Wednesday, 27 April 2016

Egypt. Už zase! Aneb stalo se v Hurghadě, v dubnu 2016


Joj, děcka. Život pro nás občas chystá opravdu velká překvapení. Byla jsem (už zase) v Egyptě. O tom, že se v dubnové pražské pauze mezi Emiráty a Kyprem podívám do Egypta, jsem popravdě moc neuvažovala. Ale osud to prostě zařídil po svém. Začínám na to věřit čím dál tím víc. Že máme svou životní cestu předurčenou a že nás nějaká vyšší síla záměrně navádí k rozhodnutí a činům, které nás z naší pouti nenechají vybočit. (Mimochodem, zrovna před pár dny jsem dočetla knihu Alchymista od Paula Coelho, která se právě tohohle tématu týká). Takže slovo dalo slovo a já jsem ani ne po dvou týdnech, co jsem opustila Abu Dhabi, už zase stála frontu na odbavení na letišti Václava Havla. Tentokrát se musím přiznat, že jsem po mnoha letech individuálního cestování využila služeb cestovní kanceláře. Ještě teď se tomu musím smát. Ale bylo to prostě na týden cenově mnohem výhodnější a pohodlnější, tak proč si to zbytečně komplikovat. (Kdybych jela na delší dobu, řešila bych to jinak). Koneckonců v hotelu budu stejně jen sama za sebe, takže jsem potlačila svoje ego a svěřila se do rukou CK. I když teda musím říct, že tyhle hromadné zájezdy už vůbec nemusím. Je to na mě moc organizované J.
 
Na letišti v Hurghadě na mě někdo čekal... Kdo jste četli můj článek z prosince, asi budete stejně překvapení, jako jsem byla já. K osvěžení paměti tady: http://jana-full-time-traveller.blogspot.cz/2015/12/egypt-je-jako-vysoka-skola-zivota-aneb.html

Kdyby mi tohle někdo věštil před měsícem, vysmála bych se mu do obličeje. Pár dní před odletem mě „můj potápěč“ kontaktoval a byl extrémně nadšený z toho, že přiletím. Já mu záměrně nepsala, že jsem na cestě, protože jsem nevěděla, jak je na tom teď citově a jak by můj příjezd psychicky snášel. Chtěla jsem mu zavolat až odtamtud, ale předběhl mě. Vše zlé a špatné, co se mezi námi koncem roku v Káhiře odehrálo, bylo jako mávnutím proutku smazáno a zapomenuto a my oba jsme se těšili, že se opět shledáme tváří v tvář. Shodli jsme se, že tomu necháme volný průběh a nebudeme od toho našeho shledání nic očekávat. Abychom předešli zbytečnému zklamání. Nemohla jsem uvěřit, že mě ještě pořád chce vidět. A dokonce si v práci zařídil pár dní volna, abychom se spolu mohli potápět.

Byla jsem ale ráda, že mám na celý týden svoje vlastní ubytování, s polopenzí, pláží i bazénem, a nemusím na nikoho brát ohledy, ani (co si budeme nalhávat) odchytávat v pronajatém bytě šváby po zdech. Hotel to byl skromný, ale po luxusu z Emirátů jsem netoužila. Ještě předtím, než jsem si po nočním letu dopřála pár hodin spánku, jsem se zastavila na mole a pozorovala to moje Rudé moře. Jak moc mi chybělo. To si člověk skoro ani neuvědomí, dokud to nemá znovu před očima. A těch vzpomínek co se vyrojilo, když jsem se podívala na hladinu! Okamžitě jako bych se znovu ocitla v době, kdy jsem v Egyptě žila. Jako by se vůbec nic nezměnilo. Pořád jsem to byla já, ta ztřeštěná animátorka a byla jsem zpátky. Jako bych nikdy neodjela. Jaj, celý týden přede mnou. Celý týden! Co všechno mi to přinese? Co všechno na mě tady doma čeká? Honilo se mi hlavou...

Jako správná animátorka oddaná své profesi jsem byla štěstím bez sebe, že mám i v tomhle „lacinějším“ hotelu kolegy animátory, a to dokonce sotva čtyřiadvacetiletá roztomilá egyptská dvojčátka. To byl dar z nebes J. Tihle dva se jako animátoři už narodili. Nemohla jsem jim neprozradit, že jsem vlastně taky z „rodiny“, takže jsem si pak z jejich strany užívala takové víceméně VIP zacházení. Což mému egu dělalo moc dobře. Párkrát jsem s nima u bazénu blbla, to jsem si neodpustila. (Hlavně ale proto, že jsem chtěla „zkontrolovat“, jak jsou schopní J). Aqua aerobic, strečink, volejbal, i takové ty infantilní dovolenkové tanečky. (Musela jsem se smát, protože tady se opravdu vše dědí z animátora na animátora. Ty choreografie byly úplně stejné, jako jsem je relativně nedávno tancovala i já sama v Marsa Alam). Plus mě kluci jednou nechali předcvičovat i zumbu, to jsem byla skoro v sedmém nebi. Nemohla jsem si nechat ujít ani pár večerních programů, hlavně v den, kdy se konala Dance Show. To byla moje absolutně nejoblíbenější animátorská činnost. Taneční vystoupení jsem milovala a doslova pro ně dýchala. Takže jsem se tentokrát chtěla podívat zrakem ostřížím, jak to jde těm druhým. A splnil se mi znenadání jeden velký sen, protože jsem se po mnoha letech dostala k jedné ztracené písničce, která mě kdysi uchvátila, ale kterou jsem za boha nemohla nikde sehnat. Jako by se po ní slehla zem. Až tady v Egyptě se ke mně jako zázrakem vrátila. Byla jsem štěstím bez sebe, co vám budu povídat (Chayanne – Torero).
 
Při pohledu na  ty takřka identický animátorský slaďouše mi  to nedalo, abych se nezeptala, jestli je holky žádají o sex ve třech. Protože to podle mě musí být to první, co (nestydatou J) holku napadne. A dali mi za pravdu. Ale bohužel to pochopili tak, že je o tu trojku žádám i já sama, takže mě pak pořád (víceméně z plezíru) rádoby sexuálně dobývali J. Shodou náhod se v hotelu ve stejném termínu ubytovala i skupina dejme tomu patnácti postarších Egypťanů, kteří na to samé vůbec nešli oklikou, ale hodně explicitně si řekli o číslo mého pokoje. Fuj! Táhlo jim na šedesát, ale skály by lámali. Měli by respektovat svůj věk a myslet na modlení. A o těch ostatních – plážových prodejcích výletů a masáží, se nedá říct nic lepšího. Taky pokoušeli štěstí, přirozeně. Kdo by to nezkusil. Ono když je holka v hotelu sama, ať už mladá – stará – hubená – tlustá, tak je vždycky podezřelá. Relativně snadná kořist (i když přiznejme si, v pár případech bývá tím lovcem spíš ona sama). Haha, ale mě ulovil někdo jiný...

Můj potápěč byl jedním slovem skvělej. Nevím, jestli tohle vyprávění bude dávat smysl, protože nikdo z vás nezná to pozadí. Těch tři a půl roku, co se my dva s potápěčem známe a během nichž mezi námi došlo k mnoha událostem a citově vypjatým situacím. (Kdybych já jen našla čas i sílu konečně dovyprávět celý ten můj egyptský příběh a nezakončila to zatím jen u mé první egyptské lásky Ecka J). Ale pokusím se tomu dát hlavu i patu. Když to vezmu zkrátka, byli jsme tenkrát s potápěčem víceméně pár, jenže naše cesty se nuceně rozdělily. Nepravidelně jsme se vídávali tuhle v Hurghadě, tamhle v Káhiře, jindy na Skypu, prostě jak byla příležitost. A někdy jsme měli i dost smůlu. Když on byl v Německu, já byla v Egyptě. Když on byl ve Skotsku, já byla na Kypru. Doslova o pouhé tři dny jsme se minuli v Dubaji... Měli jsme se rádi, i když jsme oba věděli, že spolu nemůžeme být. Ten můj cit k němu už postupem doby a neintenzivním kontaktem takřka vyprchal, takže proto došlo loni v prosinci mezi námi k tak hrubému extempore. Ale něco nás prostě pořád táhne k sobě jako magnet. Nějaká neviditelná síla nás jaksi podvědomě pořád navádí k tomu druhému. Tím pádem jsme se střetli i nyní – v dubnu 2016 v Hurghadě.

Popravdě nejela jsem do Egypta za ním, i když jsem podvědomě tušila, že se osobnímu setkání nevyhneme. Jak už jsem psala výše, obávala jsem se, jak jím moje přítomnost zatřese. Ale byl báječnej. Nejvíc mi vyrazil dech tím, když nehledě na můj souhlas oznámil, že mi udělá další potápěčský kurz, abych se dostala zase o level výš. Wow, tak s tím jsem nepočítala. Potápění jsme v plánu měla, ale rovnou kurz? S učebnicí, testem a hlavně minimálně pěti ponory z lodi? To bylo velký sousto. Ale věděla jsem, že lepšího instruktora nenajdu. Ostatně plánovali jsme se spolu potápět už hodně dlouho. Právě on byl vlastně tím úplně prvním člověkem, který mě tenkrát do tajů potápění zasvětil. Takže to je všechno jeho vina J.
 

 
 



 
První den na lodi byl takový rozpačitý, protože potápěč začal hůře snášet, že to opravdu myslím vážně a nechci víc, než kamarádství. Málem dokonce celý kurz odvolal, ale na poslední chvíli se vzmužil. Takže já moc nevěděla, jak se k němu chovat, abych to neudělala ještě horší. Ale nakonec to bylo v pohodě. Líbilo se mi, že je jako instruktor opravdu přísnej a nic mi nedává zadarmo. Potápěli jsme se k vraku lodi, učila jsem se navigovat pod vodou s kompasem, ponořit se do hloubky třiceti metrů, fotit pod hladinou i zlepšit kontrolu nad „stavem beztíže“. Byly to úžasný dva dny na lodi. Cítila jsem se jako opravdový potápěč. Hlavně jsem získala větší sebejistotu, což je při ponorech hodně důležitý. Můj „on“ mi pak řekl, že jsem pod vodou strašně přirozená a v pohodě a bez stresu, takže mám nejlepší předpoklady stát se potápěčem z povolání. A to nezní špatně. Mít své vlastní potápěčské centrum v Hurghadě, s vlastní lodí a přinášet turistům radost a nové zážitky...

Pár dní v Hurghadě uteklo jako voda a já se nestačila divit. Doslova jsem se ještě nezastavila. Pendlovala jsem mezi hotelem a mým potápěčem a v mezidobí, kdy on byl v práci na letišti, jsem se setkávala s ostatními mými kamarády, kteří v Hurghadě aktuálně byli. A musím říct, že si ten osud se mnou opravdu hraje jako kočka s myší, protože všechny kluky, s nimiž jsem se tam chtěla vidět, jsem potkala čirou náhodou na ulici! Kdybych tohle plánovala, tak se to zákonitě nikdy nestane. Ale takhle šlo o překrásné náhody. O to větší překvapení a radost to pak byla. Ještě teď vidím před sebou ty užaslé tváře a slyším vlastní výkřiky radosti, až se za mnou celá ulice zvědavě otáčela, když jsem klukům div ne se slzami štěstí v očích padala kolem krku. To byl fakt sen. Splněnej.

Musím říct, že na chlup stejná náhoda-blbec mě v samém centru Hurghady přivedla do cesty i někomu kdysi mně hrozně blízkému, kdo mi ale tenkrát - i mojí vlastní vinou - ublížil jako nikdy nikdo. A kdo byl v podstatě příčinou toho, že jsem tenkrát Egypt definitivně opustila. Bůh tomu chtěl, že jsme kromě letmého polibku na tvář na přivítanou neměli v ten okamžik na jeden druhého čas. Ale i přes konstantní snahu - de facto nás obou - vidět se v jiný den, se nám to protentkrát už nepovedlo. Bůh zřejmě věděl proč. Proč rozedírat staré rány a párat jizvy? Tenkrát jsem byla přesvědčená, že tohoto člověka už nikdy v životě neuvidím. Ale stalo se. Říká se, že co se stane jednou, nemusí se stát podruhé. Ale když se to podruhé stane, zákonitě se to stane i potřetí... Takže co mi tím chtěl osud vlastně říct?

 

Teď ještě taková vsuvka – kdo jste četli moje vyprávění na pokračování o Eckovi... Ecko, když se dozvěděl, že jsem v Egyptě, mě snažně zval do Káhiry, ať se za ním a jeho rodinou přijedu podívat. Hrál i na city. Doslova prý: „Něco mi říká, že chceš přijet a že neodmítneš“. Tahle jeho jistota, že si se mnou pořád může hrát jak se mu za chce, mi byla proti srsti. Ne, že bych nechtěla přijet, ale časově ani finančně mi to zrovna nevycházelo a popravdě jsem si ani neuměla moc představit, co bych tam v jeho domě vlastně dělala. Šla jsem na to ale lišácky a podsunula mu, že já jsem se za ním do Benhy vydala už dvakrát a že teď je řada na něm, aby přijel on za mnou. Ale to jsem narazila kosou na kámen (dle očekávání). Samozřejmě že odmítl.

Ale zpátky k mému potápěči. Takhle oddanýho chlapa jsem už dlouho neviděla. Tahal mě po všemožných kavárnách i restauracích, po diskotékách, po promenádě v přístavu, bral mě na setkání se svými kamarády. Tolik podniků a míst, do nichž jsem vkročila za tento týden, jsem nenavštívila za celé dva roky v Egyptě. Připadala jsem si jako princezna. Mohla jsem si objednat na co jsem měla chuť, aniž by se můj princ byť jen očkem podíval na cenu. Přisouval mi židli, držel dveře, pomáhal obléknout džínovou bundu. Mohla jsem si vymyslet sebevětší blbost a byl schopen se mnou lítat po celém městě, dokud jsme tu věc nesehnali. Snad úplně nejvíc mě dojal, když mi v poslední den mého pobytu přinesl celý meloun (věděl, jak moc tohle ovoce miluju), přestože melounová sezóna teprve začínala. A řekl: „Nechci abys odjela z Egypta, aniž bys jedla meloun“. To bych ho dojetím umačkala.

Tento týden v Egyptě mě zase o něco změnil. Byla to jedna z nejlepších dovolených mého života. První opravdová dovolená, na kterou jsem se vydala sama, ale paradoxně jsem sama nebyla skoro vůbec. Egypt miluju. A hodně jsem vzpomínala na všechno, co mě tam potkalo. Můj potápěč mi řekl, že když jsem před dvěma lety Egypt nadobro opustila, že jsem tenkrát vše (vzpomínky, zážitky, kontakty i city) zahodila v jednom obrovském pytli do moře a odletěla prázdná. A teď se postupně na všechna ta místa vracím a sbírám své vzpomínky jednu podruhé zpět. Možná má pravdu. Jsem hrozně šťastná, že jsem svému potápěči dokázala vynahradit to prosincové fiasko v Káhiře a že to tentokrát bylo krásné pro nás pro oba. Naše osudy zůstávají otevřené, pořád je to jedna velká nedopsaná kapitola. Ale jedno vím jistě. Že my dva jsme se rozhodně neviděli naposled.
 

No comments:

Post a Comment