Thursday, 31 March 2016

Abu Dhabi je minulost. Jsem zpátky doma


Joj děcka. Už je to pár dní, co jsem se objevila zase tady doma v Praze. Přijde mi to jako sto let, co jsem opouštěla Abu Dhabi a přitom to je teprve pět dní! Moje poslední dny v Emirátech byly ve znamení neustálého shonu, prostě na poslední chvíli zařídit vše potřebné a užít si ten zbytek. Takže jsem využila voucheru na večeři v sousedním hotelu Park Hyatt a vyrazila si naposledy přecpat pupky se srbskou holčinou, která mi tu byla takovou jakousi největší vrbou. Pozvala jsem právě ji jako poděkování za její „služby“, daly jsme se do gala a jaly se předstírat, že patříme k horním deseti tísícům J. Já si zrovna moc sexy nepřipadala (a to jsem se na ten večer tak těšila). Měla jsem čerstvě zkrácené vlasy, takže jsem si připadala trochu nejapně a navíc se mi na jedné lodičce vytratil podpatek, takže mi každá bota klapala jinak a bylo to dost slyšet. Hanbou bych se propadla. Haha, teď si říkáte, co to ta koza zase řeší za problémy J. Hotelové lobby mnohem hezčí a stylovější než náš St. Regis. Všichni zaměstnanci hodně úslužní, tomu se nedalo nic vytknout. Já, jak si na tohle uctivé chování moc nepotrpím, tak jsem si připadala trochu jako vetřelec mezi zbohatlíky. Bylo tam celkově hodně děcek pobíhajících kolem dokola. Až jsem začala přemýšlet, co tohle prostředí s těma dětma udělá, až vyrostou. Od mala jsou zvyklé na přepych a drahé věci. Jak se budou jednou vyrovnávat s něčím horším, než co doposud poznaly? Váží si vůbec toho, co mají?
 
 

Po takové opulentní večeři jsem se musela druhý den trochu hýbat, tak jsem si naordinovala dloooouhou procházku a vyrazila do ZOO. Bylo to docela z ruky. Nejdřív jsem musela půlhodiny šlapat k autobusové zastávce a pak se tím autobusem trmácet hodinu a půl. Ono to zase tak daleko není, ale jak ten bus zajíždí všude možně, tak se ta cesta dost protáhne. Už jsem se tam jednou rozhodla podívat v létě, ale já blbka jsem si neuvědomila, že byl zrovna ramadán a zoo byla zavřená. Takže jsem se tam tenkrát klátila zbytečně. ZOO byla krásná. Malinká, relativně prostá, ale roztomilá. Překvapilo mě, kolik velkých zvířat tam měli. Lvy, tygry i slony, samozřejmě velbloudy, žirafy a spoustu dalších živočichů. A taky hodně arabských návštěvníků. Oni jsou od přírody hluční a je jich všude plno, ale tady jsem je měla chuť už okřiknout a ne jednou. A překvapivě spíš rodiče, než děti J.



 

Zbývaly poslední dva dny a holky mi ještě naplánovaly udělat takové malé poslední rozloučení v mé vile, jen tak v partě a se zmrzlinou, jak jsme to dělávaly. Jenže co čert nechtěl, začaly mi pípat zprávy jedna za druhou od nejrůznějších plavčíků, že mě ještě chtějí vidět, tak jsme nakonec skončili u mě ve vile ne jako komorní posezení, ale jako hlasitá taneční party a to oba dny po sobě. Od kluků plavčickejch jsem dostala fantastickej dárek na rozloučenou. Kluci se složili a koupili mi super moderní vodotěsná (!) sluchátka s vestavěnou baterkou a pamětí a připojením na bluetooth, celé asi za dva tisíce korun. Šla jsem málem do kolen, že mi dali tak nákladný dárek a že vůbec měli tu potřebu a chuť mi něco takového dávat. Strefili se mi do vkusu na sto procent a úplně mě dojali, klucííí, že si fakt kvůli mě dali tu práci ta sluchátka vybrat, koupit a zaplatit. Když si vezmu, že většina těch kluků je ze Srí Lanky a z Filipín, a že mají do kapsy asi stokrát hlouběji než já, o to víc si toho dárku vážím. Museli mě mít asi fakt rádi...

Jeden z nich to bohužel neuhlídal a opravdu se do mě zamiloval. Já to teď nepíšu proto, abych se tu holedbala, jaká jsem úžasná a neodolatelná baba, ale jen chci říct, jak je ten svět nespravedlivej. Mně je toho kluka opravdu hrozně líto, protože až moc dobře vím, jak mu teď je. A nemůžu pro něj nic udělat. To, jak mě prosil, abych neodcházela, jak se snažil najít jakoukoli záminku být se mnou, jak by udělal vše proto, aby mi vyhověl... Viděla jsem v tu chvíli sama sebe, jak jsem ještě nedávno úplně stejně zoufale prahla po přízni onoho plavčického dvacetiletého mláděte, kterému jsem byla stejně ukradená, jako mně byl lhostejný tenhle týpek. Život opravdu není fér. Já jen doufám, že se z toho tenhle chuděra oklepe co nejrychleji. Já jsem se už víceméně vzpamatovala ze svého poblouznění. Jsou chvíle, kdy na toho svého loverboye pořád myslím a chtěla bych s ním být v kontaktu, ale je to lepší utnout docela. Těch posledních pár dní jsme se spolu i bavili, dokonce přišel na mou rozlučkovou párty, ale jak mi řekly holky – asi se bál se mnou mluvit. Byl v mé přítomnosti očividně rád, ale vystrašený z událostí posledních měsíců, že radši mlčel, než aby zasáhl citlivé místo a zjistřil staré rány. Rozloučili jsme se podáním ruky jako chlapi. Asi by to chtělo nějaký poslední společný objetí, ale oba dva jsme byli na tenhle krok až moc rozpačití. Když to teď píšu, skoro mám slzy v očích. Ale život jde dál.

Musela jsem ty party people skoro vykopnout ze dveří, jak už bylo pozdě a já měla nařízený budík na třetí hodinu ráno, abych stihla letadlo. A to jsem ještě neměla sbaleno. Já se musím pokaždé proklínat, kolik věcí jsem schopná zbytečně nastřádat za tak krátkou dobu. Musela jsem vše třikrát přebalovat a znovu a znovu hodnotit jednotlivé kousky oblečení, jestli bez nich opravdu nedokážu žít a poletí se mnou, nebo jestli je opustím v Emirátech nadobro. Skoro jsem brečela, jak jsem si spoustu věcí prostě zaboha nemohla vzít s sebou. Neměla jsem extra zavazadlo. Je s podivem, že jsem se za těch několik let, co si balím kufry pravidelně, ještě nenaučila hospodařit s prostorem a hlavně se neodnaučila hromadit věci. Spoustu obnošeného šatstva jsem vyřadila už dávno, ale pár drobností by si ještě zasloužilo pobýt se mnou o trochu déle. Ale nedalo se svítit. Snad poučení pro příště. Alespoň jsem dopřála holkám udělat si příjemný second hand večer a vše si mezi sebou rozebrat.

No a jsme u konce. Abu Dhabi je minulost. Když bůh dá a vše půjde podle plánu, mohla bych se teoreticky v UAE na skok objevit v průběhu listopadu, kdy plánuju expedici do Indie a Srí Lanky. Takže bych to měla cestou. Uvidíme, vše je ve hvězdách a kdo ví, co bude za půl roku.

 

No comments:

Post a Comment