Wednesday, 21 October 2015

Život v Egyptě je peklo. Holky, proberte se! (Egypt, 20.díl)


Když jsem se vrátila z Káhiry, Ecko se mnou přestal komunikovat. Neodpovídal na zprávy, nezvedal telefony, prostě nic. Byla jsem z toho dost zoufalá a skoro mu i začala vyhrožovat, že pokud mě nepřestane ignorovat, odjedu domů a už mě nikdy v životě neuvidí. Bez odpovědi. Spojila jsem se s jeho sestrou i s jeho nejlepším kamarádem, který měl Ecka denně na očích, ale oba dva mi svorně tvrdili, že o příčině Eckovy odmlky nemají ani páru. Snad jen to, že Ecko chodí celý dny jako tělo bez duše a s nikým nemluví. Mě to rozzlobilo. Jako někdo, s kým chce Ecko sdílet zbytek života (alespoň co mi tvrdil) jsem měla právo vědět, co se děje. Měla bych být jeho nejbližší člověk a pomáhat mu, ale on si to zřejmě nemyslel. Tohle už se stalo tolikrát. Nakonec mi vždycky vyčetl, že myslím jen sama na sebe, že jsem sobecká a jeho potřeby mě vůbec nezajímají. Měla jsem dost. Přestala jsem mu psát i volat. A v duchu mu dala definitivní sbohem.
 
 

Teď si nejspíš řeknete, že taková love story by si zasloužila mnohem peprnější konec. Vztah, který se celou dobu podobal jízdě na horské dráze, skončí tak prozaicky. Vyšuměním. Žádné facky, žádné hádky, prostě jen ignorace a vzdání se bez boje. Někdo z vás se může zeptat, proč jsem nebojovala dál. Ale copak to šlo? Osm měsíců jsem bojovala nad rámec svých sil. Ponižovala se, odpouštěla, dávala nové a nové šance. Teď byl na řadě on. Já už mu dokázala, že jsem schopná v Egyptě žít a přizpůsobit se. Ale tím, že jsem se od něj odpoutala a začala žít  jeho zemi bez něj, jsem doufala (teď už to vím) v nemožné. Chtěla jsem od něj jen kus romantiky, důkaz, že o mě stojí a přijede si pro mě. On nic z toho neudělal. A já se mu nehodlala dál vnucovat. Jak by to dopadlo? Usadila bych se s ním v Káhiře, v domě jeho matky, s níž bych proti své vůli trávila celé dny. Plus samozřejmě se všemi sousedkami z baráku. Pouze s ženami. Ecka bych vídala jen nad ránem, když by se vracíval z nočních tahů. A rodila děti. Dvě, tři, čtyři.. v egyptských státních nemocnicích, které mají pověst spíše středověké mučírny než zdravotnického zařízení. Nakupovala na zaprášených ulicích hnijící potraviny (pokud bych tedy vůbec nějaké peníze měla) – zásadně v doprovodu někoho z rodiny – nikdy sama, chodila zahalená i v těch největších letních vedrech a s muži komunikovala jen bylo-li by to nezbytné a se sklopenýma očima. Pod tíhou tradic bych nejspíš konvertovala k islámu a o postním měsíci ramadánu se s největším vypětím zříkala vody a jídla. O cestování domů, případně po světě bych si mohla nechat nadobro zdát, protože na to by rodina nikdy nezískala dost peněz. Vrcholem výletování by se tedy stala jednou za rok návštěva káhirské zoo s dětmi, kde jsou všechna zvířata podvyživená a špinavá od neuklízených hoven. Zdá se vám to jako pohádkový život s arabským princem?

Tohle by si všechny zamilované holky měly uvědomit. Dřív, než si rozmyslí začít žít v Egyptě (ale i v Tunisu, Maroku, Alžírsku, a všech podobných arabských státech). Než si Egypťan omotá holku kolem prstu, je k ní milý, zdvořilý, projevuje city a lásku, takže holka snadno získá pocit, že je to opravdu ten pravý. Ten princ z pohádky, kterého si vysnila. Čeští kluci nebudou nikdy tak romantičtí, jako Arab. A zamilovat se na dovolené je sakra jednoduché. Za vlahých letních večerů vám šeptá zamilovaná slůvka do ouška, zatímco společně koukáte na měsíc a mořské vlnky vám jemně omývají chodidla. Pak vás políbí a vy rázem zapomenete na všechno, co jste doma budovali a nechcete nic jiného, než s ním už navěky zůstat tam. Odjezd domů zpravidla opláčete. Poté spolu ještě několik dní či týdnů udržujete vztah na dálku, než se vám život vrátí do vyjetých kolejí a stereotypu a vy nad svou letní dobrodružnou eskapádou jen s povzdychem navždy mávnete rukou. V tom lepším případě. V tom horším vám mozek začne pracovat na plné obrátky a vy začnete usilovně přemýšlet, jak to co nejkloudnějí zařídit, abyste se za svou letní láskou mohla vydat zpátky.

Znám spoustu holek, které to udělaly. Přísahaly lásku až za hrob, prošly celým tím svatebním martýriem papírování, ověřování a překládání dokladů, potvrzení, povolení, a tak podobně. Přestěhovaly se za svým princem do Egypta a na facebooku jako o život sdílely šťastné komentáře a usměvavé fotky. Ze svatby, z rodinných oslav, s miminkem… Nevěřím, že byly opravdu šťastné. Možná jen z počátku. Než se jim před očima rozplynul ten mámivý opar a nastoupila do popředí realita. Spíše tvrdím, že se snažily namluvit všem kolem sebe (ale především samy sobě), že to dokážou. Že se sny opravdu plní. O tom, jak byly osamělé, jak se potýkaly s často nepochopitelnou egyptskou mentalitou, s nedostatkem peněz a soukromí, s jazykovou bariérou, se striktním tříděním společnosti na ženy a muže, s milionem nepsaných zákazů, které Evropanům přijdou v běžném životě absurdní,… o tom už samozřejmě nepsaly. A nepsaly pochopitelně ani o tom, jak se jejich láska po svatbě změnila. Už to nebylo bezduché sladké cvrlikání, ale komandování, co se týče oblečení, chování, vedení domácnosti, a respektu. Ten jejich nedotknutelný respekt. V podání Araba znamená respekt cokoli. Nevaříš jeho oblíbené jídlo - nerespektuješ ho. Neuklidila jsi drobek na zemi - nerespektuješ ho. Nesouhlasíš s jeho názorem - nerespektuješ ho. Tak je to se vším a můžete se hádat do aleluja. Ale muž Arab má vždycky pravdu, žena (podřadný tvor a navíc Evropanka) nikdy. Dříve či později holky všechny do jedné tiše prohlédly. Kdo byl vychován v Evropě, nikdy nemůže být za výše uvedených podmínek šťastný v arabské zemi. Dnes jsou všechny ty Angličanky, Rusky, Češky, Polky, Ukrajinky (aj.) zpátky doma. Často bohužel s potomkem. A často take s princem. To je samostatná kapitola, s níž osobní zkušenost naštěstí nemám, ale na níž mám velmi vyhraněný názor.

Možná teď někoho urazím, překvapím, nepotěším, ale za své názory se nikomu omlouvat nebudu. S tím, aby si holka do své vlasti přitáhla arabského ctitele, zásadně nesouhlasím. Znám jejich styl života a vím, že arabští muži se přizpůsobují jen velmi velmi zřídka. Nedělají to u sebe doma, nebudou to dělat ani v cizí zemi. A hlavně si myslím, že spousta Arabů se žení s bílou holkou jen pro to, aby se legálně dostali do Evropy. O lásce je v mnoha případech škoda mluvit. Neumím si představit, že bych rok dva čekala doma, než by můj vyvolený dostal vízum a mohl přijet za mnou a pak ho několik měsíců, ne-li let živila, než by si on sehnal práci a začal přispívat do rodinného rozpočtu. On by se mezitím doma neskutečně nudil, protože by nebylo do čeho píchnout a s kým. Ta kupa přátel, jíž se denodenně oblklopoval, zůstala v Africe. Není s kým kouřit hašiš, s kým prokecat celou noc. A to nemluvím o nájezdech lačných Evropanek, kterým pouhé vědomí, že je dotyčný Arab, samo stahuje kalhotky. Pro společnost se holka automaticky stane kurvou, protože si domů přitáhla afrického samce s (údajně) velkou výbavou v trenkách. Nejsem rasistická ani xenofobní, ale z vlastní zkušenosti a z vyprávění mých známých, o téhle problematice vím své. Holky, nechoďte za nima ani tam, ani je netahejte sem. Když už spolu musíte mermomocí být, tak někde na neutrální půdě, v cizí zemi, která není ani jednomu z vás domovem. A začněte oba dva od píky. Naše společnost vám společné soužití nikdy neudělá snadným. Sny o procházce růžovou zahradou se hodí jen do pohádek Tisíce a jedné noci.

Poznámka: Ecka jsem od té doby skutečně už nikdy neviděla. Párkrát se mi ještě ozval, že u něj doma jsem vždy vítaná a že tam navždy budu mít druhou rodinu, ale já - přestože jsem se s ním asi po roce na návštěvě domlouvala - už tam nikdy nepřijela. Ecko si mě nedávno - kvůli tomuto blogu - odstranil na facebooku z přátel. Konec jedné éry...
 
Předchozí díl:

4 comments:

  1. Plný souhlas... KDYŽ UŽ VÁS TO NĚKTEROU ZLÁKÁ, ANO, UŽIJTE SI S PATŘIČNOU OPATRNOSTÍ CO SE TÝČE OCHRANY, ALE VRAŤTE SE DOMŮ A NECHTE SI JEN TU HEZKOU VZPOMÍNKU Z DOVČI. oPRAVDU ŽÁDNÝ Z NICH NENÍ JINÝ, ANI JEDEN! A že těch osudů jsme si s Jančou vyslechli a taky osobně prožili, že? V.

    ReplyDelete
  2. Haha brouku. Já ten tvůj koment našla až teď :)

    ReplyDelete
  3. Min. týden dávali zrovna takový pěkný dokument, na který jsme narazila náhodo, jmenoval se Miluju cizince . Je to tam všechno krásně popsáno a vidět. Jsou tam příběhy žen, které taky takto naletěly, avšak stihly se vdát a těm darmožroutům tak poskytnout víza a lepší život

    ReplyDelete
    Replies
    1. To je nekonečný příběh :) Tak to bylo a bude i dál.

      Delete