Saturday, 10 October 2015

Vyrazili nás z hotelu na dlažbu. Azyl jsme našli v Alexandrii (Egypt, 16.díl)


Všechno má jednou svůj konec a i naše působení v hotelu Pensee se chýlilo k závěru. Na jednu stranu jsem byla hodně ráda. Ten hotel – co se naší animátorský práce týče – stál za velkou bačkoru, i přestože jsme dostali dvě nové posily. Jedna z nich si ale po pár týdnech sbalila svých pár švestek a ta druhá byla taková nemastná neslaná. Netuším, proč svedla tak velkou cestu až sem, aby se tu ploužila hotelem jak tělo bez duše. Animátor musí bejt živej tvor. Hyperaktivní, komunikativní.
 
Mini Disco
 
Nám s Eckem se rýsovalo angažmá v Hurghadě, z čehož jsem byla docela vyplašená. Tady jsme byli svými pány, mohli jsme si program přizpůsobit sami sobě, kdežto v Hurghadě bychom se s největší pravděpodobností stali součástí nějakého většího zavedeného týmu a museli hrát podle jejich pravidel. Ale v Pensee už jsem zůstávat taky nechtěla. Tam to k ničemu nevedlo. Léto pomalu končilo a vedení hotelu se až tehdy rozhodlo reagovat na vzrůstající stížnosti hostů na absenci hotelové zábavy. Já dřela jak mezek každý den, ale při tak malém počtu animátorů na rozlehlý hotel prostě většinu lidí nemůžete nikdy uspokojit. Já ráno cvičila strečink, aqua aerobic, odpoledne hrála volejbal a vodní pólo, večer jsem vítala hosty v restauraci, tančila s dětmi mini disco a párkrát v týdnu předcvičovala i zumbu. Což bylo v těch letních vedrech sakra náročný. A to bez jediného dne volna. Na přidání aktivit jsem coby jedna osoba už neměla kapacitu. Ecka to klasicky nezajímalo. Ten se probudil kolem oběda, šel si pro své potěšení zahrát volejbal a pak večer vysedával s hosty v šíša stanu a chlastal. Netuším, kde bral čas se seznamovat s novými hosty, když věčně věků spal. Ale každý večer jsem ho vídala sedět s někým jiným a bavit se spolu jako nejlepší kamarádi. Na tohle on měl dar, hned se spřátelit a být oblíbený. Já jako přirozený introvert jsem svou ulitu odhazovala jen velmi pomalu, ale zato řádně. Po tolika měsících, kdy jsem se musela spolehnout jen sama na sebe, se ze mě stával jiný člověk. Otevřený, s nadhledem a zdravou ironií, žensky průbojná v tvrdohlavém mužském muslimském světě.
 
 

Ecko mi jednoho dne onemocněl střevní chřipkou. Kdoví, jestli to nebylo po té marihuaně, co jsem mu propašovala z Česka J. Ale projevil se jako typický chlap. Hekal a skučel a jako zaseklá gramofonová deska dokola opakoval, že umírá. Bylo mi ho líto a zároveň jsem za zuby horko těžko zadržovala smích. Nosila jsem mu jídlo z restaurace a krmila ho lžičkou. Bylo to tááák roztomilý. Když se Eckovi udělalo lépe, tak mi zcela vážně oznámil, že si z celého srdce přeje, abych konvertovala k islámu, že si mě chce doopravdy vzít. Dojalo mě to. Láskou bych ho umačkala.

O pár dní později jsme v hotelu dostali padáka. Přijela nová šestičlenná (!!!) skupina animátorů a naše trojice dostala tři volné dny v hotelu gratis. Noví animátoři vzali hotel útokem, jak už to tak bývá, a mohli se přetrhnout, aby udělali dobrý dojem. Začali používat i otevřený amfiteátr a každý večer měli představení. Mně to bylo tak strašně líto. Chybělo mi to večerní vystupování, to tancování, comedy show, soutěže. Tohle mě na Pensee mrzelo nejvíc. Že jsme byli jen dva animátoři a tyhle večerní show si prostě nedokázali vyprodukovat. Co se taky dá dělat ve dvou, že? Ecko byl línej se byť jen snažit a já překypovala touhou něco předvádět. Hodně hostů se mě ptalo, proč neděláme večerní show, ale co zmůžeme ve dvou lidech? Neměli jsme kostýmy, rekvizity, nic.
 
 

Tři dny utekly jako voda, hotel v Hurghadě ještě stále nebyl domluvený, takže se před námi rýsovalo neplánované zhruba měsíční volno. Ecko mluvil o tom, že chce navštívit svou rodinu v Káhiře. Byla jsem nadšená. Už mi několikrát předtím říkal, že mě chce přivézt domů ukázat a já se na to strašně těšila. Měsíc v Káhiře! Paráda. Chtěla jsem to všechno vidět. Pyramidy, město, život, rodinu. Ale naše první štace měla být Alexandrie! Wow. Navštívit znovu místo, kde jsme se s Eckem sblížili. Senzace. Tu „línou“ animátorku jsme vzali s sebou, protože ani ona neměla kam jít. A jeli jsme autem! Neuvěřitelné. Dovedete si představit cestu z Marsa Alam do Alexandrie? Dvanáct hodin v autě? Dobrodružství. Jeli jsme přes noc. Užívala jsem si ty zastávky v motorestech, ty výjevy za okny, bylo to báječný. Konečně jsem zase viděla pravý Egypt. Strávit pět měsíců v hotelovém rezortu, s pouhými dvěma nebo třemi výlety do městečka, to nebyl Egypt, ale fata morgána. Zlatá klec. Teď to bylo doopravdy.





 
Alexandrie byla víceméně fraška. Našli jsme azyl u Eckova kamaráda mariňáka v jeho menším než malém bytě. Nevešli jsme se tam. Já si zoufala, tak jsem po první noci Ecka přemluvila, abychom si pronajali byt hned vedle. Stálo mě to skoro celou výplatu a byt byl neuvěřitelně špinavej, ale byla jsem ráda za trochu soukromí. Hodně mě vytáčel ten egyptský životní styl, kdy oni dlouho ponocují a probouzí se až pozdě odpoledne. Já se probouzela o tři hodiny dříve a nudila jsem se. Chtěla jsem jít ven sama, ale nechtěli mě pustit, protože je to prý nebezpečné. Vlezlí Egypťani, schyluje se k nové revoluci, neznám to tam, atd. atd. Samé kecy. Jednoho dne už jsem to nevydržela a utekla. S klíčema od bytu. Strávila jsem úžasné tři hodiny v parku u pobřeží a pozorovala ty egyptské rodiny a páry. Bylo to tak krásný, jak se spolu procházeli, povídali si, trávili spolu čas. Jen jeden s druhým, věnovali se sami sobě. Rozplakalo mě to. Psala jsem Eckovi, jak by to bylo hezký tam teď být spolu, ale nereagoval. Klasika. Moc ho nezajímalo, co chci já. Vrátila jsem se do bytu a Ecko se se mnou dle očekávaní nebavil. Balil si věci a tvrdil, že jede do Káhiry za svou sestrou a maminkou. O mě nepadlo ani slovo. Prosila jsem ho, že chci jet s ním. Neuměla jsem si představit, že bych na něj v Alexandrii čekala. Jak dlouho? A bez peněz? Nechal se doprošovat, ale souhlasil. Večer jsme šli všichni společně do jakéhosi klubu, kde se tančilo a zevlovalo. Já neměla na nic z toho náladu, pozorovala jsem příchozí a snažila se vstřebat všechny ty vjemy promítající se mi před očima. Holky tančící s klukama, alkohol, krátké sukně. Nechápala jsem to. I takhle se dá žít v Egyptě? Do toho někdo objednal talíř mořských plodů, který nikdo nejedl, ale jenž stál majlant (v porovnání s egyptským platem). Zuřila jsem, když jsem zjistila, že to platil Ecko. Naše skoro poslední peníze. Proč jsme museli jít do jednoho z nejdražších podniků, když na to nemáme? Chtěl se snad ukazovat? Tohle jsem na něm nenáviděla, jak bezmyšlenkovitě rozhazoval peníze, neuměl šetřit.
 
 

V Alexandrii jsme strávili čtyři nebo pět dní. Chtěla jsem tam být déle, vidět město, památky, užít si tu atmosféru. Ale noční život mě nelákal. I na pláž jsme vyrazili hodinu před západem slunce! Když mi Ecko den předtím oznámil, že zítra jdeme k moři, byla jsem strašně šťastná. Ale jak jsem druhý den čekala a čekala, až se probudí, nálada mi klesala k bodu mrazu. Chce jít na pláž teď v pět odpoledne? Za hodinu bude tma! Ale šli jsme. Udělali pár fotek, vykoupali se v moři plném odpadků a vytěžili z těch pár desítek minut maximum. Šlo s námi víc lidí, včetně Egypťanek opalujících se v bikinách! Já to tenkrát nějak nepobírala. Zřejmě to byly křesťanky, nebo ten islám nebraly až tak vážně. Ona Alexandrie je ze všech egyptských měst tak nějak nejvíc poevropštělá. Čert je vem.
 
 

Nyní už byla v plánu návštěva Káhiry a Eckovy rodiny. Moc jsem se těšila i bála zároveň. Oni navíc právě rekonstruovali byt, takže přežívali v menším bytečku a já ke svému fungování potřebuju svůj osobní prostor. Tak jsem se klepala. Ecko tam plánoval být cca týden a pak bychom se měli na pár týdnů vrátit do Marsa Alam, než nás přijmou v Hurghadě. Kdyby všechno bylo tak, jak říkal Ecko. Nikdy nevěřte Egypťanům...
 
Předchozí díl:
 

No comments:

Post a Comment