Thursday, 19 May 2016

První zpravodaj z Kypru! Co se po dvou letech změnilo?


Třetí týden na Kypru a teprve teď se konečně dostávám k prvnímu blogu. Popravdě ani pořádně nevím, o čem bych měla psát, protože to tu všechno už dávno znám a nejsem z ničeho na větvi, jako bývám pokaždé, když jsem v nové zemi. Stačí, když si přečtete první tři články z Emirátů před rokem a budete v obraze, čemu všemu se člověk v cizí zemi dokáže divit J. Tudíž. Na Kypru jsem se poprvé ocitla přesně před dvěma roky, kdy jsem tu začala pracovat jako animátorka. Stejnou pozici mám i letos, ovšem s tím rozdílem, že tentokrát jsem zaměstnaná přímo hotelem, zatímco předloni mi tenhle pracovní pobyt zprostředkovala agentura. Joj děcka, s agenturou pokud možno nejezděte. Já to udělala tenkrát výjimečně, protože jsem netušila, že se to dá zařídit i jinak a vybavit si práci sama za sebe. Agentura si akorát z vašeho platu odkrojí dost velkej díl koláče a navíc ji po celou dobu pobytu k ničemu nepotřebujete. Ta moje agentura se jmenovala Remarc a říkám to schválně, protože jsou to falešný k...y a chci, aby se o tom vědělo. Bez skrupulí upravují lidem životopisy, aby byla větší šance, že dotyčný získá v hotelu job a i svým vlastním klientům neříkají úplnou pravdu, co se požadavků hotelu týče. Mně takhle předloni agentura sdělila, že budu pracovat jako animátorka pouze s dospělákama, nikoli jako dětská animátorka. Že pro děcka bude vymýšlet program můj mužský kolega. A ejhle. Jakmile jsem přijela do hotelu, z mého budoucího kolegy se vyklubal čtyřicetiletý pianista, který o animaci do té doby neslyšel ani slovo, natož aby se věnoval hrám s caparty. Takže to dopadlo tak, že já pendlovala mezi dospělákama a dětma, a byla víceméně nešťastná, protože jsem se kolikrát musela rozkrajovat.

Takže letos pracuji přímo pro hotel a nestojí mi v cestě žádná prolhaná sebranka. Jsem zaměstnaná za svých vlastních podmínek a jsem svým pánem. Dny tu ubíhají neuvěřitelně rychle. Až se kolikrát divím, že už je zase večer a zase čas jít spát. Nestíhám skoro nic, a to jsem si na začátku říkala, jak to tu pojmu jako svůj osobní studijní pobyt a zdokonalím svou ruštinu a budu číst knihy jako na běžícím pásu. Zatím jediné, co jsem zvládla, je vypůjčit si knihy v místní knihovně. Pomrkávají tu na mě ve vitrínce a čekají až na ně přijde řada. Na totéž se třese i moje ruská učebnice, kterou jsem si přivezla s sebou. Takže čím já tady vlastně trávím svůj volný čas, ptáte se? Překvapivě prací. Nestačila jsem se divit, kolik je tu toho potřeba pro mou práci zařídit. Typický středomořský líný přístup. Tady na Kypru je většina hotelů přes zimu zavřená, čímž pádem hotelový personál logicky nepracuje. Tudíž má podle mě spoustu času na přípravu všeho potřebného ještě než se hotel před létem opět otevře veřejnosti. Ne tak ale tady u nás. Milion věcí se dodělává za pochodu, což mě, která musí mít vše připraveno předem, prostě nevyhovuje. Ale na to si holt budu muset asi zvyknout J.
Co se týče práce samotné, nemůžu říct jediné křivé slovo. Miluju kontakt s hosty a právě proto jsem se sem vracela. Ten pocit, když procházím hotelem a znám každou tvář, která na mě mává na pozdrav už z dálky, to je k nezaplacení. To mi v Abu Dhabi hodně chybělo. Tam to bylo hodně anonymní. Letos jsem si dala svoje vlastní předsevzetí, a to dotáhnout hotelovu zábavu na nejvyšší možnou úroveň v dosavadní historii hotelu. Vedení po nás animátorech žádá minimálně 95% pozitivních ohlasů, takže moje osobní meta je jasná. Minimálně 99 procent. Zatím mi to snad jde. Máme tu teď skupinu čtyřiceti Švédů, kteří sem přijeli cvičit aerobic. Mají s sebou i dvě vlastní instruktorky, takže já mám relativní volno a mám aspoň více času kecat s hosty a „nenápadně“ je nabádat, ať píšou dobré komenty na internet J. A v mezičase se je snažím zabavit, jak se dá. Tuhle jsme s grupou Finů (pro změnu) hráli pexeso a já se mohla utřískat, když jsem pozorovala padesátiletý chlapy, jak jsou do té hry zapálení a zuřivě mezi sebou diskutují, kde se nachází obrázek jogurtu a kde špaget. Joj, srandy je tu hodně, to se nedá popřít. Když už jsem u těch Finů, tak jsem se kvůli nim naučila i pár slov finsky. To je teda jazyk, to vám povím. Já je na oplátku naučila něco málo z řečtiny (Paradox, že? Řecky nemluvím J), takže jsme ve finále byli spokojení všichni.
Letos vůbec nám sem míří samá "lepší" společnost. Aktuálně nám tu v konferenčce probíhá jakýsi mezinárodní kurz laserového zubního lékařství, takže nám po hotelů pobíhá i pár arabských človíčků a to dokonce i ze Saúdské Arábie! Ostatní hosty jejich přítomnost nechává víceméně chladnými, ale i tak je na pár tvářích poznat, že se ve společnosti zahalených ženštín necítí zrovna nejlíp. No a Rusové, o těch snad ani nemá cenu se zmiňovat. Ti jsou přítomní vždy a všude. Letos je ta koncentrace bývalých Sovětů snad i o něco vyšší, protože svůj oblíbený Egypt mají díky nedávno sestřelenému letadlu zapovězený. Tak se cpou na Kypr. Ale pro mě dobře. Musím na té své ruštině fakt zapracovat.
Kyperská libra před eurem
Tak mě teď napadá, že já se tady rozepisuju o kategoriích hostů, ale přitom bych správně o ničem takovém psát neměla. Hotelové „výrobní“ tajemství. V Abu Dhabi jsme dokonce museli podepsat prohlášení o mlčenlivosti. Tam to bylo trochu o něčem jiném, protože jsme měli hodně VIP hostů, včetně členů arabské monarchie. A to mi teď přišlo na mysl, že já vlastně tenkrát do blogu ani nenapsala, že jsem se v hotelu v Abu Dhabi setkala se zpěvákem Craigem Davidem. Potkala jsem ho v posilovně, kam jsem zrovna zamířila odcvičit si svou lekci zumby. A tenhle umělec tam byl natažený přes celou chodbu a všem překážel se všem těma možnýmá závažíma, co si kolem sebe rozestavil. Takže tak. Sem na Kypr za náma asi nikdo slavný jen tak nepřijede. I když předloni tu byla jakási grupa místních televizních hvězdiček. Ale kdo by to znal. Kyperské „celebritičky.“
Takže žiju a přežívám a je mi tu dobře. Získávám i větší rozhled o životě na Kypru. Vyptávám se místních na spoustu věcí a třeba včera jsem zjistila něco málo o branné povinnosti. Mají to tu podobně, jako jsme to kdysi měli my. Že kluci kolem dvacítky narukují na vojnu a po nějakém čase jsou vyučení k boji. A pak jdou jednou ročně na jeden den na takový jakoby opakovací kurz, kde si všechny ty bojové dovednosti opakují a osvěžují paměť. Aby až přijde válka, byli připravení. A ještě jsem se setkala s jejich bývalou měnou, než Kypr přijal v roce 2004 euro, tak jsem si jednu bankovku uzmula pro sebe jako suvenýr. Tak to jen tak na okraj něco o Kypru J. Zase se ozvu.

No comments:

Post a Comment