Monday, 11 January 2016

Končím v Abu Dhabi. Rychle a zběsile


Děcka, mám horkou novinu, s níž nikdo nepočítal, v podstatě ani já sama ne, ale včera jsem dala v Emirátech VÝPOVĚĎ! Můj přesun z dětského do atletického klubu, jak jsem dlouho avizovala a ještě déle o to usilovala, se pravděpodobně neměl nikdy uskutečnit. Začala jsem to chápat teprve nedávno, kdy se můj transfer neustále odkládal a oddaloval, bez zjevné příčiny. Kdyby mě opravdu tak potřebovali, jak mi jeden přes druhého tvrdili, tak mě přešoupnou už dávno a nebudou dělat zbytečný obstrukce. Čímž pádem jsem si v duchu zvizualizovala, jak budu příštích dalších několik měsíců trdlovat mezi děckama a dostala jsem z toho osypky. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Rozhodla jsem se odejít. Bude mě to stát nějakou pokutku za předčasné ukončení smlouvy, ale čert to vem. Už tu nejsem ráda. Celý tenhle proces v podstatě hodně urychlila nabídka, s níž jsem nepočítala. Kypr se ani po roce nevzdává a stále mě láká se vrátit na místo činu jako animátorka. Nejsem sice ještě vůbec rozhodnutá, jestli na tu nabídku přistoupím a na Kypr nakonec odletím, ale jedno je jisté. Z Abu Dhabi odcházím. V půlce března. Bude mi to hodně chybět, to přiznávám. Ale život jde dál a svoje štěstí už jsem si tu vybrala.
 
 
Změnilo mi to trošku plány, ale takovej je život. Člověk míní, život mění. Původně jsem si chtěla vzít dovolenou na první půlku dubna a na celé dva týdny se sama vydat s batohem na zádech do Indie. Jen já, krosna a meditace. Jíst jídlo z ulice, koupat se v řece (spíše nemožné kvůli špíně), meditovat v klášterech a fotit a fotit a fotit. Tak trochu si „odžít“ film Jíst, meditovat, milovat, když to vezmu s nadsázkou. Už jsem měla vytipované letenky, místa, meziměstské vlaky, a tak, a vše padlo. Nevadí, Indie počká. Zatím jsem se zaměřila na indickou kuchyni, kterou tu máme bohatě v naší kantýně, takže to koštuju pravidelně a po troškách to kupuju i v supermarketech a ochutnávám. Luštěninový dhal, trojhránky samosa, placky čapatý a paratha, sladké kuličky laddu nebo kolečka jalebi... asi se ze mě brzo stane gastroturista J. Přijde mi to strašně fajn se takhle samo-vzdělávat a poznávat cizí kultury prostě proto, že mě to baví. Mám tu kolem sebe i spoustu Indů, což je fantastické, takže jsem se jich povyptávala na pár drobností o Indii. Tahle příležitost se předem připravit na vše – s pomocí přímo od místních – je k nezaplacení.

No ale vraťme se k toku času. Vánoce a Silvestr v Emirátech. Co vám budu povídat, tady se to prostě dělat nedá, protože ta zimní atmosféra a tak vůbec tady jaksi neexistuje. A můžete mít stovku stromků a svíček okolo, ale ten opravdový pocit Vánoc to nepřinese. Jediné co, že po pár dnech nemůžete těch pár koled, co se hrají celé dny dokola, už ani cítit. Takže proč se o tom vůbec bavíme, že?
Vtipné bylo, že mi přímo na Štědrý večer naplánovali lekci zumby, na kterou samozřejmě nikdo nepřišel, takže já tenhle sváteční čas trávila v posilovně čekáním na autobus domů. Telefonovala jsem si s maminou a aspoň neměla příležitost cpát se vánočníma dobrotama. Když už jsme u toho, pekla jsem cukroví. Čtete dobře. Matlala jsem se s perníčkama v Emirátech. Jaký to paradox. Zabila jsem tím celý den, ale užila jsem si to. Pustila jsem si k tomu film „Vykoupení z věznice Shawshank“ a hnětla, válela, vykrajovala a zdobila. Zde se chci pozastavit nad tím, jak dnes spousta lidí vaří a peče. Několik občanů (z různých koutů světa - Čína, Rakousko, Srí Lanka...) neveřilo vlastním uším, když jsem jim tvrdila, že jsem to těsto na cukroví uhnětla sama z mouky, vajec, atp. Jsou zvyklí kupovat už předem namíchané směsi na buchty a tohle pro ně byla šokující novina. Silvestr za řeč taky nestojí. Byla jsem tak unavená, že jsem si lehla do postele. Popravdě jsem ani neměla chuť slavit a s někým se scházet. Můj sen zažít Silvestr v Dubaji byl zahuben hned v zárodku, protože masivní davy v ulicích prostě nejsou bezpečné. Neměla bych se pak navíc kvůli zácpě a uzavírkámjak dostat domů. V Dubaji se taky stalo něco, co může napsat jedině sám život. Určitě jste o tom četli ve zprávách, že pouhých pár hodin před silvestrovskou půlnocí začat hořet hotel hned vedle Burj Khalify. Ale ohňostroj běžel podle plánu. Absurdní, ale v Dubaji žádný div. Proč se vzdávat ohňostroje, který byl projektován šest měsíců (!) a instalován na věž celé dva měsíce? To by byli sami proti sobě.



 

Co se mé diety týče, tak se musím přiznat, že jsem s ní skoncovala přesně na Silvestra. Už jsem měla toho trápení dost a měla jsem pocit, že už více nehubnu, takže jsem po šesti ztracených kilech usoudila, že stačlo. Alespoň na pár týdnů. Přiznám se bez mučení, že jsem se první dny po dietě v jídle rozhodně nešidila. Dopřávala jsem si všeho toho, kolem čeho jsem v uplynulých dvou měsících chodila jen obloukem, plnými doušky, až jsem se i začala sama za sebe trochu stydět. Všeho s mírou. Ani jeden extrém není v pořádku. Včera mi zřejmě i poprvé v životě dal o sobě vědět žlučník. Takže to beru jako takové prvotní varování, abych se dala stravně do cajku. Chudák žlučník asi neustál ty moje gastronomický výkyvy. Už jsem si pomalu strojila pohřeb, jak mě to bolelo. Kdyby náhodu (člověk nikdy neví), tak jsem zvyklá říkat, aby mi moji pozůstalí nechali na pohřbu zahrát od Marušky Rottrové „Zřejmě letos nikde nejsou kytky“.

Co mě ale včera ohledně jídla vytočilo do běla.. Některý lidi by zasloužili dát pár přes držku – bez pardónu. Zhubla jsem šest kilo – je to i dost vidět, celou dobu jsem jedla v podstatě jen zeleninu a jídlo bez tuku. „Problém“ je v tom, že jím často. Malé porce, které energicky nestojí vůbec za řeč, ale často. Což si druzí MYLNĚ vykládají po svém - že moc žeru. Včera mi dva kluci nezávisle na sobě během pěti minut (kdy jsem žvejkala obyčejné jablko) poradili, ať moc nejím, že budu tlustá. Vybouchla jsem dost oprávněně. Odnesli to oba. Já na těch šest kilo dost dřela a nemám to zadarmo. A nejvtipnější na tom je, že manželka jednoho z nich je třikrát tak objemnější než já. Některý vtipy se netolerují.
 

Po měsíci odpoledních směn mám konečně ranní, s čímž se pojí moje další úchvatná zkušenost. Navlékla jsem na sebe mikinu s vestou (v pět ráno je venku šílená kosa) a vytratila se do tmy na autobus. Hned jak se za mnou zaklaply dveře, tak se ze všech stran rozlehlo svolávání k modlitbě. Bylo to úžasný. Jak se v tom hrobovém tichu začalo rozléhat ono „Alláhu Akbar“ s ozvěnou ze všech přilehlých mešit okolo. Byl to zážitek. V tu chvíli jsem opravdu měla pocit, jako by promlouval sám bůh. Tak silné to bylo. Spadla mi čelist. Co dodat.

Zítra mám po 22 dnech práce v kuse konečně volno, tak se pomalu ale jistě jedu loučit s Dubají.  Svoje uplynulé dva volné dny jsem strávila babysittingem. Člověk by nevěřil, že existují rodiče, kteří své dvouměsíční mimino strční úplně cizímu člověku na 11 hodin denně, po dobu celého týdne! Ale užila jsem si to - paradoxně, to se přiznám bez mučení. Procházela jsem se s kočárkem po celém areálu hotelu, kde jinak jako zaměstnanec nemám co dělat a bylo to super. Všem jsem se i jako „maminka“ líbila J. Ale já zřejmě mateřské pudy prostě nemám, takže biologické hodiny můžou spát dál. Nu, napíšu vám z té skleněné džungle. Pááá.

 
„Po uzávěrce“:

Aktualita z dnešního dne. Velké drama. Odpoledne si mě zavolal šéf, celý zmatený a šokovaný, proč chci odejít. Dal si kvůli tomu se mnou „rande“ dokonce i mimo svou kancelář – u pool baru, abychom měli soukromí, protože ten náš rozhovor měl být super soukromý. Vyklopila jsem mu všechny důvody jeden po druhým a byla jsem hooodně upřímná J. Nevím, jestli mi to polepší nebo spíš uškodí, ale neřeším to. Šéf byl hodně velkorysej. Dal mi tři dny na rozmyšlenou, abych vše ještě přehodnotila a případně tu výpověď ještě odvolala. To je sympatické gesto. Člověk se hned cítí mnohem líp, když vidí, že by ho druzí postrádali. Nicméně proti hraje i ona nabídka z Kypru, která dnes získala konkrétní obrysy a já jsem opět tam, kde jsem byla přesně před rokem, kdy jsem horko těžko volila mezi odletem do Abu Dhabi nebo usazením se v Praze. Nyní mám před sebou tu Sophiinu volbu znova. Zůstat v Emirátech, vrátit se na Kypr, nebo vsadit kartu na zlatou střední cestu a už zůstat v Praze? Mám se řídit intuicí nebo rozumem? Poraďte.
 

No comments:

Post a Comment