Friday, 1 April 2016

Good bye Dubai. See you soon. Inshallah!


Abu Dhabi je pryč, kompletně a nenávratně, a poslední, co mi o Emirátech zbývá napsat, jak jsem se loučila s Dubají. Každý, kdo čtete mé články, dobře víte, že Dubaj je moje velká láska. Mohla bych tam jezdit zas a znova a nikdy by mě to nepřestalo bavit. Je fakt, že když jsem hledala práci v Emirátech, prioritou byla pochopitelně Dubaj. O nic jiného jsem nestála. (Teď taková vsuvka: je Dubaj ženského nebo mužského rodu? Neumím vyslovit „ten Dubaj“ – i když podle slovního spojení „emirát Dubaj“ by to mohlo být logické. Pro mě je Dubaj prostě žena, lady, madam a jako o takové o ní budu mluvit i dál J). Jenže dny ubíhaly a Dubaj mi svým vytrvalým mlčením dávala košem. Abu Dhabi se ozvalo takřka hned. A skoro stejně rychle mi i nabídlo spolupráci. Takže raději než čekat na zázrak, rozhodla jsem se do Dubaje dostat oklikou a vzít to přes jejího bratra.
 

Neumím spočítat, kolikrát jsem se za ten uplynulý rok do Dubaje podívala. I když kdybych koukla do diáře, asi bych se ke konečnému číslu přece jen lehce dostala. Byla jsem tam tolikrát, že se to bojím počítat spíše proto, abych pak nelamentovala nad útratou za autobus a metro J. Ale jedno je jisté. Pokaždé, když jsem tam cestovala, cítila jsem v těle zvláštní vibrace, směsici těšení se, nervozity, radosti a úcty. V Dubaji neznám jediného člověka, ale přesto jsem tam jezdila tak ráda. Jen tak se procházet po městě, inhalovat tu bujnou atmosféru, vsakovat do sebe horko z rozpálených ulic.

Týden před odletem domů jsem vyrazila do Dubaje i přesto, že bylo pod mrakem a mírně sem tam kráplo. Já vlezla do tržiště v Deiře nakoupit pár suvenýrů a musím říct, že to byla opravdu otrava, jak se každý z těch prodavačů ke mně hlásil a urputně se snažil mi prodat pašmínu. A přitom šála byla to jediné, co jsem kupovat nepřišla. Dále mi nabízeli kýčovité pozlacené miniatury velbloudů, jako bych snad pocházela z Ruska. Nejvíc mě bavilo je odzbrojovat stylem: „Proč prodáváš TURECKÉ talíře v DUBAJI?“ Neuměli odpovědět a radši mě nechali jít J.



 

Vytyčila jsem si cíl, o němž jsem snila už dlouho a ani pochmurné počasí mě neodradilo od jeho dosažení. Poprvé jsem sedla na dubajský městský autobus, z něhož jsem dosud měla poněkud respekt a radši se po městě přepravovala jen metrem, a jala se podívat k sedmihvězdičkovému hotelu Burj Al Arab. Je to jeden z dubajských symbolů, hotel ve tvaru plachetnice, který je zvláštní tím, že stojí na uměle vybudovaném ostrůvku a má soukromou příjezdovou cestu. O hotelu se říká, že je jako jediný na světě sedmihvězdičkový. Ale to je spíš jen taková nafouklá marketingová bublina, protože oficiální škála má hvězdiček pouze pět (zatím) a těch sedm hvězdiček je jaksi neoficiálních. Ale proč jim to brát.

Nicméně, dorazila jsem k volně přístupné pláži Jumeirah, odkud se dá hotel krásně fotit a mačkala spoušť co to dalo. Pláž i za takového počasí nebyla vůbec prázdná, ale bylo tam takových lidí, kteří přišli jako já fotografovat, že to bylo až k nevíře. Selfie, profesionální objektivy i stativy... toho všeho tam byla přehršel. A byl to zážitek, to snad nemusím říkat. Skoro se bojím si představit, jak našlapáno tam musí být, když svítí slunko.

Už mi byla zima, tak jsem pomalu vyrazila k domovu. Bylo něco málo kolem šesté hodiny večerní a já se blížila k nádraží i přesto, že touhle dobou jsou fronty na autobus dlouhé řádově desítky metrů a bus do Abu Dhabi jezdí po dlouhých půl hodinách. Jenže jsem zapomněla, že byl čtvrtek, to znamená fronta dvakrát delší, jak se spousta lidí snaží dostat na víkend domů. Ach jo. Odhadovala jsem čekání tak na dvě a půl hodiny. Ale nakonec se z toho vyklubala „jen“ hodina a půl, protože přijel jeden autobus extra a pobral o pětačtyřicet duší víc najednou.

Jumeira, the Walk

 Moje poslední výprava do Dubaje se odehrála o pár dní později. Zcela plánovitě jsem se jela fláknout na jednu z dubajských pláží, užít si tu dovolenkovou atmosféru a ne pořád jen courat mezi mrakodrapy. Byl to můj jediný výlet do Dubaje, kde jsem neutratila ani jeden dirham extra. Jen za dopravu a sváču J. Usadila jsem se hned na kraji Dubaje, v Jumeirah Beach Residence, kde je úžasná promenáda a kam všichni ti turisti jezdí snad nejvíc a rozprostřela ručník na rozpálenej písek. Jaj, to byl relax. Nade mnou mrakodrapy, sem tam prošel kolem načančanej velbloud a přede mnou moře, a taky malá ranvej, odkud vzlétala malá cesna, či co to bylo (v letadlech se nevyznám) a co dvacet minut vyhazovala ze svých útrob nadšené parašutisty. Tady je ten skydiving hodně populární a taky hodně cenově nasazený. Tandemový seskok za 13 tisíc? Stojí to za to? Je fakt, že tady se platí spíš za lokaci, než za samotný seskok, ale i tak to je pálka.

 
Voda byla úžasná. Ani horká, ani studená, přesně tak na zchlazení a osvěžění. Ono se za pár měsíců nebude možné koupat vůbec, jak ta voda bude vařící. No a co čert nechtěl, přímo za mým ručníkem bylo volejbalové hřiště, kde to zrovna rozparádila skupinka Francouzů. Tak jsem se jim tam vetřela taky a byl to úžasnej pocit. Jen tak si přijít na pláž, jen tak oslovit úplně cizí lidi a prostě s nimi hrát volejbal. Na pláži v Dubaji. Já nevím, proč jsem tím místem tak posedlá. Spousta lidí v hotelu se mě ptala, když jsem dala výpověď v Abu Dhabi, proč nehledám job v Dubaji. Ale ne, to teď není v mém časovém plánu. Já teď strávím půl roku na Kypru, poté chci být rok doma a chytne-li mě ještě slina na další vycestování, pak zkusím štěstí v nově budovaném hotelu St.Regis The Palm, Dubai. Plánované otevření v roce 2018. Lákalo by mě být součástí týmu, který hotel otevře. Být tím úplně prvním, kdo do hotelu vkročí a „vychová“ si ho za běhu jako miminko J.

Dubajská pláž byl ohromnej relax. Byla jsem jen kousek od největšího aquaparku světa, kam jsem zrovna ten den měla naposledy volný vstup díky svým narozeninám, ale nevydala jsem se tam. Plánovali jsme tam s několika lidma jet o den dva později a užít si to v partě. Kluci díky známostem slibovali volné vstupy, takže proto jsem ten svůj zdarma vstup nevyužila. Ale pak jsem si spílala. Protože jak se v mém případě už jako mnohokrát ukázalo, kluci na poslední chvíli z akce vycouvali a nejelo se nikam. Jak já byla nasraná. Tušila jsem to od začátku, že z téhle akce nic nebude, ale jaksi podvědomě jsem doufala, že by to tentokrát mohlo být jinak. Kolikrát já už se spálila s tím, jak mi někdo nabízel a sliboval volné vstupy a nakonec šlo jen o snůšku lží a výmyslů. To jsou ti chlapi opravdu tak blbí? Chtějí jen udělat na holky dojem, ale skutek utek? Co to je proboha za chování? No, nezbylo mi než to vzít sportovně a prostě to vzít jako zásah osudu. Bůh asi věděl, proč mě do toho aquaparku nepustil. Zřejmě si to šetří na rok 2018, abych se měla proč do Dubaje vracet J.

 

No comments:

Post a Comment