Wednesday, 3 February 2016

Z Kypru do Abu Dhabi, z Abu Dhabi zpátky na Kypr. Mám vstoupit do stejné řeky podruhé?


Dlouho předlouho už se snažím sepsat další z mých emirátských výlevů, ale podvědomě to odkládám, protože tak nějak cítím, že ten můj grafomanskej výplod bude opět bez hlavy i paty. Ráda bych psala články tak, aby to dávalo nějaký smysluplný celek, ale zkrátka to píšu tak, jak mi to padá na klávesnici. Takže. Co se stalo za poslední skoro měsíc, co jsem se neozvala?
Tu výpověď jsem nakonec  neodvolala, ale definitivně potvrdila. Opouštím Abu Dhabi. Nějak se mi tomu nechce věřit. Když jedu autobusem do práce nebo domů, koukám z okna na všechny ty blyštivé budovy a představuju si, jak mi bude bez nich. Jak mi bude bez vilové vesničky a skoro každodenního plavání v bazénu. Jak mi bude bez lidí, co jsem tu poznala. A jak mi bude bez mé lásky. Nepsala jsem tu o něm na blogu skoro nic, protože jsem nechtěla být zase za krávu, která naříká, jak ji nikdo nemá rád a která dělá stupidní rozhodnutí. Faktem zůstává, že jsem se minulé léto zakoukala do plavčíka z Jihoafrické republiky, který je o celých devět let mladší než já! Což by nevadilo, kdyby ovšem nebyl jak se říká na holky. Takže jsem se zákonitě do jeho pastí chytla i já a pořádně si to teď odpykávám. Nemá cenu se v tom dál pitvat, prostě jsem se blbě zamilovala a to je celé. Stačí jen překlenout tu dobu „odvykání“ a bude zase líp. Když to vezmu kolem a kolem, tak právě on je jedním z důvodů, proč odsud utíkám. Jediný důvod to není, ale je dost výrazný, aby mě přiměl jednat. Ale tenhle článek není o něm.
Arab žádný, ale Srílančan by si říct dal
Tenhle text bude zase takový mišmaš, ode všeho trochu, prostě takové shrnutí, co se za poslední dny a týdny v Abu Dhabi událo a co mnou “otřáslo” natolik, abych tomu tady věnovala kus prostoru. Co se týče Kypru, před pár dny jsem se na onu velkorysou nabídku kývla a s největší pravděpodobností tam nakonec přece jen odletím a vstoupím podruhé do stejné řeky. Faktem je, že si s tou myšlenkou pohrávám čím dál víc a pomalu ale jistě s mým návratem na Afroditin ostrov kalkuluju. Je ve hře víc pro než proti, i když se celkem dost bojím, že všechno to, co mě tam štvalo předtím, mě bude trápit i nadále. I když se snažím si vsugerovat, že tentokrát budu nad věcí. Chci zase tančit a vystupovat před lidmi, chci se víc potápět v moři, chci se víc seznamovat s lidma (potažmo chlapama, a ještě více potažmo s potápěčema J). Tady je to marný. K Arabům se skoro nedostanu a ten zbytek není pro mě. Jsem v arabské zemi a společnost mi dělají Asiati. Kvůli nim jsem sem nepřijela. Jaký smysl má žít v Emirátech, když jsem de facto spíše na Filipínách nebo v Indii? Jsou všude! Notabene ženatí nebo zadaní. Já jsem si nedávno uvědomila, proč tu ti Filipínci, Indové a jiní zůstávají tak dlouho. Co je tu drží. Tolik let tu vydělávat na rodinu a děti, kteří žijí tam a živitelé tady. A teď mi to trochu docvaklo, že oni tu jsou vlastně jako doma, mezi svými. Je jich tu taková hromada, že jim nedělá problém se tu zabydlet či přímo usadit. Necítí se tu sami. Zatímco já, i když jsem tu mezi stovkama lidí, tak jsem tu v podstatě sama jediná, osamocená Češka. Filipínci (ale i Indové, Jihoafričani, Srílančani...) drží pospolu a pořádají večerní party, chodí spolu ven na jídlo, nakupovat, atp. Já tu jsem solitér, samostatná jednotka, která si připadá jako takřka pátý kolo u vozu. Možná i to je další z důvodů, proč se tu už necítím tak dobře jako na začátku. Takže se tak trochu chytám záchranného kyperského lana a dávám se na útěk. Teď je to ale velký paradox, protože na Kypru jsem se svého času cítila taktéž dost sama, protože hotel moc zaměstnanců neměl a nebylo tudíž s kým trávit čas. Tak vidíte, jaká jsem koza. Ale upřímně, když o tom přemýšlím pořád a dokola, tak se tam vlastně dost těším. Jak se hodím každý večer do gala a budu lopatou přehrabovat komplimenty od ruských roztomilých babiček. A doufejme i od nějakých těch fešných potenciálních a perspektivních opačných pohlaví. Materiálu na nošení jsem nastřádala relativně mnoho, tak už mě i napadlo, že si některé věci pošlu poštou odsud přímo na Kypr. Mám toho mraky a tahat to do Prahy a zpátky je dost zbytečný. Pro jistotu zabalím jen věci, které bych tolik nepostrádala, kdyby se balík čirou náhodou někde zatoulal. Po události z pošty pár dní nazpátek bych asi překvapená ani nebyla. Šla jsem poslat pohled. Poštovní úřad to byl super luxusní, s dětským koutkem, arabským posezením, čekací zónou zvlášť pro ženy a pro muže a hlídačem, který určoval pořadí příchozích. Chtěla jsem koupit jen pár známek na pohledy a pán za přepážkou si zřejmě vyložil, že jsem turistka a okradl mě! Ve snu by mě nenapadlo, že by mě mohli okrást v Emirátech! Vrátili mi o dvanáct dirhamů méně. Nepřepočítala jsem si ty peníze, moje chyba, ale krádež bych na takovém úředním místě fakt nečekala. Poučení pro příště.
(Zase melu pátý přes devátý J). Když to vezmu kolem a kolem, tak kromě tance, večerních gala a potápění, se na Kypr těším i proto, že díky úžasným vztahům s vedením hotelu dostanu možnost se ve svém volném čase přiučit i něco málo z recepce, guest relation a PR, a tím získám hodnotnou praxi pro svého budoucího zaměstnavatele v Praze. Já to jednou dotáhnu až na ředitelku hotelu J. Jůůů to by bylo krásný. Udělat kariéru coby ředitelka české sekce mezinárodního hotelového řetězce a pak si na raný důchod otevřít vlastní malý rodinný hotýlek někde v Českém ráji. Hudba budoucnosti J. Měla bych aspoň konečně jednotné pracovní zařazení. Dnes, když se mě někdo zeptá, čím se živím, tak popravdě netuším, co odpovědět. Mám toho tolik. Třeba tady v Abu Dhabi. Pracuju v dětském koutku, předcvičuju zumbu, příležitostně zaskakuju jako plavčík a babysitter, a když je potřeba, tak hraju s hosty volejbal. Takže co já jsem? Paní Nepostradatelná J.
Takže mi zbývá doklepat tady v Abu Dhabi ještě šest pracovních týdnů. Pak budu muset ještě minimálně dva týdny čekat na zrušení pracovního víza, bez čehož nemůžu odletět (Paradoxně mám dříve koupenou letenku na Kypr, než domů do Prahy). Taková jakoby dovolená na rozloučenou. Nu, je třeba si nějak krátit čas a dohnat, co jsem za ten rok nestihla. Takže koncem týdne razíme s holkama na dámskou jízdu a do zdejšího obřího aquaparku. Ráda bych viděla i sokolí nemocnici (sokol je tu národním ptákem). Nedávno se mi splnil jeden z místních snů, když jsme během ranního tréninku plavčíků našli v moři malinkou živou želvu. Místní ikonu. Byla nádherná, i když měla krunýř porostlej bůhvíčím. Ale poslali jsme ji do „želví nemocnice“ tady, kde se o ni postarají a pustí zpátky do moře. Když už jsme u toho, tak moře je teď šíleně studený. Kolem 18 má voda, ale je to děs. Vůbec celý to počasí je tady teď takový zvláštní. Nikdy bych neřekla, že tu může být taková kláda. Jsem ráda, že jsem si sem vzala vestu a pár mikin. Obden je tu zataženo a fičí takovej vichr, až to není hezký. Takže i naše výroční staff party, která se konala open-air, byla dost chladná. Ty bláho, šance jít v malých černých prostě padla hned zkraje, co nám oznámili, že budeme juchat pod širým nebem. Takže to dopadlo tak, že na hotelové gala party byli všichni oblečení v džínách a mikině. Ale bylo to super. Po dlouhé době (vlastně po dloooouhém roce) jsem si zase pořádně zatancovala na diskotéce a náramně si to užila. A nepotřebovala jsem k tomu ani kapku chlastu. Prostě jsem se opájela tím, že mě kluci plavčický nenechali ani chvíli na pokoji a předháněli se, kdo se mnou bude moci tancovat. Připadala jsem si jako královna. A poprvé v životě jsem ochutnala makronky J. Všichni o tom mluví, všichni to baští, ale já k nim dosud nenašla cestu. Až teď na staff party. No ale moc mi to nejede, musím říct. Moc sladké a krémovité. Zbytečné kalorie. Haha, teď se musím přiznat, že mám minimálně půlku shozených kil zpátky na sobě, jak neustále něco zobu. Ale je mi to putna. Jediné co, že mě po každé zumbě teď pobolívají kyčle. Jestli to bude tím, že je mám tak obalené tukem, nebo je moc používám, nevím... J.
Hahaha. Takže jsem svůj dnešní blog zakončila senzačním galimatyášem „Já o voze a ty o koze“ J. Ale „who cares?“ Příště si nenechte ujít povídání o Dubaji a Love Story ze Srí Lanky... :P

No comments:

Post a Comment