Tuesday, 20 October 2015

Přejela jsem sama v noci půl Egypta, abych objala muže svého srdce (Egypt, 19.díl)


Cestu z Marsa Alam do Káhiry (respektive do Benhy) jsem plánovala do detailu. Na čtyřech kolech je to záležitost na minimálně 8 hodin. S různými přestupy ve veřejné dopravě, které mě nevyhnutelně čekaly, jsem si trasu předběžně vypočítala na hodin čtrnáct. Minibusem do Hurghady, taxíkem na nádraží, autobusem do centra Káhiry a odtamtud do Benhy vlakem. Na samotnou holku, která cestování po Egyptě objevila teprve nedávno, jsem si troufala na opravdu velké sousto. Ale nebyla jsem k zastavení. Touha vidět Ecka byla mým hnacím motorem a nic mi nemohlo stát v cestě. V hotelu jsem vydyndala tři dny volna a na facebooku se spojila s Eckovou sestrou, která mi slíbila vyzvednout mě na vlakovém nádraží a doprovodit k Eckovým dveřím. To byl jediný zádrhel, který bych sama nezvládla. Nepamatovala jsem si cestu k jeho bytu. Pikle jsme kuly v absolutním utajení. Ecko o mém záměru přijet do Benhy neměl ani ponětí.

Byli jsme bez sebe skoro šest týdnů. Po jedné večerní show jsem se sbalila a na noc vyrazila na cestu. Kluci se mnou jeli půlhodinky do městečka El Quseir, odkud odjíždějí minibusy do Hurghady. Ale už bylo pozdě večer a žádný jiný cestující kromě mě už v tuhle hodinu do Mekky ruských turistů jet netoužil. Musela jsem si najmout celý minibus sama pro sebe – a samozřejmě zaplatit plnou palbu. Normálně se do vozidla vejde tak sedm lidí, kteří se dělí o jízdné cca 50 korun. Takže já musela zaplatit sedmkrát padesát, ale co se dalo dělat. Minibus mě v Hurghadě vysadil někde v polích, nebo já nevím kde. Každopádně kolem dokola jsem neviděla žádný autobusový nádraží. Narychlo jsem splašila taxi, které mě sice odvezlo ke stanici jednoho z autobusových dopravců, ale tam už bylo v jednu ráno zavřeno. Začala jsem skoro panikařit, až mě další z taxikářů naštěstí odvezl k jiné stanici, odkud mi autobus vyrážel do Káhiry ve tři ráno. Ulevilo se mi. Ale byla jsem ráda za zkušenosti. Později jsem se v egyptské autobusové dopravě už dost orientovala a žasla kolik dopravců se v této zemi uživí. High Jet, Golden Horse, Go Bus, Abo Rawan, MCV, atp. Lístek stál směšné dvě stovky. Samozřejmě i v těchto meziměstských linkových autobusech jsem byla za exota, přestože už se našlo i pár dalších (většinou ruských) cestujících, než jen Egypťané. Ale neřešila jsem to.  

Do Káhiry jsme dojeli kolem poledne, mám pocit. Vlakové nádraží Ramses jsem našla k mé velké úlevě velmi snadno a cupitala k záchodu. Měla jsem na hlavě ledabyle uvázaný šátek a opravdu mě překvapilo, když mě hajzlpán anglicky vítal v Káhiře. Jak věděl, že nepatřím do Egypta? Vyčůrala jsem se, upravila svůj šátek a hledala pokladnu. V Egyptě mě dost vytáčelo, že oni prostě neumí stát ve frontě. K okénku se cpou jeden přes druhého ze všech stran a směrů, div si navzájem nelezou po zádech. Já nic z toho dělat nechtěla, tak jsem pomaličku přibližovala k přepážce, jak mi to příležitost dovolila. Měla jsem na papírku napsáno kam chci jet, v kolik hodin a kterým vlakem. To pro případ, že by úředník nevládl angličtinou. Paní za sklem naštěstí latinku zvládla, tak se mě na nic neptala a prodala mi správný lístek. Místenku do první třídy. Nádraží bylo úplně stejné jako například v Praze na Masaryčce J. Čekala jsem zahalená na peróně a modlila se, abych ve vlaku našla svůj vagón i sedadlo.
Hala vlakového nádraží Ramses
Z Káhiry do Benhy trvala jízda vlakem slabou půlhodinku, byla to jedna zastávka. Vystřelila jsem z vlaku a zamířila jsem si to do hlavní haly, kde už mě čekala Eckova sestra. Objímání, líbání, úsměvy… Byla jsem jí vděčná, že se mi nabídla s pomocnou rukou. Byla jsem unavená, zpocená a i tak trochu vystrašená z cestování po Egyptě. Přece jen, právě jsem přejela třičtvrtiny Egypta úplně sama! A zvládla jsem to! Byla jsem na sebe pyšná.

Z nádraží jsme si vzaly tágo a jak jsem pozorovala to prostředí kolem, tak jsem si uvědomila, že bych cestu k Eckově domově neměla vůbec šanci sama najít. Ani taxikáři bych nedokázala vysvětlit, kam mě má dovézt. Adresu jsem neznala. Napadla mě sice varianta, že bych mu řekla, ať mě doveze na hlavní ulici ke KFC a odtamtud už bych se nějak pěšky dotrmácela sama, ale to bylo jen krajní řešení. Takhle to bylo pohodlnější.

Zvonily jsme u dveří. Dlouho nikdo neotvíral. Že by Ecko nebyl doma? To se mi ani nechtělo věřit. Zvonily jsme dál, až Ecko rozespalej konečně otevřel. Na sestru remcal, proč ho budí a mířil zpátky do postele. Ale pak si všiml mě. Jeho výraz, když mě spatřil, byl kouzelnej. Pár vteřin na mě zíral a pak poodešel za dveře, aby se vzápětí s úsměvem vrátil a objal mě. Říkal, že si myslel, že má halucinace z kouření hašiše J. Skoro švagrová nás nechala o samotě, odběhla si po svých a my zůstali v bytě sami. Za to objetí se vyplatilo jít světa kraj. Byla jsem blahem bez sebe. Ecko říkal, že prý tušil, že přijedu, ale nevěřil tomu, že jsem to zvládla sama. Prý jsem blázen. Lehli jsme hned do postele a usnuli v objetí. To byl pocit. Myslím, že každý kdo miluje a setká se po dlouhé době se svou láskou, musí zažívat to samé. Ten opojný pocit štěstí, tu extázi.




Večer přišla domů Eckova máma a hned se vrhla k posteli a začala mě se slzami objímat. O tom, že přijedu, věděla od sestry. Bylo to moc milý. Náš večerní a vlastně i denní program se odvíjel na chlup stejně jako před šesti týdny. Šli jsme do kavárny, pak mě Ecko odeslal domů a sám trávil s kamarády celou noc venku. Vadilo mi to. Já za ním přijela takovou štreku sama jen na tři dny a on místo toho, aby se věnoval mně, tak obcoval s klukama. A ještě mi vyčetl, že jsem mu měla dát vědět dopředu, že přijedu. Bylo mi to strašně líto, že si nevážil toho, že jsem se za ním vydala úplně sama takovou dálku.

Když jsem se vracela třetí den do Marsa Alam, Eckova matka se opět proměnila v jedno velké slzavé údolí. Nechápala jsem, jak ji může rozbrečet odjezd v podstatě cizí holky. S Eckem jsme se domluvili, že za mnou přijede nejpozději na Vánoce do Dreams Beach, abychom byli spolu. Opět jsem odjela sama. A netušila, že Ecka už nikdy v životě neuvidím…  

Předchozí díl:

1 comment:

  1. Wow, tak tohle byl opravdu srdcervoucí příběh. Co dokáže opravdová láska (byť jen s jedné strany..).

    ReplyDelete