Tuesday, 13 October 2015

Opravdu chci žít v muslimské rodině na předměstí Káhiry? (Egypt, 17.díl)


Na cestu do Káhiry jsme se s Eckem vydali hned po ránu. Zamířili jsme na nádraží, ale vlak hodlal přijet asi až za tři hodiny, takže jsme hned před nádražím nastoupili do něčeho jako sdílené taxi. Malé mikrobusy, které vyrážejí na cestu, až když se zaplní poslední místo. Někdy máte štěstí, že jedete hned, někdy čekáte půl hodiny i déle. Tenhle styl cestování jsem si poté v Egyptě hodně oblíbila, protože je to nejlevnější a hlavně nejautentičtější cesta, jak se někam dostat. Mačkáte se s místními v přestárlých rezavých dopravních prostředcích a často se nevyhnete poslechu koránu z rádia. Ale získáváte jedinečnou zkušenost z dané země, vystoupit můžete, kde chcete a jako bonus hodně ušetříte.
 
 

S Eckem jsme necestovali přímo do hlavního města Egypta, ale do malinkého místa asi dvacet kilometrů od Káhiry, jménem Benha. Když jsme projížděli těmi prašnými uličkami, kolem oprýskaných budov s balkony plnými prádla, všude ruch, spousta aut a neskutečné už skoro zářijové vedro, začalo mi docházet, že tohle nebude jen tak nějaká dovolená. Ale pořádná zkouška. Test odvahy, trpělivosti, snášenlivosti, tolerance a sebezapření. Přece jen to mělo být poprvé, co se vmísím do arabské rodiny. Do klasického arabského fungování, mezi muslimy. Poprvé jsem se měla setkat s Eckovou sestrou a jejími dětmi, o níž jsem toho už hodně slyšela. Komunikovaly jsme spolu po facebooku, ale teď to mělo být live. Na jejím území. Srdce se mi svíralo nervozitou. S Eckem jsme nebyli oddaní a podle vyprávění svých známých, kteří už nějaké zkušenosti s muslimským rodinným fungováním měli, jsem byla připravená skoro na cokoli. Že nás spolu s Eckem nenechají třeba jen sedět vedle sebe na gauči nebo být spolu o samotě.
 
Moje první setkání s muslimskou rodinou
 
Zazvonili jsme u dveří a přivítala nás roztomilá maminka v šátku, okamžitě se vrhajíc Eckovi a následně i mě kolem krku. To bylo radosti. Ihned nám začala nosit oběd na stůl. Hotové hody. Od svého syna byla informovaná, že nejím maso, takže přede mnou přistávaly misky s bramborami, zeleninou, rýží a podobnými bezmasými pokrmy. Eckova mamina nemluvila anglicky, takže jsem se jen trapně usmívala a do zbláznění opakovala arabské shukran (děkuji). Vzápětí zazvonila i Eckova sestra s dětmi, čtyřletým Titem a skoro dvouletou Bibou. V miniaturním bytě bylo najednou lidí až moc. Děti se na mě okamžitě vrhly (byla jsem pro ně něco jako návštěva z vesmíru) a bezelstně mi diktovaly (arabsky!), co jim mám nakreslit. Fajn, tohle by mi arabsky ještě šlo J. Byt to byl provizorní, protože jejich původní domov zrovna procházel rekonstrukcí. Všude bylo až moc krámů na můj vkus. Umělé kýčovité květiny, nevkusní plyšáci, židle zámeckého stylu. Nelíbilo se mi to. Příliš zaprášených zbytečností. Kdybych jen mohla, jak ráda bych si vzala gumové rukavice a vyházela jim třičtvrtě bytu J. Kuchyň byla maličká a šílená. Ne zrovna čistá, ale dalo se to přežít. Nejvíc mi vyrazila dech koupelna. Ta byla společná s WC, ale sprchovej kout měl absenci. Sprchovali jsme se normálně na podlaze a voda pak odtékala dírou v podlaze pryč. Tohle se mi hodně nelíbilo. Ale postupem času jsem zjistitla, že to je v Egyptě absolutně normální. I výhled z balkonu byl hodný pozornosti. Ecko zřejmě tušil, že se s fotkami chci pochlubit doma, ale zakázal (s nadsázkou) mi ty obrázky veřejně publikovat. Chudák by se asi styděl J.
 
 
 
Výhled z balkonu

 

Přes odpoledne jsme spali. Ocitla jsem se v čirém šoku, když nám maminka připravila pokoj jen pro nás dva. Oni nás nechají spolu spát v jednom pokoji? Na jedné posteli? Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale srdíčko mi plesalo radostí, že budu mít aspoň trochu soukromí a budu se moci Eckovi schovat v náručí, až budu potřebovat utěšit. Tak to byl opravdu progresivní přístup od muslimské rodiny. Ale prý když už jsou dva lidé spolu dlouho a je jasné, že se dříve či později budou brát, už jim jejich rodiče leccos povolí. Byla jsem spokojená, že mě tak automaticky přijali do své rodiny.

Probudili jsme se večer kolem sedmé. Na posteli mi automaticky přistála sýrová pizza od Eckovy maminky, která si zřejmě vzala za své, že mě bude celé dny krmit. Ještě jsem ani nestrávila tu hostinu od oběda a už jsem se měla plnit něčím dalším. A zrovna tlustou pizzou. S Eckem jsme se chystali do ulic. Konečně! Konečně budeme spolu jen sami dva a já uvidím jeho svět. O němž jsem tolik slyšela a který jsem si tolik přála vidět. Byla jsem jako v Jiříkově vidění. Opravdu tu teď jsem? Na místě, po kterém jsem toužila tolik měsíců, a kde (možná) strávím zbytek života? Ecko mi jen tak mezi řečí navrhl, abych si kolem hlavy ovázala šátek. Že tady jsme na malém městě, kde lidé nejsou zvyklí na turisty a že by zakryté vlasy byly vhodné. Odmítla jsem. První den a už by mě chtěl halit do hidžábu. Nic takovýho. Byla jsem vyřízená už jen z toho, že jsem si v tom vedru oblékla dlouhé rukávy. To bylo protentokrát moje maximum. Dávat si na hlavu šátek, na to jsem ještě nebyla připravená.
 
Zahalit se či nezahalit?
Při procházení ulicemi jsem toho začala trochu i litovat. Ecko mi tvrdil, že to bude jako kdyby přijel do Benhy Michael Jackson, jak na něj všichni kamarádi a známi začnou skákat a vítat ho po skoro roce zpátky doma. Ale středem pozornosti jsem se bezpečně stala já a moje odkrytá hlava. Zírali na mě všichni! Doslova. Nemohla jsem si připadat víc nahá. Ty hloučky hlav, které si o mě špitaly mezi sebou a vůbec jim nebylo trapné, že to všechno vidím, mě znervózňovaly a zároveň nechávaly nad věcí. Ecko mě vzal za ruku. Na ulici! Přede všema těma lidma. Nemohl udělat romantičtější gesto. Cítila jsem se tak bezpečně a štěstím bych se mohla vznášet. Nestyděl se za mě. To byl pocit. Obešli jsme pár jeho přátel, sedli si do kavárny. Nasávala jsem ten egyptský noční ruch plnými doušky a snažila se představit si sama sebe, jak tady bydlím. Splývám s okolím, vychovávám děti a žiju. Bylo to pro mě všechno tak nové, tak nepředstavitelné. Ale když se Ecko kolem třetí ráno vrátil domů (mě vysadil doma už kolem jedenácté), nastavil si naši společnou fotku na facebooku jako profilovou, objal mě a řekl, že chce být jenom se mnou, najednou se mi všechny překážky zdály malé. Hladila jsem ho po tváři, koukala mu do očí a věděla, že ho strašně miluju.

Během první noci na tomhle vystrkově (připadala jsem si opravdu jak na druhý straně zeměkoule) se událo mnohem víc věcí, než jen romance. Kolem čtvrté ráno se pod okny začal rozléhat hlasitý apel jakéhosi ponocného. Probudila jsem se šokem a ptala se sama sebe, proč má někdo potřebu těsně před východem slunce vyřvávat do ztichlých ulic. Alkohol je tu přeci tabu, takže opilý být nemohl. Ten jekot probudil samosebou i Ecka, od něhož se mi dostalo vysvětlení. Ten pán svolával lidi k ranní modlitbě! Proč radši nespí, když tohle volání obstarávají mešity, a ječí v ulicích dobrou hodinu před modlitbou, to jsem nemohla pochopit. Ale jak mi bylo vysvětleno, někdo tohle hold bere jako svoje životní poslání. Budiž.
 


 

Jak se vyhnout obžerství a neurazit?
Probudili jsme se až odpoledne, respektive probudila nás Eckova matka. Hned mi na stole vykouzlila pizzu z předešlého dne, kterou jsem nesnědla, plus něco navíc. Začala jsem si připadat jako ve výkrmně. Potenciální tchýně měla pocit, že jsem hladová od rána do večera, protože jakmile jsem horko těžko snědla jeden talíř, v minutě jsem měla na stole další. A pak byla zaražená, že nejím. Ale já už nemohla. Byla jsem nacpaná k prasknutí, zatímco ona si myslela, že mi u ní nechutná. Tohle Egypťani trochu přehání, tu svou pohostinnost. Měli by vědět, kdy přestat.

Ecko mě vzal večer na návštěvu ke svému kamarádovi do bytu, který byl plný i díky početnému ženskému příbuzenstvu. To bylo něco pro mě. Ty holky se na mě okamžitě sesypaly a začaly mě podrobovat nefalšovanému výslechu. Mlely páté přes deváté. Zajímalo je, jestli už jsem někdy měla na sobě bikiny, jestli věřím na posmrtný život, jestli u nás můžeme chodit s klukama před svatbou.. Ty otázky mi přišly dost absurdní, ale na tomhle příkladu je krásně vidět, jak jsou oba ty světy rozdílné. To, co mě přijde normální, je u muslimů na pomezí hříchu a prostituce, a naopak. Jedna z těch ženských pracovala v místní televizi, proto se mi i dostalo nabídky natočit se mnou rozhovor. Nemohla jsem říct, že bych tak úplně chápala, proč zrovna já bych měla být pro diváky zajímavá, ale opět se tu projevila ta fascinace jiným světem. Ony, žijící ve svém uzavřeném mikrosvětě, neznají nic než ten svůj malý životní prostor. Takže jakmile jsem se tam objevila já, Evropanka, bez šátku, u nich v obýváku, okamžitě z toho bylo povyražení. Bylo zrovna pár dní či týdnů po konci ramadánu, každá rodina měla ještě spoustu zásob cukrovinek a pamlsků, čímž mě hojně krmily. Z jedné výkrmny do druhé.
 

 

Ecko mě znovu odvedl domů a sám vyrazil na další noční tah. Ze spánku mě vytrhl pouliční mumraj a střelba. Vykoukla jsem opatrně z okna, abych na vlastní oči spatřila na nohou skoro celé sídliště o cosi se handrkující. Jeden z účastníků držel v ruce pušku a zuřivě s ní gestikuloval. Zprvu jsem se trochu bála, ale pak už jsem jen byla zvědavá na další vývoj situace. Jenže už se dál nic nedělo a dav se rozešel. Bylo kolem třetí nebo čtvrté a Ecko pořád nebyl doma. Dost jsem se o něj bála, jeho telefon byl vypnutý. Hlavou už mi probíhaly myšlenky, že mě tam nechá v té díře samotnou. Co budu dělat, jak se dostanu odtamtud domů. Přišel až někdy po páté a to mě našel v posteli v slzách. Nejdřív byl trošku namíchnutý, že hysterčím, ale pak mě objal a hladil. Dokonce mi řekl, že až se pojedu na začátku roku podívat do Prahy, že by moc rád jel se mnou, aby to tam poznal.



 

Náš třetí večer na vsi zvané Benha. Konečně jsem se odhodlala zakrýt si vlasy. Moc jsem nevěděla, jak se ten šátek na hlavě uvazuje, takže jsem s tím bojovala asi dvacet minut a velmi rychle ztrácela trpělivost, ale nakonec se povedlo. Eckova maminka mi věnovala rovnou dva své šátky, to bylo moc hezký gesto. Nepřímo mě tak nutila do zahalování, ale to nevěděla, že já jsem k tomuto rozhodnutí dospěla sama. Na ulicích jsem nevěřila vlastním očím. Ještě včera jsem byla středobodem vesmíru, kdy si na mě všichni ukazovali prstem, zatímco dnes jsem se stala neviditelnou. Najednou si mě nevšímal nikdo, nikdo by nehádal, že nejsem z Egypta. To byla změna, panečku. A cítila jsem se dobře, musím říct. Začleňovala jsem se do společnosti. Je pravda, že pár pubetálních děvčat v kavárně, které si myslely, že snědly všecku moudrost světa, na mě shlížely tak trochu s despektem (přece jen jsem i zahalená vypadala o něco jinak, než ony), ale už jsem nebyla takovej mimoň. A Ecko na mě byl pyšný. To byla ta největší odměna.
 
Už chci z toho vystrkova pryč!

Takhle to fungovalo dalších pár dní. Přes den jsme spali, budívali se kolem páté odpoledne, vypravili se do kavárny, odkud mě před půlnocí Ecko odvezl zpátky domů. Já doma koukala na filmy a čekala na něj. Nad ránem se vracel, milovali jsme se a zase spali až do odpoledne. Byla to ubíjející nuda. Chtěla jsem se vrátit zpátky do hotelu a pracovat. Nudila jsem se, cítila jsem se sklíčená v tak malém bytě bez soukromí (trávila jsem veškerý čas v našem malém pokoji. Po bytě jsem se bála/styděla pohybovat před Eckovýma rodičema, protože ani jeden nemluvili anglicky a mě to bylo trapný, se s nima domlouvat rukama nohama). Navíc jsem trochu začínala mít pocit, že by mě Eckova matka nejradši už zapojila do koloběhu domácnosti. Host a ryba třetí den smrdí. A já už tam byla třikrát tolik déle. Eckovi jsem pomalu začala dávat najevo, že v Egyptě žít nechci. Všude bordel, špína a odpadky, nebylo tam do čeho píchnout, žádná svoboda pro holky. A on to pomalu začínal chápat.

Po devíti dnech u Ecka doma jsem odjížděla zpátky do Dreams Beach. Ecko tvrdil, že doma zůstane jen dalších pár dní, a když do té doby nenajde nový hotel, vydá se za mnou. Pořád prý čekal na telefonát s nabídkou práce. Jen čekal. Sám nic aktivně nevyhledával. Superstar. Měl za to, že se hoteliéři přetrhnou, aby ho zaměstnali. To mi dost vadilo. Já už čekat nechtěla. Ale když mě Ecko posadil večer do autobusu směr Marsa Alam, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli dělám dobře. Nechtěla jsem Ecka opouštět, byť jen na pár dní. A zůstat v Egyptě úplně sama.
 
Předchozí díl:

No comments:

Post a Comment