Friday, 9 October 2015

Při hádkách s animátorem občas teče i krev (Egypt, 15. díl)


Když si tak zpětně vzpomínám na svoje zážitky a hlavně rozhodnutí, která jsem činívala, připadá mi, jaká já jsem tenkrát byla koza. Jak jsem sebou mohla nechat tak mávat jedním egyptským hezounkem. Byli jsme s Eckem v hotelu Pensee jen čtyři měsíce, ale za tu dobu se mezi náma odehrálo takovejch dramatickejch scén (zbytečnejch), že mi to teď přijde skoro až absurdní. Jak na houpačce, nahoru dolů. Žila jsem v uzavřeném světě, ve zlaté kleci a jediným blízkým člověkem mi tam byl pouze on. Proto jsem se na něj tak vázala a proto jsem všechny jeho excesy tak těžce nesla.


 
Nedlouho po naší poslední roztržce se v hotelu ukázaly ukrajinské cácory. Tuhle národnost nemám od přírody nijak zvlášť v lásce, zejména kvůli jejich pověsti lehčích dam. A tu bohužel potvrdily. Jednoho večera jsem se Eckovi nemohla dovolat. Po třech hodinách jsem ho šla hledat a světe div se, našla jsem ho přímo na terase jeho pokoje, oblečeného jen do trenek, jak spolu s těmi Ukrajinkami (jen v bikinách) pořádá party. Krve by se ve mně nedořezal. Těm holkám jsem hosti-nehosti vpálila do tváře že jsou to kurvy a ať se sbalej a táhnou a Eckovi jsem oznámila, že hodlám zavolat ochranku, aby ty nány vyvedla z pokoje. Byla jsem vytočená do běla a pospíchala k recepci. Ecko mě doběhl a já nevěřícně poslouchala jeho otázky co že dělá špatně. Urazil se a odešel. Jeho chování mě dopálilo ještě víc, byla jsem jak parní lokomotiva, která potřebuje upustit páru. Doběhla jsem k naší animátorské budce a udělala první, co mě napadlo. Práskla jsem holou pěstí do okna. Uprostřed noci ve ztichlém rezortu to byla šílená rána, a z mé pravé ruky odkapávaly obrovské kapky krve.

Během chvilky přiběhl Ecko i security. Když Ecko viděl, že jsem celá od krve, snažil se mě odtáhnout na WC, ale já se bránila. Bylo mi odporné, že na mě sahal. Skoro mě chytil pod krkem a já upadla. Byla jsem připravená, že mě začne mlátit hlava nehlava a instinktivně si začala rukama krýt hlavu. Řvala jsem na něj, ať mě nechá bejt. Ochranka jen nečinně přihlížela. Ale Ecko do mě bušit nezačal. Odbelhala jsem se na toaletu s Eckem za zády. Zatímco jsem nechávala svou krvácející ruku pod proudem studené vody, měl ke mně Ecko srdceryvnej projev. Já byla u konce svejch sil. Opakovala jsem mu, že na to už nemám. Nemám na to, abych ustavičně trpěla všechny ty jeho nevěry a neustále ho hlídala a paranoidně podezřívala. Chtěla jsem to skončit jednou provždy. Jenže on to nevzdával. Mluvil a mluvil, tak jak to oni Egypťani dobře umí. Hrál na city, mluvil o tom, že si mě chce vzít a mít se mnou děti, protože ví, že se o ně dokážu postarat. Oba jsme se uklidnili. Nepamatuju si už, v čí posteli jsem strávila onu noc, jestli ve své nebo v jeho. Ale od této chvíle jsem už definitivně odhodila růžové brýle.

Tohle se stalo v půlce července 2012. Pár dní před mou dvoutýdenní dovolenou v Praze. Po pěti měsících v Egyptě jsem se těšila domů. Měla jsem koupenou zpáteční letenku, ale kufr jsem si balila s tím, že bych se už nemusela vracet. Nechala jsem v hotelu jen to, co bych případně nepostrádala, jinak všechno cenné jelo se mnou.  Letěla jsem z Hurghady v noci a Ecko mi udělal strašnou radost tím, že jel na letiště se mnou. Doprovodit mě, rozloučit se. Byla jsem mu za to gesto neskutečně vděčná a štěstím bych se rozplynula. Ecko mi pořád opakoval, že beze mě nedokáže vydržet a bylo hrozně hezký to poslouchat. Ty společné fotky, co jsme nafotili na letišti jsem poté opatrovala jako poklad.
 

 

Psali jsme si denně, bylo to hezký. Ale ani na dálku se nám nevyhnuly hádky a trable. Ecko si stěžoval, že jsem o nás dvou mluvila před hosty a říkala jim, že tvoříme pár. Mně to pokaždé uráželo, když se mě snažil zapírat a bolelo to. Nemluvili jsme spolu pár dní. Ale nevydržela jsem a ticho prolomila jako první. Těšili jsme se na sebe, v hotelu dokonce nastaly změny a přibyly nám dvě animátorky, jako posily do týmu. Nebudu nic nalhávat, žárlila jsem. Hlavou mi probíhaly představy, jak si s nima Ecko v mé nepřítomnosti užívá, ale můj příjezd se blížil. Strašně jsem se na něj těšila, měla jsem pro něj spoustu dárků a stokrát si představovala chvíli, jak se přivítáme na letišti. Ale Ecko pro mě na letiště nepřijel. Můj let byl v rozpisu hodně brzo ráno, tuším kolem šesté a Ecko odmítl vstávat. Poslal pro mě taxi. Psal mi to už v Praze na letišti, že pro mě nepřijede, takže se můj let automaticky proměnil v jeden velkej plačtivej výlet. Bombardovala jsem ho zprávami, že já bych mu něco takového v životě neudělala, ale nic s Eckem nehnulo.

Když mě taxi vysadilo u hotelu, Ecko pro mě musel přijít na recepci, protože můj pokoj mezitím obsadila jedna z oněch nových holčin a já neměla kde složit hlavu. S Eckem jsem se nebavila. Jakmile otevřel dveře svého pokoje, zalezla jsem pod peřinu a spala až do večera. Věděla jsem, že tam se mnou je, že čeká na nějakou reakci, ale já byla hodně rozzlobená a nechtěla jsem se s ním usmiřovat, natož vítat. Večer ledy roztály. V tichosti jsme se objali. Oblékla jsem se a vyrazili jsme na večeři. Bylo hrozně hezký, jak mě všichni po pouhých čtrnácti dnech mé nepřítomnosti vítali, jako kdybych se vracela z cesty kolem světa, jak byli milí a srdeční. Ecko se se mnou chlubil jak s diamantem. Takové to „hele, co vám nesu.“ Bylo to strašně fajn. Noc jsme pak samozřejmě strávili spolu.
 
Předchozí díl:

No comments:

Post a Comment