Saturday, 12 December 2015

Žít se dá jen jednou za život. Proto žiju. V Abu Dhabi


No, děcka. Milion událostí opět za mnou a bilion přede mnou. Nemůžu neříct (i když o tom v tomhle článku psát ještě nebudu), že jsem právě strávila 5 výživných dní v Egyptě! Můj druhý domov. Vždy a navždy. Byla to opět jedna z těch dovolených, které mění život. V tom smyslu, že jsem si tam hodně věcí uvědomila a přehodnotila. I za tak krátkou dobu. Tak citově intenzivní to bylo. Ale o tom všem až v samostatném blogu. Teď je potřeba zrekapitulovat vše ostatní, co se stalo před Egyptem J.



 
Po velmi dlouhé době jsem zavítala do kina. A na film mých snů, o kterém jsem se dozvěděla pouhých pár dnů před premiérou. Neměla jsem vůbec tušení, že se natáčel, ale o to větší radost mi tohle zjištění udělalo. Hned jak mi to časový harmonogram dovolil, tak jsem nasedla na první autobus do multikina a hltala to velký plátno od první minuty. Film Creed (volné pokračování série o boxeru Rockym) byl senzační. Pro fanouška Sylvestra Stallone a hlavně Rockyho (miluju ty filmy k zbláznění) to byl zážitek. Nostalgie J. Taková bomba, abych se na film šla podívat ještě jednou nebo dvakrát (což pravidelně dělávám), to ale bohužel nebyla.

A hned druhý den jsem měla volno a v plánu byl výlet do ZOO. Až do městečka Al Ain, které je od Abu Dhabi vzdálené hodinu a půl jízdy, ale to mně samozřejmě nevadí. Naopak. Užívala jsem si krajiny (spíš pouště), sluchátka v uších a bylo mi krásně. Zahrada mě ale víceméně zklamala, protože víc než polovina zvířat (z toho mála, co tam měli) byla kdesi zalezlá a navíc se mi porouchal můj letitý přítel fotoaparát. Osm let mi byl nerozlučným parťákem. A že jsem mu za tu dobu dala zabrat. Byl se mnou všude! Osm let! Kolik přístrojů takhle dlouho v dnešní době vydrží? No, nicméně, v té zoologické to i tak bylo moc hezký. Nosorožci a žirafy, ruku v ruce s želvama nikdy nezklamou. Pár opic je vždycky a všude a nějakej ten plameňák se taky najde. Zlatým hřebem téhle poutě do ZOO byl ale bílý lev. Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje. A v tuhle chvíli mě mrzelo nejvíc, že už si s tím mým starým aparátem nic nevyfotím, protože telefon byl na tu vzdálenost od lva zkrátka slabej. Takže si ten foťák nadělím pod stromeček asi. Sama sobě J.
 
 
 
Když už jsme u těch Vánoc, přípravy samosebou vrcholí i tady v Abu Dhabi. Hotel je vyzdobenej stromkama a vším možným, i my v kids clubu máme plný ruce práce s výrobou dekorace. Je nás v týmu 14, tak jsme si každej vylosovali jedno jméno, komu koupíme dárek a pak si to pětadvacátýho prosince vše vzájemně předáme. Nikdo neví, kdo od koho dostane dárek J. Vánocům tady ještě předcházel Národní den Spojených arabských emirátů. To bylo slávy. Všechny mrakodrapy zářily a blikaly v barvách emirátské vlajky a samotných vlajek bylo v ulicích snad víc než lidu. Spousta koncertů, doprovodného programu po dobu tří (!) dnů a samozřejmě ohňostroj. Já pochopitelně nic z toho neviděla, protože mě zaměstnával babysitting. Všichni rodičové se samozřejmě vydali slavit a svoje ratolesti strčili nám babysitterům. Ale kdo by nevyměnil ohňostroj v přecpaných ulicích za možnost sedět v hotelovém pokoji  za 75 dirhamů za hodinu, že? J

No poslední týden jsem nenaspala skoro nic. Babysitting do pozdních večerních hodin plus – a teď se podržte – cross training do atletického klubu! Nemůžu uvěřit, že je to skutečně tady. Můj odchod z dětského koutku je na spadnutí. Potřebují mě v posilovně jako sůl, proto mi urychlili proces cross trainingu (zaučování) a na 99 procent mi už teď přidělili místo fitnes instruktora. Haha. Mám všechny přednosti a výhody, které oni potřebují. Jsem holka (můžu tedy být po ruce pro stydlivý Arabky), mám licenci na Zumbu, mám tříletou (sice neoficiální) praxi, už teď vedu fitness lekce a jsou na mě velmi pozitivní ohlasy. Proto radši vedení hotelu oželí jednu pracovní sílu v kids clubu (kam se lidi shánějí mnohem snáz) a prsknou mě mezi rotopedy. Hotel mě pošle na kurz fitness trenéra, který za mě zaplatí. Není to báječné? Až se pak budu vracet domů, tak můžu pracovat ve fitku, dokud si neseženu „normální“ práci J. Jen jsem teď na vážkách, jestli mi nakonec ten kids club nebude chybět. Znáte to. Takové to „chci pryč co nejdřív“ a pak když je to za dveřma, tak si říkáte, že byste tam ještě nějakou dobu vydrželi. Ale to je jen strach z neznámého, z nových začátků. To už jsem zažila. V atletickým klubu mi bude líp. Počítám, že do konce roku bych mohla dokončit cross training (musím odpracovat 48 hodin) a od ledna plus mínus vyměním uniformu.

Každý pátek nám teď začal ranní trénink všech plavčíků. Na první seanci mě ti kluci potrhlí jaksi zapoměli pozvat. Když mě potřebují, to si na mě vzpomenou okamžitě, ale na tréninky mě nezvou. Ale tentokrát jsem si to vybojovala. Třicet chlapů a já, sama holka. Byla to neskutečná sranda J. V šest ráno (ještě za tmy a nočních mrazíků) jsme se sešli na pláži, začali rozcvičkou (kterou jsem vedla já) a plaváním v moři. Juch. Kolem nás proplouvaly malý modrý medúzky a my trénovali záchranné situace. Ta sranda, co byla, převážila veškeré to nepříjemné vstávání ve čtyři ráno. Bylo to super J.

 

Když už jsme u toho počasí, tak zima se nevyhýbá ani Emirátům. Docela mě to překvapilo. Po ránu je teď tak kolem dvanácti patnácti jenom. Netušila jsem, že tu může být taková zima. Já vím, na naše české poměry to je prd, ale tady – když je v létě 50 – tak je pak dvanáct stupňů v prosinci docela fakt zima J. Z jednoho extrémů do druhého. Jeden den je padesát a pak ze dne na den spadne teplota o deset, patnáct stupňů a hned všichni oblíknou mikiny J.

No a nakonec to nej, co teď řídí můj život. Dieta. Už ji držím šest týdnů a začíná to být dost vidět. Díkybohu. Jím šestkrát denně, jídlo prakticky bez tuku a cukru, jen tuny bílkovin a hubnu! Světe div se. Za měsíc jsem dala pryč plus mínus 5 kilo, což je fantastickej výsledek. Tu hotelovou soutěž, kdo shodí za měsíc víc, jsem sice nevyhrála (opět se našli stokiloví borci, který shodili v průměru 13 kilo), ale jsem spokojená. Jedu dál. Jsem teď přesně v půlce, a když to dobře dopadne, tak budu na konci ledna super sexy štíhlena J. Haha, možná si říkáte, jak to zvládnu přes Vánoce. Ale děcka, nezapomeňte, že já jsem v Emirátech. Žádný cukroví, bramborovej salát a řízek tady není J. Držte mi palce, ještě to budu potřebovat.

No comments:

Post a Comment