Monday, 28 December 2015

Egypt je jako vysoká škola života. Aneb stalo se v Káhiře, v prosinci 2015...


Už jsou to skoro tři týdny, co jsem se vrátila z Egypta do Abu Dhabi. Popravdě jsem vůbec netušila, ba ani nedoufala, že se letos vůbec ještě někam podívám, natož do mého milovaného i nenáviděného druhého domova. Jenže osud mě tam vyslal tak náhle, že tomu pořád ještě nemůžu uvěřit. Nastřádala jsem náhradní volna za odpracované státní svátky, takže i s jedním regulérním dnem volna v týdnu to dalo dohromady krásných pět dní v kuse. A proč si na tuhle relativně dlouhou dobu někam nezaletět, že? Od mého lákadla Kataru mě všichni odrazovali, protože prý v hlavním městě Doha není do čeho píchnout, takže Katar padl. Myšlenka, že bych se mohla vydat k pyramidám mě napadla v autobuse cestou do práce a ještě za tepla jsem tuhle informaci posunula dál, mezi mé egyptské přátele. Během hodiny bylo rozhodnuto. Letím do Káhiry.
 
Přestupovala jsem právě v již zmiňovaném Kataru a byla jsem super nadšená z letiště. Moderní a naprosto úchvatně vyhovující potřebám cestujících. Nejvíc mě dostaly takzvané klidné zóny s desítky lehátek, kde se může člověk dosyta vyležet a případně vyspat, pokud jeho mezipřistání trvá víc než několik hodin. Tohle jsem loni hodně postrádala v Aténách, kde jsme s kamarádkou klepaly celou noc kosu div ne pod stolem v letištním bistru. No a zlatý katarský hřeb nakonec. Vzlet směr Káhira byl naprosto dechberoucí. Pod náma se rozprostřelo celé centrum Dohy jako na dlani a já tak mohla v celé své kráse spatřit přístav i mrakodrapy. Trochu jsem si i oddychla, že do Kataru opravdu zase tak nutně nemusím, protože kromě tohoto výjevu byla Doha placatá a nudná, a kde nic tu nic. Štěstí mi přálo i při přistávání v Egyptě, protože jsem z letadla konečně (po tolika absolvovaných příletech do Káhiry) viděla pyramidy. Byly z té výšky tak maličké, ale přesto byl ten pohled na ně jaksi magický.
 
V Káhiře jsem si vystála obří frontu na razítko. Snad jedině v Egyptě se děje to, že vás za jednu cestu z letiště zkontroluje i pět úředníků naráz. Jeden zkontroluje vízum, druhý platnost pasu, třetí dá razítko, čtvrtý to razitko zkontroluje a pátý vám popřeje šťastný pobyt. Umělá pracovní síla. Po všech těchto formalitách jsem vyrazila z přistávací haly ven. Necítila jsem ale takovou tu nadnášející euforii, že jsem zpátky “doma” a bylo mi to dost líto. Spíš jsem měla obavy z nadcházejících dnů. Přiletěla jsem totiž za někým, kdo mi kdysi byl hodně blízký a kdo má v mém srdci stále místo. I když už jen jako přítel. Jenže z jeho perspektivy byly ony city stále aktuální. Věděla jsem, že zákonitě přijdou chvíle, kterým se nebude možné vyhnout a které zklamou. Ať už jen jednoho z nás, či oba. Nicméně…
Nasedli jsme do taxi a vyrazili “domů” – do jeho bytu. Jeli jsme doslova přes celou Káhiru. Pozorovala jsem ta známá místa z okénka a hlavou mi běžely rozporuplné myšlenky. Proč jsem vlastně tady. Míjeli jsme Tahrir Square, Cairo Tower i pyramidy a pomalu se dostávali do části Káhiry, kterou jsem zatím neměla tu čest osobně prozkoumat – čtvrť 6th October. Tady jsem z Egypta objevila zase něco nového, protože do té doby jsem netušila, že může v zemi faraonů existovat tolik moderních nákupních center – v podobě, v jaké je známe u nás. Viděla jsem jeden mall v Hurghadě, pár v Alexandrii, ale v Káhiře tentokrát poprvé. A byla jsem popravdě překvapená, jaké drahé značky se tam nacházely. Na to jak je Egypt chudý a jak tu lidé strádají, to byl docela drsný extrém. Ale jak mi bylo záhy vysvětleno – čtvrť 6th October je díky existenci univerzit plná všemožných západních národností, takže záhada vyřešena. Zde chci zmínit, že jsme v Káhiře zavítali i do míst, která byla zaplněná syrskými obyvateli. Není tedy pravda, že by se Syřané cpali jen do Evropy a na sousední arabské státy kašlali. Bylo jich tu plno! A většina z nich poctivě makala. Ať už ve fast foodech a kavárnách, nebo jako pouliční prodejce čehokoli – od koženkových pásků, přes ponožky, po nafukovací balonky. Snaží se a jdou spoustě líných Egypťanů příkladem. Tímto se nechci zastávat všech uprchlíků. Věřím, že spousta z těch, co zavítali do Německa, jsou jen prachsprostí vyžírkové. Ale kdo by tam nešel, když jim Německo cpe peníze do chřtánu zadarmo, že?


 
Byt byl jedním slovem noční můra. Několik měsíců v něm nikdo nebyl, takže prachu byly všude tlusté vrstvy. Položit něco někam, aniž by se člověk nebál infekce, bylo zhola nemožné. Tyhle neobydlené byty jsou v Egyptě vždycky výzva. Nikdo tam neuklízí a prach se dovnitř dostane velmi jednoduše skrz netěsnící okenice. Navíc uvnitř panovala překvapivě velká kosa, větší než byla venkovní teplota, takže jsme hledali i topení a tepláky na spaní. Spánek přišel ostatně velmi rychle, protože únava z celodenní pouti o sobě dávala dost vědět. Spala jsem 16 hodin!
Ráno jsme vyrazili do ulic. Moje oblíbená místa okolo Tahrir Square, známá třída Talaat Harb, apod. Bylo úžasné tam zase být a všechno to vidět. V podstatě celý den jsme strávili víceméně bezcílným couráním po káhirských ulicích. Jen tak si užívali přítomné okamžiky, ten ruch a chaos a donekonečna se smáli leckdy proslulé egyptské stupiditě projevující se ve všech možných podobách a za všech možných situací. Teď jen taková vsuvka, kdyby to někoho zajímalo blíže. Na facebooku existuje jedna  stránka Could Only Happen in Egypt. Jukněte na pár příspěvků a začne vám svítat, čemu všemu je možné se zasmát. Bylo to strašně fajn být zase “doma”, mezi svými. A zároveň i trochu smutné. V Káhiře žijí miliony lidí, které město nezvládá adekvátně akomodovat. Bylo to vidět třeba na obyčejné dopravě. Do míst, kam se člověk nedostane metrem nebo velkým linkovým autobusem, svážejí cestující privátní mikrobusy, které zastaví, kde zrovna potřebujete. Je jich jak máku, ale ve špičce je jich i tak zoufale málo. K večeru se ze samého epicentra Káhiry do periferních oblastí v podstatě nedá jak dostat. Lidé bojují o místo v mikrobusu doslova a do písmene vlastním tělem. Utíkají ke dveřím a snaží se ve shluku těl vmáčknout dovnitř. Kdo není nejprůbojnější, čeká na nádraží třeba i dvě hodiny.
 
Naplno jsem si vychutnávala egyptské jídlo a pití. Konečně jsem si udělala volno uprostřed mé diety, kdy jsem měla povoleno jíst celý den na co jen jsem dostala chuť. A že jsem se nešetřila J. Egyptské klasiky fetír, falafel, džus z cukrové třtiny, oříškový nugát, čokoláda, apod. Ona ta dieta v Egyptě byla ostatně obrovská výzva. Odolat pokušení a zejména dodržet stanovené časy bylo leckdy nad lidské síly. Hlavně na palubě letadla, když se v průběhu letu měnilo časové pásmo a já musela namáhavě přepočítávat celý harmonogram J. Další den už jsem musela být striktně zpátky ve svém zaběhnutém dietním režimu, takže jsem si dopředu navařila pár těstovin a odměřila si přesné porce vloček, oříšků a soji, abych měla kus toho nízkoenergetického žvance neustále při sobě. Ten můj protějšek byl z mého konání – chudák – dost vedle, víceméně namíchnutý, protože on nesnáší, když jí sám. Já měla stanovený časový harmonogram na každou sváču, který se mnohdy neshodoval s tím jeho, takže ke kolizi docházelo pravidelně. Radši jsme v babylonském Mall of Arabia zapluli do kinosálu a pustili se do senzačního filmu Martian s Mattem Damonem. Film úžasnej, což jsem vůbec nečekala. Takže jsme si z kina oba odnášeli krásnej zážitek. Tady chci říct, že mě opravdu vytáčí egypstká specialita dělat uprostřed každého filmu přestávku. U nás se to děje velmi sporadicky jen u předlouhých titulů jako byl třeba Titanic nebo Pán prstenů, ale dělat pauzu u filmu dlouhého hodinu a půl? Co to má za smysl? Akorát to vytáči lidi, kteří jsou pohlceni dějem a nuceně vtržení zpátky do reality. Nu což. Po filmu jsem zaskočila do Spinneys nakoupit svoje fat free jogurty a anýzové čaje a hupky dupky zpátky domů.
Poslední celý den v Egyptě jsem překecala svého společníka, abychom zajeli k pyramidám. Už jsem u nich sice byla dvakrát, ale já zastávám názor, že prostě nelze navštívit Káhiru, aniž by se člověk zároveň neukázal u sfingy. To je prostě jakási turistická povinnost. Autobus nás vyhodil přímo u úpatí, akorát že jsme byli jediní, kdo vystupoval, takže řidič jen přibrzdil a nedbale nás odhodil. Připadala jsem si jak ve filmu Slunce, seno, jahody a legendární scénce “Nezastavujem, máme zpoždění”, kdy cestující vyskakují z vlaku za jízdy. Ale v Egyptě už mě máloco dokáže překvapit. Pyramidy byly senzační. To místo je kouzelné pokaždé. Ta obří majestátnost těch staveb, to se nedá popsat slovy. A na každém kroku samozřejmě otravní Egypťané nabízející jízdu na velbloudovi či v kočáru taženém koňmi. Jenže neuspěli. Já coby dobře trénovaný a ostřílený egyptský mazák jsem ty dotěrné nomády odpálkovávala jednoho podruhém svými zbytky arabštiny a tvrdošíjnou neústupností. Milion fotek ze všech úhlů pohledu byla nepsaná povinnost. Musím říct, že jsme měli docela štěstí, protože jsme se rozhodli vyrazit k pyramidám relativně pozdě, až kolem jedné hodiny odpoledne. K areálu jsme dojeli kolem druhé a komplex zavíral ve čtyři. Stihli jsme to tak akorát. Beze spěchu a honu, prostě krásně načasované. Překvapilo mě, kolik mladých Egypťanů se u těch pyramid ukázalo. Západní turisté by se dali spočítat na prstech jedné ruky, kdežto Egypťánci se mezi těmi tisíciletými jehlany hemžili jak mravenci. Ale údajně jim o ty pyramidy zase až tolik nejde. Jen v té jejich svázané mladé nevybouřenosti hledají místo, kde spolu trávit čas.





 
Doma jsem rychle lehla do postele a snažila se co nejdřív usnout. Byl to můj útěk od “něj”. Věděla jsem, že bude zklamaný, že se mezi námi za celých těch pár dní nic zásadního neodehrálo, ale co nadělám. Ta moje láska, ta moje náklonost k němu už prostě vyprchala, už byla pryč a já se nemohla do ničeho nutit. Bylo mi to líto kvůli němu. On stále zamilovaný, já chladná. Na otázku, proč jsem vlastně do Egypta přijela, jsem nedokázala kloudně odpovědět. Bylo proto dost dusno mezi námi. Hlavně ráno v den odletu domů. Oba jsme si mlčky balili věci a ten vzduch mezi námi by se dal krájet. Atmosféra šílená. To bohužel pokračovalo celou cestu na letiště. Když jsme se na letišti chladně loučili, oběma nám bylo jasné, že už se nikdy neuvidíme. Bylo mi vzápětí neskutečně mizerně. Proklínala jsem se za to, jaká jsem byla kráva, že jsem ho nechala tak chladnokrevně jít, místo toho, abychom se rozloučili vřele, rozumně a jako přátelé. Strašně mě to vzalo. Složila jsem se na nejbližší chodník a slzy větší než hrachy mi tryskaly z očí přímo proudem. Proklínala jsem se za to, že jako posedlá prahnu po přízni lidí, pro něž znamenám méně než vzduch, zatímco od sebe na míle odháním ty, kteří by za mě dýchali. Vědomě ubližuju těm, kdo mě milují. Nenáviděla jsem se za to a v tu chvíli jsem si opravdu upřímně přála si tam na ten beton lehnout, zavřít oči a už se nikdy neprobudit. Tak mizerně mi bylo. A pak zavolal. Neumím vypovědět, jak obrovská úleva to byla, že i přes to přese všechno je stále ochotný se mnou komunikovat. Ten telefonát znovu spustil vodopád slz a vzlyků, až se za mnou lidé ve frontě na kontrolu zavazadel zvědavě otáčeli. Znovu a znovu jsem ze sebe chrlila slova pardonů a prosila o odpuštění. Některé lítosti lámou kosti. Ale co nadělám, když už ta láska prostě není? Nic není jako dřív, nic není, jak bejvávalo. Bohužel, bohudík? Je to hodně nebo málo?
Brečela jsem celou cestu domů. Musela jsem vypadat jako chodící troska, ale bylo mi vše jaksi jedno. Tahle pětidenní eskapáda byla pro mě velkým životním mezníkem. Hodně jsem si uvědomila a spoustu věcí přehodnotila. Když mi bývalo smutno z toho, že jsem sama a nemám komu složit hlavu na rameno, říkala jsem si, jestli skutečně nebude lepší (jak se říká), když se spokojím s někým, kdo miluje víc než já. V lásce prý vyhrává ten, kdo má rád míň. Je lepší vzít vrabce v hrsti, než prahnout po holubovi na střeše, který vlastně vůbec nemusí přiletět? Je lepší spokojit se s tím, co je dostupné, než doufat v zázrak a čekat na toho pravého? Tahle zkušenost mi dala jasnou odpověď. NE. Já to prostě neumím. Milionkrát jsem toužila a toužím po někom, kdo by mě zahrnoval láskou, hladil po vlasech, pohladil po tváři… prostě jen tak, že to tak cítí. A nyní, když tohle všechno bylo na dosah, když se mi tohohle všeho dostávalo štědrou měrou, nic mi to neříkalo. Nebylo to od člověka, který je pro mě vším. Který pro mě znamená celý svět. Já tohle prostě neumím. Když milovat, tak se vším všudy. Vášnivě, destruktivně, na život a na smrt. Je jedno, jestli mi shoří křídla, jestli ta láska bude mít jepičí trvání a zbyde po ní jen vyprahlá pustina. Lepší je shořet, než vyhasnout. Neumím se spokojit s náhražkou. Kvalita je důležitější než kvantita. Chci všechno nebo nic. Žít jen “na půl” prostě neumím.
Znovu jsem si potvrdila to, že Egypt miluju a nenávidím zároveň. Nemůžu v něm žít, ale neumím žít bez něj.
 

 

3 comments:

  1. a nebyla to spíš jen otázka ega.. když jsi věděla, že od něj můžeš mít vše, tak to nechceš. když byl nedostupný, tak si po něm prahla. a že by byly jeho city úplně stejný po takový době, to se mi nějak nezdá. ale bůh ví, třeba si uvědomil, jakej poklad v tobě měl. pozdě, po tom všem. ublížil ti hodně, na to se nesmí zapomínat. podlě mě tady není za co prosit o odpuštění, když "to" tam prostě není. to je život. možná se pro něj zase zblázníš, a kdyý ne, tak ne, lets move on

    ReplyDelete
    Replies
    1. Ahoj. Musím uvést na pravou míru, že tenhle pan není Ecko, moje prvni egyptska laska, o ktere jsem psala v predeslych blozich. Na tohohle teprve prijde rada :)

      Delete
    2. jo tak :-) takze ecko opravdu definitivni konec, to jsem si oddechla. budu se tesit na pokracovani

      Delete