Wednesday, 16 December 2015

Jak si nosím sojové párky do pětihvězdičkové restaurace a výletím v Dubaji


Poslední výlet do Dubaje v tomto roce. Byl to jeden z těch perfektních dnů, které si člověk užívá od první do poslední minuty. Perfektní den, kterých jsem v poslední době neměla mnoho. O to víc jsem si ho užívala.  Náš hotel pro nás uspořádal výlet do Dubaje, do Miracle Garden, tedy obrovské květinové a nutno podotknout kýčovité zahrady. Jedinej důvod, proč jsem se na tohle místo zatím za třičtvrtě roku v Emirátech nevydala sama, byl ten, že se tam člověk zkrátka blbě dopravuje. Od nejbližšího metra si musí vzít taxi minimálně za padesát dirhamů a další pade samozřejmě za cestu zpátky. Když se k tomu připočítá i vstupné 35 a vůbec lístky na autobus z a do Abu Dhabi, tak se ten výlet dost prodraží. Takže jsem si počkala, až hotel tenhle výlet pro nás uspořádá zadarmo a zapsala se na seznam účastníků zájezdu. Byla jsem hodně mile překvapená, že jela spousta známých tváří, tak jsem se necítila jako outsider. Byl nás plnej autobus, takže každej samozřejmě utvořil menší skupinky. Já se dala dohromady s dvěma kluky z Ugandy a báječně jsme si to užívali. Fotili jsme se u všech těch kvetoucích blbin – tady se těm Arabům musí nechat, že kreativitě si meze teda nekladli – s takovým zápalem a nadšením, až jsme inspirovali i spoustu lidí okolo J. Tady musím říct, že padla veškerá tabu. Byli jsme trojice – muslim, křesťan a ateistka, černoši s běloškou, Uganda s Českou republikou – a bylo mezi námi čiré přátelství. Žádná nenávist, žádný strach z jeden druhého. Prostě úplně normální lidi se srdcem na pravém místě. Proč to ve světě nefunguje? Proč je mír čím dál vzácnější?



 





 

Cítila jsem se obletovaná ze všech stran, protože oběma klukům se evidentně líbím, tak si mě předcházeli jako kohouti na bojišti J. Ale oba moc dobře vědí, že se mnou nic nebude. Tak jsme si aspoň pořídili krásné fotky navzájem a po dvou hodinách v „zázračné zahradě“ upalovali zpátky k autobusu, který nás dovezl do svatyně shoppingu Dubai Mall. Musím říct, že jsem to dost potřebovala, protože jsem chtěla koupit pár dárků k Vánocům i narozeninám, prohlédnout si co nabízí trh za nové foťáky a samozřejmě jsem nemohla minout ani obchod můj z nejmilejších – Victoria´s Secret. Chodím tam pokaždé okukovat ty bezešvé kalhotky, po kterých tak toužím, ale prostě si je nemůžu dovolit. Samozřejmě bych si mohla jedny dvoje koupit, ale pětikilo za jedny? Počkám si, až budou mít akci 7 kusů za tisíc. A snad dojde i na nějakou tu podprsenku J.

Uprostřed Dubai Mallu (tam se snad nedá neztratit) stál ten nekrásnější a nejblyštivější vánoční strom, jaký jsem kdy viděla. Postavil ho tam sám pan Swarovski a ta nádhera je doslova a do písmene oslnivá. Vím, je to moderna, po klasických tradičních Vánocích ani památky, ale tohle je Dubaj, kde se něco takového očekává a kam to prostě patří. Byl to nádhernej kus.


 

Když jsem udělala ty nejnutnější nákupy, tak jsem pořád měla zhruba dvě hodiny do odjezdu. Tak jsem si řekla, že je škoda se neprojít venku, dokud je světlo. Koupila jsem si černý kafe take away a vyrazila do ulic. Jak mám teď tu dietu, tak samozřejmě nesladím a i to mlíko (není-li odtučněné) je dost problém. Tak se učím pít černý kafe. Moje láska ke kávě je ale tak silná, že to prostě překousnu. Někde jsem četla, že kdo se naučí pít černý kafe bez cukru, ten už v životě nikdy nebude sladit. Něco na tom bude. Začínám si zvykat a když není zbytí, tak je to i příjemné osvěžení. Ale stejně nedám dopustit na pořádně sladké capuccino s ohromnou dávkou mlíka J.

Vtipné na mé dietě je to, že bych nikdy neřekla, kolik člověk dokáže nastřádat čokolády a ostatních laskomin během pouhých několika týdnů. Aniž by sám cokoli kupoval. Tuhle mu někdo něco podstrčí, tamhle něco dostane bokem, a tak bych mohla pokračovat do alelujá. Mám plnej šuplík čokolády, Mozartových koulí, perníčků a Nutelly. A čekám na pátého ledna – na den, kdy budu mít „day off“ z diety a budu si moci dát, na cokoli budu mít chuť. Vsadím se, že půlka šuplete padne hned k snídani J.

Je to stejně sranda to moje dietní sebemrskačství. V práci se mi smějou, že mám na každé jídlo časový harmonogram, že si nosím krabičky z domova a že si každé sousto vážím na kuchyňské váze. Připadám si jako muslim za postního měsíce ramadánu, kdy koukám na všechny okolo, jak si užívají kaloriemi nasycený oběd, zatímco já do sebe cpu suchou rýži a sojové párky. Kupříkladu dneska, kdy nám hotel uspořádal vánoční oběd plnej pětihvězdičkovejch dobrot a já jediný, co si dopřála jaksi nad svůj denní kalorický rozpočet, bylo pár malin, dvě kolečka ananasu a dva kousky melounu. A cítila jsem se vinná! Ale kolegové mi jeden po druhém mi začínají skládat komplimenty, že opravdu, viditelně a výrazně hubnu. A to je přesně ten stav, pro který stojí za to podstoupit všechno tohle odříkací utrpení. Vydržet do konce ledna alespoň a budu sama sobě vítězkou. Jediné negativum je to, že mě to stojí opravdu spoustu peněz. Za poslední měsíc jsem dala za jídlo skoro sedm tisíc. To je jako zpáteční letenka do Egypta. Ale co se dá dělat. Kdo by ve finále nezaplatil tuhle sumu za krásné štíhlé tělo?

No, zpátky do Dubaje J. Ještě jsem udělala pár návštěv po obchodech, což se mi dost nevyplatilo, protože jsem samozřejmě utratila víc, než jsem chtěla J. Objevila jsem úžasnej obchod, kde hodlám utratit půl výplaty příště. Jmenuje se Typo a pochází z Austrálie. Zatím je jen v Dubaji a do Abu Dhabi se teprve chystá. Takže si plánuju do Dubaje udělat výlet zase co nejdřív J. A tentokrát i s nocleh

No comments:

Post a Comment