Sunday, 7 February 2016

Dá se v Dubaji uniknout mrakodrapům a obchodním domům? Do staré Dubaje!

Od začátku roku 2016 už jsem byla dvakrát na výletě v Dubaji, což je relativně dost, protože běžně se tam jezdím podívat tak v průměru jednou do měsíce. Nemám zase tolik kapitálu, abych si mohla dovolit tam jezdit častěji, protože v Dubaji vždycky objevím něco, co je výhodná/zajímavá/neodolatelná koupě. Nicméně nákupy nejsou to hlavní, za čím mě sem srdce táhne. Dubaj je prostě modla, vysněné místo, magická aura. Abu Dhabi je můj domov, miluju to město, ale Dubaj je něco víc. Fetiš. Něco, co mě k sobě tajně a nenápadně přitahuje a nikdy nedá spát. Nedokážu popsat ten pocit, který cítím pokaždé, když v Dubaji jsem. Je to jakoby něco posvátného a úžasného zároveň. Takové to obrovské WOW, splněný sen. Já vím, že je to všechno sice  vyumělkovaný přelud, v podstatě mnoho povyku pro nic, ale něco se té Dubaji musí nechat. A to, že ta skleněná džungle přitahuje jako magnet. Znám spoustu lidí, kterým se Dubaj nelíbila a nenadchla je, ale přesto tam nejprve jeli, aby to zjistili na vlastní kůži. Taky byli zpočátku okouzleni tím celosvětovým blázněním a chvalozpěvem na Dubaj, že jim to nedalo a přijeli se přesvědčit, co je na těch prosklených mrakodrapech tak fascinující.



Já mám k Dubaji hodně vřelý vztah a vždycky pro mě bude pupkem světa. Proto se tam tak ráda vracím a pokaždé objevuji něco nového. Já vím, že si nikdy nebudu moci dovolit si Dubaj užít tak, jak by se dle její pověsti slušelo – tedy s plnou pompou a hlavně naditou šrajtoflí – ale i tak má Dubaj i chudším vrstvám co nabídnout. Já tentokrát (zřejmě už naposledy) využila svojí zaměstnanecké hoteliérské výhody a ubytovala se s poloviční slevou v jednom z našich partnerských hotelů přímo v srdci staré Dubaje. Stará Dubaj se od té nové liší dost výrazně. Zatímco v té mladší se mrakodrapy předhánějí, který z nich dosahuje do větší výšky, v té starší (čtvrtě Bur a Deira) jsou jen nízké budovy, pouliční prodej všeho možného, klasická arabská tržiště s kořením, pašmínami a vodními dýmkami. A hlavně je tam nejvyšší koncentrace „spodní“ vrstvy. Obchody typu „vše za 39“, spolu s krámky s - jak já říkám - jednorázovými botami a oblečením a samozřejmě pouliční bistra s halířovými pochutinami pro chudé. V téhle čtvrti si zvláště po setmění může samotná holka připadat poněkud ohroženě, ve vší té změti Indů, Pákistánců, Srílančanů a podobné živočiny. I za bílého dne jsem si tam připadala jak v samém epicentru Bombaje, jak rušné a opálené to tam bylo. Ale mé módní srdíčko plesalo ostošest, když jsem ve všech těch výlohách obdivovala pestrobarevná sárí a seriózně uvažovala o tom si jedno takové šatstvo pořídit. Ale kam bych to nosila?
 



 
Abych splynula s okolím, tak jsem si alespoň dopřávala indických svačinek z ulice a tvářila se indicky. Teď se musím sama sobě smát, když si to po sobě čtu. „Abych splynula s okolím“... Hahaha. Jsem v arabských Emirátech a snažím se vetřít mezi Indy. Nicméně, vydala jsem se cestou necestou přímo k přístavu v Dubai Creeku, kde jezdí ono slavné vodní taxi abra a pozorovala při skoro západu slunce všechny ty racky, vzlétající dopravní letadla a typický přístavní ruch. Nohy mě zavedly až k Heritage Village, kde jsem si byla za pět dirhamů nucena tradičně zahalenými vesnickými babkami koupit čestvě upečenou placku chleba, abych si na oplátku mohla ty tlusťounské ženštiny vyblejskout.  Pečivo to bylo absolutně chutově luxusní, musím říct. Tradice je hold tradice. Ale zde je třeba vznést i vykřičník. Tradice je sice tradice, ale co to má za význam nabízet zákazníkovi na výběr pomazat chleba taveným sýrem a hlavně nutellou! Co má nutella společného s arabskou historií?
 
 

 
Kromě Heritage Village jsem zabloudila i k historickému domu prvního dubajského šejka a muzeu velbloudů! Slyšíte dobře. Velbloud je v Arábii pochopitelně hodně důležitý, takže má právem svoje vlastní muzeum. A že to byla paráda! Já – osoba nevšedních zájmů – jsem byla unešena. Muzeum vysvětluje, k čemu všemu je velbloud užitečný, jak dokáže vydržet v poušti bez vody, a co všechno se z jeho těla zužitkovává. Prostor je věnován i populárním velbloudím závodům nebo zmínkách o velbloudech v koránu. Jediné mínus je to, že muzeum NEMÁ (!) živého velblouda.
 


 
Nu což. Únava zavelela zpátky do hotelu, kde jsem si napustila vanu, uvařila pořádnej hrnek kávy a vychutnávala si ten pocit, že nic nemusím. Že jsem to tentokrát já, kdo je tu hostem a ne „sluhou“. Trochu jsem si zahrávala s myšlenkou, že bych si šla stěžovat na chybějící župan nebo neodtékající umyvadlo, abych dostala nějakou tu kompenzaci v podobě například snídaně zdarma jako odškodnění. Teď to myslím ve srandě, protože se v práci často smějeme nad vynalézavostí hostů, kteří si neváhají stěžovat na kdejakou blbinu jen pro to, aby z hotelu vytřískali co možná nejvíce benefitů zdarma. Holky mě v mém nápadu podporovaly ve smyslu ať konečně naplním náš sen získat něco v rámci naší společnosti v hotelu zdarma, ale jsem bohužel moc velkej srab, nebo se díky svému vychování spíš stydím dopustit se něčeho takového. Takže jsem nic nepodnikla, i když ten župan mi zvlášť po horké koupeli opravdu dost scházel.
 
 
Usínala jsem v abnormálně pohodlné posteli se zapnutou televizí, tak jak to mám ráda. Ale i přesto přese všechno se musím přiznat, že jsem se na sto procent jako v Dubaji necítila. Bylo to samozřejmě zapříčiněno tou starobylou lokací, přece jenom pod pojmem Dubaj si představuji skleněnou džungli a né oprýskané dřevěnné loďky, kterých bylo všude plno. Poněvadž stará Dubaj je převelice pyšná na svoji rybářskou historii a lovení perel. Ráno se mi ani nechtělo vstávat z té super pohodlné postele. Chtěla jsem takhle po ránu zavítat do dubajské zoo, která je prý v hodně dezolátním stavu. Přesvědčit se mi na vlastní oči ale nepodařilo, protože jako na potvoru bylo ten den zavřeno. Dala jsem si egyptský oběd – moje nejoblíbenější egyptská restaurace má pobočky i v Emirátech – a neskutečně se natláskala. Toužila jsem se po obědě ještě vydat na pláž poblíž nejluxusnějšího dubajského hotelu Burj Al Arab, abych získala pár hezkých fotek, ale moje cestovní bagáž byla až příliš těžká na jakékoli courání po městě, takže jsem radši zvolila návrat do Abu a relax v pohodlí své vilky. Tu pláž a zoo dám někdy příště. Než definitivně opustím Emiráty, tak počítám s výletem do Dubaje ještě minimálně dvakrát. Mám toho ještě hodně co stihnout. Zaplaťpánbůh je teď i optimální počasí na výlety do města než zase začnou pařáky. Kolem dvaceti, takže tričko a lehká mikina jsou ideální volbou. Takže zase brzy pááá.
 

No comments:

Post a Comment