Monday, 20 June 2016

Láska na Kypru. Realita nebo utopie?


Myslím, že je čas věnovat se taky trochu takovým těm romantičtějším tématům, než jen psát o tom, co se kde na Kypru šustlo. Aby byli všichni v obraze, přítele stále nemám, i když mi to, nevím proč, nikdo nevěří. Víceméně ani nemám kdy, ale pravdou zůstává, že se mě spíš chlapi bojí. Už mi to dokonce řeklo několik lidí. Že jsem zřejmě tak silná povaha, tudíž se mě většina kluků bojí oslovit. Možná i lépe pro mě, protože žádnýho “nýmanda” vedle sebe nechci. Takže moje „lásky“ bývají většinou jednostranné, protože já se zakoukávám každou chvíli. Teď tu máme v hotelu jednu ruskou rodinu, hodně příjemnou a je na nich vidět, že opravdu drží při sobě. Táta, máma a holčička – asi osmiletá. Jsou strašně fajn, i když si spolu na můj vkus (bohužel) moc nepovídáme. Ale ten pán.. ten pán! Na první pohled to absolutně není můj typ. Dlouhý hubený blonďák, jemuž může být už dost přes čtyřicet, s tváří plnou hlubokých vrásek. Má velké dlouhé zuby a vlastně není vůbec hezký. Ale ten styl, kterým působí, jak se pohybuje, jak se tváří, jak jedná s lidmi, jak mluví a chová se k vlastní rodině... Můžu na něm oči nechat. Až si říkám, že člověk se opravdu může zamilovat do kohokoli a na vzhledu doopravdy nemusí záležet. Hrajeme spolu volejbal každý den a musím se přiznat, že se na ty chvíle s míčem pokaždé nesmírně těším. Prostě mě ten pán hodně učaroval, co k tomu víc říct. Dokonce tak moc, že když jsem měla v sobotu volno a druhý den v neděli jsem ho nemohla v hotelu najít, opravdu mi bylo dost líto, že jsem se s ním nerozloučila. A pak se objevil. Takový příval štěstí, jak mi spadl kámen ze srdce, to bylo neuvěřitelný. Jak mě může někdo takhle okouzlit? Nemůžu se vynadívat, jak hezky se chová ke své holčičce i manželce a říkám si, že chci někoho takového, jako je on. Silná osobnost, velmi lidský přístup, a respekt jeden k druhému. Když tu rodinu pozoruju, opravdu dokážu uvěřit, že ti dva se za celý život nepodvedli, že opravdu drží pospolu a mají jeden druhého. Tak opravdicky na mě působí. Chci tomu věřit. Chci věřit, že ta láska i respekt v životě jsou a že to prostě jde. Jen chtít.
 

A pokračujme dalším adeptem. Máme tu v hotelu takové malinké potápěčské centrum, kde se nedávno objevil i jeden kyperský potápěč (já mám pro ty potápěče slabost, však víte J). Viděli jsme se poprvé v životě, ale od první chvíle se na mě usmíval a hodně na mě mrkal, jako bychom se znali už bůhvíjak dlouho. Domluvili jsme se i na potápění, kam jsem nakonec nemohla, a od té doby jsem ho zatím neviděla. Ale nevím z jakého důvodu na něj pořád musím myslet. Nějak mi uvízl v hlavě, aniž by se mi nějak zvlášt líbil (opět – viz výše). Tak každý den vcházím do hotelu s nadějí, že ho tentokrát potkám a prohodíme spolu pár slov. Bylo by to hezké tu mít nějakou spřízněnou mužskou duši, i když bychom se sešli třeba jen jednou týdně na kávu. Já ráda trávím svůj čas sama se sebou, už jsem si na to za ty roky v cizině zvykla, ale i přesto mívám chuť si jednou za čas jít někam s někým sednout. Teď v sobotu jsem byla na výletě v Limassolu, kde toho bohužel moc k vidění není, takže se o tom ani nebudu více rozepisovat, ale objevila jsem tam nádhernou hospůdku, neodolala a sedla si tam sama na oběd. Ani nevím, proč to píšu, prostě by to bylo hezké si čas od času vylézt z té mojí uzavřené bubliny a trávit čas s živou duší. Mužskou.

Takže se snažím přitáhnout mužskou pozornost díky pěkným šatům, doplňkům, úsměvům a tak vůbec hezkým vzezřením. Minule jsem psala, že objevuji kouzlo kosmetických výrobků, v čemž i nadále pokračuju. Vyzkoušela jsem si přibarvit obočí, jak je to teď hodně v módě. Takže si ten svůj porost projíždím černou tužkou, abych svůj look trochu zvýraznila. A vypadá to hezky, musím říct. Nechci to kreslit moc, aby to vypadalo přirozeně. Ono se to v tomhle vedru tady ani moc přehánět nedá, protože se hned zpotím. Ne nadarmo se říká, že méně znamená více. Chtěla jsem si jeden večer natřít obličej i make-upem, jen tak zkusit, jestli si někdo všimne nějakého rozdílu. Ale jaksi jsem zapomněla, že jsem se tu za ty dva měsíce už trochu opálila, takže můj make-up, který jsem si zabalila na Kypr s sebou, je teď už moc světlý, tím pádem absolutně nepoužitelný. Jsem to ale koza, což?

Takže dnes jen takhle krátce. Pár slov o romanci na Kypru. Mám před sebou ještě čtyři měsíce na tomto ostrově a kdyby se mi za tu dobu poštěstilo někoho potkat, kdo by byl ochotný se mnou trávit svůj čas, asi bych plakala štěstím. Mějte se, děcka. Snad jste šťastnější než já.

No comments:

Post a Comment