Thursday, 8 October 2015

Kde Kypr můj? Pachatel se po roce vrací na místo činu...


Za jediný rok se dá stihnout spousta věcí. Za jeden rok se může totálně změnit život. Jedno místo ale zůstalo na chlup stejné, jako by se zastavil čas. Na Kypru jsem loni strávila celých šest měsíců coby animátorka v malém hotelu poblíž letoviska Protaras. Byl to moc fajn půlrok, ale déle už bych tam setrvávat nechtěla. Kypr je pro mě moc malý, když to řeknu zjednodušeně. Tentokrát jsem se ale moc těšila na návrat do míst, které mi byly pár měsíců domovem, kde jsem zažila spoustu zábavy, ale i zklamání, a kde jsem poznala spoustu jedinečných lidí.
 
Na letiště do Larnaky jsem přiletěla někdy po jedné hodině odpoledne. Na konec září bylo hodně teplo, ale nebylo to tak nesnesitelné jako v Emirátech. Zaplaťpánbůh. Byl to zvláštní pocit proplouvat mezi všemi těmi turisty, kteří právě přiletěli si užít svou zaslouženou dovolenou. Já sice také přijela strávit pár odpočinkových dní, ale bylo to jiné. Na místě, které důvěrně znám, jež jsem považovala za jeden ze svých domovů. Nebyla to klasická dovolená. I proto, že jsem letěla sama, navštívit své kamarády a známé. Znala jsem všechny potřebné autobusové linky, dokonce i jízdní řády zůstaly stejné, proto jsem si dopřála pár chvil v Larnace na oběd. Loni jsem si Kypr jako turista skoro neužila. Šetřila jsem kde se dalo, takže nějaké vysedávání po restauracích bylo tabu. Nemělo to ani smysl. Volné dny nebylo trávit s kým, protože jediný, kdo měl ten den volno, jsem byla já sama. Ale teď jsem měla čas i peníze a navíc kufry, s nimiž jsem se nehodlala nikam vláčet. Takže jsem zasedla do první zahrádky přímo na promenádě a objednala si kyperský grilovaný sýr halloumi a kyblík hranolek. A bylo mi nádherně. Ten pocit sedět po roce „doma“.
 
 
 
 
Do mého domovského hotelu jsem se dostala před večeří. A přivítání bylo úžasný. Objímání, pusinkování, bylo to vážně moc hezký. Stokrát jsem si tuhle chvíli představovala a těšila se na ni. Samozřejmě s někým jsem se chtěla setkat moc, s někým už méně a jak už to tak bývá, s někým vůbec. Ale nebylo úniku J. Víceméně jsem si připadala jak u výslechu, když se mě jeden přes druhého ptali, jak se mám, jaké jsou Emiráty, jestli je lépe na Kypru nebo tam, a tak dále. Ale být na jejich místě, ptám se na totéž. Ty dva hotely – kyperský a emirátský – jsou naprosto nesrovnatelné. Oba dva jsou o něčem jiném. První je menší, domácký, s nezaměnitelnou pohostinnou klidnou atmosférou, zatímco druhý je obrovský, pro high society, odměřený. Ale oba mají své plusy i mínusy. Nedá se říct, kde mi bylo líp nebo hůř. Co se týče práce a volnosti, větší rozlet jsem určitě dostala na Kypru; co se týče financí, mám možná o maličko víc v Abu Dhabi; ale nejvýraznější rozdíl je v socializaci. Na Kypru byla malá uzavřená skupinka lidí, jež by se dali spočítat na prstech obou rukou, kromě níž se nějaké příležitosti k přátelství takřka nenacházely. Kdežto v Emirátech mám na výběr z více než sedmi set lidí. Proto jsem zřejmě spokojenější tam. Nejsem tak osamělá jako na Kypru. Ta samota byla vážně ubíjející. Proto už se do Protarasu nechci vracet, i když mě vedení hotelu vytrvale přemlouvá.
 
 
 

obyvateli Kypru jsem se také skoro nepřátelila. Oni jsou pohostinní, milí a srdeční. Ale i přesto si drží jakýs takýs odstup. Měla jsem pocit, že nás „východní“ Evropany berou tak trochu jako lůzu. Asi jako my Češi takhle přistupujeme třeba k Ukrajincům. Pro Kypřany je i Česká republika Východ. Trochu se mě to dotýkalo, ale co se dalo dělat. Kyperské holky jsou nádherné, dalo by se říct, že je rozeznáte na první pohled. Mají zvláštní výrazné ostré obličejové rysy (podtržené tunou makeupu), krásné účesy, nádherné oblečení a úsměvy. Navzdory tomu, kolik toho za jeden sobotní brunch dokážou sežrat, i dokonale štíhlé postavy. A já, která denně sportovala do úmoru jsem pořád bývala oplácaná J. Kyperští páni mají velký šmrnc, nevím, kdo je učí stylu a tak vůbec, ale obě pohlaví si na svém vzhledu dost zakládají. Nedají dopustit ani na rodinná pouta a křesťanské tradice. Žijí pomalu, středomořsky líně a nemají rádi změny. To jen tak ve zkratce, co jsem na Kypřanech odpozorovala.

První večer jsem si užila. Oblékla jsem šaty i lodičky, v nichž se s přibývajícím věkem cítím čím dál líp, vychutnala si večeři v hotelové restauraci a pak už se družila na pool baru se starými známými. Dát si milované frappé, pozorovat úplněk a vzpomínat na staré časy, to bylo bájo. Nostalgie spojená tak trochu se zklamáním, že se tu vlastně vůbec nic nezměnilo. Všechno, úplně všechno při starém. Což mě na jednu stranu strašně mrzelo. Kdybych přece jen zvažovala návrat, uvědomila jsem si, že bych znovu bezcílně čelila všem těm milionům mini problémů, které tu loni byly a které mě občas vytáčely k šílenství. Stokrát nic umořilo osla.
 
 
 

Druhý den ráno jsem byla jako vytržení. Procházela jsem se – poprvé jako host - s očima dokořán zahradou, zrekonstruovanou pláží a v duchu se usmívala, jak se mi před očima samovolně páté přes deváté promítaly okamžiky z loňského léta. Obličeje hostů, příběhy a rozhovory v pěti světových jazycích. S těmi jazyky to je občas velká zábava. Domluvím se anglicky i rusky, ale rozumím i základům němčiny, italštiny, francouzštiny  a arabštiny. Takže když se host na něco zeptá/řekne/požádá, většinou rozumím, zařídím, ale nedokážu odpovědět J. Když se takhle člověk třeba projíždí autobusem, nezřídka bývá svědkem rozličných rozhovorů. A najednou mu přijde, že všemu rozumí. Ví, o čem si druzí povídají a svět se proto pro něj stává stále menším. Nedávno jsem v letadle poslouchala jednu Arabku, která hubu nezavřela. Z jejího desetiminutového monologu jsem si udělala obrázek, že bude své čtvrteční odpoledne zřejmě trávit s čajem o páté, u televize a kupou přátel. Mohla to být samozřejmě víceméně moje fabulace založená na slovíčkách vykrojených z kontextu, ale i tak je příjemné vědět, o čem si lidé různých národností (nejen) v letadle povídají J.

Bylo úžasné se procházet po hotelu a vědět, že nic nemusím. Nemusím shánět hráče na volejbal nebo nemusím být v tu a tu hodinu u bazénu. Není mou povinností usmívat se a povídat si s hosty, nemusím nic. Jen relax. Odpoledne jsem si zajela do města a vychutnávala jsem si nákupy dárečků a suvenýrů, posvačila v kyperském fast foodu a domluvila si potápění na další den ráno. Stejné potápěčské centrum, stejní lidé. Dokonce i stejná potápěčská lokace. Ale bylo to nádherný. Pod vodou jsem byla naposledy v lednu v Egyptě a už mi to sakra chybělo. Nebýt to v Emirátech tak drahé, potápím se pořád. Ten pocit, že se vznášíte pod hladinou moře, těsně nad písečným dnem mezi desítkami rybek a neslyšíte nic, jen bublání vzduchu, to je úžasnej relax. Jinej svět. Cítíte respekt k matce Zemi, připadáte si jako cizinec a jako hodně maličkej tvor. Tady jste jen na návštěvě. Podvodní svět vám nepatří.
 

 
No, co budu ještě vyprávět. Prolenošila jsem ve „svém“ hotelu čtyři noci, projela se městečky Protaras, Agia Napa i Paralimni, ale už jsem chtěla domů. Z Larnaky mi letadlo letělo ve čtyři ráno, takže mě osvítil bleskový nápad booknout si jednu – byť necelou – noc v Larnace, abych pak v noci nemusela složitě shánět taxi z hodinu vzdáleného Protarasu. Rozloučila jsem se a vyrazila na poslední kyperskou štaci. Larnaka je nádherný místo, s plážemi, přístavem, promenádou, kostely i mešitami. Rušné místo ideální na procházky i noční život. Já si své poslední hodiny na Kypru užívala v soukromí hotelového pokoje a večer procházkou po nábřeží. Dokoupila poslední nezbytnosti, jako třeba kyperskou vlajku, abych si ji mohla doma pověsit na zeď vedle egyptské a emirátské. Mé tři domovy. Nebyla to klasická dovolená. Člověk se nikdy nemůže cítit jako na dovolené tam, kde kdysi žil. Co býval zvyklý považovat za svůj domov. Ale těch pět kyperských dní mi už nikdo nevezme. Stály za to.

No comments:

Post a Comment