Friday, 27 November 2015

Stala jsem se instruktorkou Zumby® v Dubaji


Následující text nebude o ničem jiném, než o zumbě. Takže pokud tenhle druh workoutu zrovna nemusíte, tak radši ani dál nečtěte. Budete se nudit J. Dlouho jsem se tomu bránila (protože licence se uděluje jen na rok a to by se mi při těch cenách za kurz nevyplatilo), ale okolnosti mě nakonec chtě nechtě donutily k tomu, abych se konečně odhodlala absolvovat kurz instruktora zumby. Lekce jsem praktikovala po celou dobu v Egyptě a na Kypru na černo, což se pochopitelně nesmí, protože Zumba® je ochranná známka a kdyby na to přišlo, mohl by s tím být velký problém. Ale v Egyptě nikdo neřeší vůbec nic, natož jestli mám k zumbě licenci, takže tam to šlo bez problémů. Na Kypru kupodivu také, přestože jde o EU, kde už bych očekávala standardní normy. Ale budiž. Až v Emirátech jsem narazila. Takže chtěla-li jsem dopřát své vášni zelenou, musela jsem se odhodlat obětovat nemalý peníz na kurzovné a vydat se na dva dny do Dubaje.
 
 
Vstávala jsem ráno kolem páté, abych to z Abu Dhabi stihla na desítku do dubajského fitka. S vytištěnou mapkou jsem se courala po Dubaji a připadala si naprosto báječně. Celou dobu jsem si v duchu opakovala, jak je to pro mě stále těžko uvěřitelné, že po tolika měsících (ne-li letech) snění a toužení po tomto umělém světě jsem doopravdy tady. Já, česká holka z masa a kostí si žiju svůj sen a řadím se mezi legální obyvatele UAE. Vzhlížela jsem ke všem těm sluncem nablýskaným mrakodrapům s hrdostí a těšila se na následující dva dny plné tance a hudby.


Když jsem konečně našla to fitko, kde se kurz konal, nevěřila jsem skoro vlastním očím. Měla jsem za to, že se dostaví něco kolem deseti holek, ale sešlo se nás tam nakonec přes čtyřicet! A co mě bilo do očí hned poté, když jsem viděla všechny ty dívčiny s velmi výrazným makeupem. Oční stíny, linky, rtěnka... Proč proboha? Následujících šest hodin se budou potit do aleluja, ale i přesto na sebe musí natírat všechny ty barvy? Co se mi ale líbilo, že devadesát procent z nich se navléklo do zářivých zumba oblečků, přesně tak, jak je to znát z videoklipů a reklam. Bylo to moc hezký a užívala jsem si ten pohled. A co bylo zajímavější, že všechny ty slečny (a tři pánové) pocházeli z úplně jiných konců světa. To pro mě bylo naprosto úžasný. Kdybych se na kurz přihlásila v Praze, nepřišlo by mi to tak „cool“. Ale tady v Dubaji to bylo o něčem jiném. Česká republika, Ukrajina, Indie, Filipíny, JAR, Argentina, Kolumbie, New York, Egypt, Omán, bůhvíco ještě a také spousta děvčat ze Saudské Arábie! Pár jich dorazilo dokonce v doprovodu rodičů a s hlavou zahalenou šátkem. Trvalo mi chvilku to pochopit, proč zrovna tyhle konzervativní holky touží předcvičovat něco tak „zvrhlého“ jako je zumba, ale pak mi jedna z nich oznámila, že své hodiny povede jen pro holky, kde bude samozřejmě oděná naprosto západně, tedy v tílku a prostovlasá.

Instructor Steve Boedt


Podruhé jsem si připadala jak v Jiříkově vidění, když jsem některé z holek viděla tancovat. V tomhle momentě jsem si opravdu nebyla jistá, jestli jsou ty slečny duševně v pořádku. Nechytaly rytmus, základní kroky jim dělaly hodně velký problémy a tak vůbec celkově se nezvládaly hýbat. A tyhle exponáty se mají stát instruktory zumby? Jak k tomu rozhodnutí dospěly? Kde nechaly soudnost? Když jsme si pak v průběhu dne povídaly, tak pár důvodů vyplulo na povrch a mě začalo svítat. Docvaklo mi, že ne každá z té čtyřicítky je tak zapálená do tance jako já. Jedna holčina například pracovala ve fitku, tak ji na kurz vyslal sám šéf (po zumbě je teď v UAE velká poptávka), druhá byla na mateřské a prahla po rozptýlení (a po zhubnutí), pár z nich na tom bylo stejně jako já. Už měly zkušenosti s předcvičováním, ale chyběl jim papír. No a ten zbytek tam jednoduše přivedla vášeň k tanci. Tak jsme se sešli, tahle čtyřicetičlenná skvadra, na začátku listopadu 2015 v Dubaji.
Co Vám budu povídat, celý den jsme se prakticky nezastavili, jak jsme se do zblbnutí učili kroky a variace, jak rozpoznat hudbu, jak vytvořit choreografii, a tak dále. Po pravdě už jsem se po tom celodenním martýriu dost těšila do hotelu odpočívat. A že jsem se měla na co těšit. Zabukovala jsem si totiž jednu noc v luxusním pětihvězdičkovém hotelu Sheraton Dubai Mall of the Emirates. Je to náš partnerský hotel, takže jsem to ubytko měla za polovic, ale i tak jsem si sedřela peneženku do krve J. Ale co, žiju jen jednou a proč si jednou za čas nedopřát trochu toho hýčkání, když už v té Dubaji jsem. Někdo si luxusu užívá v restauracích, nebo nakupováním designérské módy, já hold ujíždím na hotelech J. Pokoj byl pohádkovej. Recepční mi sice přidělili pouhé jedenácté patro, i když jsem zažádala o vyšší, ale i tak jsem byla dost vysoko, abych si kousek té Dubaje prohlédla z pořádné výšky. Paradoxně to nebyl výhled, co mi vyrazilo dech, ale koupelna. Prosklenná! Nevím, někomu to může připadat skvělý, inovativní a moderní, ale co je úchvatného na tom, když vás ostatní v pokoji vidí sedět na míse? Jinak bylo vše super. O posteli snad ani nemá cenu mluvit, protože ta byla jednoduše pohádková. King size, tak jak to mám ráda a neskutečně pohodlná. Až mi bylo líto, že tam jsem sama. Radši jsem se sbalila a vydala se prozkoumat obchoďák Mall of the Emirates, který byl s hotelem propojený a jenž je známý tím, že se v něm nachází lyžařská sjezdovka. To jsem si nemohla nechat ujít, i když lyžování vůbec neholduju. Areál malinkej, teplota uvnitř kolem nuly a mimo jiné i show s tučňáky J Jinak nic moc, no. Ono, jak se o všech těch dubajských vymoženostech všude píše v superlativech, tak člověk snadno podlehne iluzi, že je tu vše jaksi nadpozemské. Ale když to pak vidí na vlastní oči, tak si uvědomí, že vlastně až o tolik nejde. Tady jde spíš o ten paradox „sjezdovka v poušti“, ale když jsou peníze, tak co by ne.
 
 


 
Vyspala jsem se naprosto do růžova. Ani se mi nechtělo opouštět můj báječně drahý - draze báječný hotelový pokoj. Nejradši bych celé dopoledne proflákala v načechrané posteli zíráním z okna, ale musela jsem se vydat na druhý den zumba kurzu. Musím říct, že ta ranní cesta metrem byla úžasná. Cítila jsem se dokonale splynutá s Dubají, cítila jsem se jako opravdový občan tohoto místa a byla jsem na ten fakt neskutečně hrdá. Takové to „Já to tu znám. Já jsem tady doma.“ To byla senzace. No a když mě při východu z metra pozdravila samotná nejvyšší budova světa Burj Khalifa, mohla jsem se štěstím vznášet.

Druhý den kurzu byl fajn, ale únava byla znát. Nejen na mě. Už jsem se modlila, ať to máme za sebou. Ono hopsat pět šest hodin v kuse, na to už nejsem nejmladší J. No, nakonec jsem se dočkala, certifikát mám v kapse. Jsem oficiálně instruktorkou! A s ještě větší hrdostí prohlašuju, že jsem se stala instruktorkou zumby v DUBAJI J. To má pro mě obrovskou přidanou hodnotu. A co víc. Začala jsem ihned poté předcvičovávat zumbu v našem hotelovém atletickém klubu. Takhle z fleku a parádně. Musím se ale přiznat, že první oficiální hodina byla víc než katastrofická. Přestože jsem všechny písničky tancovala už milionkrát, tak jsem tentokrát v každé z nich udělala chybu. Tak nervózní jsem byla. Přišlo mi šestnáct oveček a evidentně to se mnou psychicky dost zamávalo. Snad to holky moc nepoznaly J. Ale na příští hodinu se připravím na 200 procent. Koupila jsem si i nové zumba oblečení, tak se neskutečně těším. A s tímhle vším se pojí ještě jedna převratná novina. V hotelu mi udělali výjimku a od prvního prosince se budu moci zaučovat v atletickém klubu, což znamená téměř jistě brzký oficiální přesun. Odchod z kids clubu a začátek mé kariéry fitness instruktora na plný úvazek J. Podmínkou je odpracování 48 hodin nad rámec mé pracovní doby – a navíc bez nároku na plat, ale jdu do toho. Držte mi palce.
 
 

No comments:

Post a Comment