou byla jediná “turistka”. Moje vízum ztratilo platnost už asi před osmi měsíci. Úředník si dlouho předlouho prohlížel můj pas. Listoval všemi stránkami, memoroval moje osobní údaje i fotografii, ale nakonec pas zaklapl a beze slova mi ho vrátil. Mohla jsem se v duchu smíchy potrhat. Tak tomuhle říkají organizace? Nějakej imigrační řád? Vítejte v Egyptě.  Kde nic není nemožné.

S Eckem jsem se neviděla už čtyři týdny. A čím dál tím víc jsem ztrácela naději, že ho vůbec ještě kdy uvidím. Proplouvala jsem bezcílně dnem za dnem a jen tak si levitovala. Dny plynuly, všechny stejně a já se chytala sebemenší světlé chvilky, která by mi ten život a to čekání na Ecka nějak ozvláštnila. Dělalo mi radost třeba jen to, že se mi povedl aqua aerobic a všichni mě chválili, že jsem dostala bonbón, nebo že jsem si v pokoji vylepila obrázek. Ale tenkrát v té poušti jsem právě z těhle hovadin byla živá. Všichni mi radili, ať na toho samolibého sobeckého playboye hodím bobek. Že pokud se o mě nestará a je mu zhola jedno, že jsem v Egyptě sama, pak si mou přízeň a lásku nezaslouží. Nebuď hloupá a hledej jinde. Ecko mi nedlouho poté poslal sms, že potřebuje čas si urovnat myšlenky. Jenže já už čekat odmítala. Rozhodla jsem se za Eckem do Káhiry vydat na vlastní pěst!

Předchozí díl:

Opravdu chci žít v muslimské rodině na předměstí Káhiry? (Egypt, 17.díl)
 

3 comments:

  1. Super historky, doufám, že ses na něho nakonec vykašlala :) Chápu, že to asi není tak jednoduché, ale já bych nesnesla to jeho chování. Zkus si najít nějakého křesťana místního :) Já jsem se na dovolené v Egyptě v roce 2008 seznámila s křesťanem, který byl hrozně fajn. Vždycky jsem si s ním ráda povídala.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj, nene, já už Egypťana nechci ani náhodou. Ani muslima, ani křesťana. Povahově jsou to Arabové tak jako tak, spoustu rysů mají společných, takže by to bylo asi jako z bláta do louže :)

      Delete
    2. Teď jsem si četla další článek a už jsem si říkala, že jsem tě možná urazila, když ho tak miluješ, že ses za ním vydala sama. Chápu to, když žena miluje, nehledí na fakta a jde za láskou. Jsem moc zvědavá na další pokračování, píšeš skvěle, je to napínavé, jak nějaká detektivka nebo romány od Lenky Lanczové, které jsem hltala na základce :)

      Delete