Thursday, 2 June 2016

Z animátorky na Kypru přes noc svatební koordinátorkou

První měsíc na Kypru uplynul jako voda. Ani se mi tomu nechce věřit, že to jde tak rychle. I když mi všechny dny připadají úplně stejné, vždycky se najde něco, co mě překvapí či potěší. Předevčírem  to například byla zapomenutá kšiltovka jednoho z hostů, kteří už odjeli. Tak se bez mučení přiznávám, že jsem si ji bezostyšně přivlastnila. Já hříšnice. Bohužel (nebo bohudík) tu žádné ztráty a nálezy nevedeme, takže vše, co tu hosté nechají, propadá hotelu. A včera jsem byla ta šťastná nálezkyně já. Fuj, takhle hned zkraje článku se veřejně přiznám ke zlodějně J. A to není to jediné, co jsem tu odcizila. Šla jsem tuhle ve svém volném dni kolem takového šikovného políčka, na němž rostly melouny, tak jsem si jeden utrhla a spořádala ho. Já vím, že skončím v pekle :).



Kolikrát mi ale sami hosti věnují něco na památku. Když mám štěstí, tak jsou to eura, ale většinou to je čokoláda nebo jiné pochutinky. Asi zatím nejkurióznější dárek, který mi byl věnován, bylo cédéčko s videozáznamem symfonického orchestru, jemuž vlastnoručně dirigoval právě onen ruský dárce. To bylo milé. Rusové obecně dávají hodně dárků. Peníze skoro vůbec, ale zato co já už spořádala ruských čokolád „Aljonka“. Často dávají i ruské magnety, matriošky a podobné sovětské předměty. Když už jsme u toho spropitného, tak neštědřejší jsou pochopitelně ti, kteří se mají finančně nejlépe. Němci nebo Švýcaři. Ti na nějaké to euro nehledí. Britové také rozdávají, ale už ne tak často, no a Rusové nebo Češi, ti se to zatím od světa pomalu začínají učit. A když to vezmu ještě konkrétněji, tedy i z té druhé strany, tak nejvíce dýšek dostávají pochopitelně číšníci, portýři nebo pokojské, zkrátka ti, kteří slouží. Já coby animátorka se můžu udřít do úmoru při předcvičování aerobicu nebo zumby, což ale za službu nepovažuje takřka vůbec nikdo. Takže já se dostanu k peněžní odměně asi jako k šafránu. Ale nestěžuju si. Já svou práci miluju a když mi sem tam někdo něco podsune, tak tím víc to potěší, protože dopředu s žádným obnosem nepočítám. Dostala jsem nedávno radu, ať si vymýšlím příběhy a vyprávím je lidem, jaká jsem chudinka, že si šetřím na školu, nebo že je někdo v rodině nemocný, aby mi hosti dávali peníze jaksi ze soucitu. Tohle se ke mně nehodí. Já se nechci řadit k té východní frontě Bulharů, Rumunů nebo Maďarů, kteří si na Kypr jezdí vydělat pár šupů, protože u nich doma není práce. Já se od nich naopak snažím distancovat a dokázat těm západním lidem, že Češi nejsou žádní pozůstalci  z východního bloku, ale civilizovaná populace ze střední Evropy. Ale musím bohužel s politováním potvrdit, že nás všichni ti Němci, Angláni i ostatní západní národnosti pořád považují za lůzu. Před pár dny jsem se bavila s jedním německým finančním ředitelem, a ten mi radil, ať přijedu pracovat do německého hotelu. Že prý je po takových lidech jako jsem já poptávka. Skoro jsem se urazila. Já nevím, proč si všichni musí myslet, že člověk, který vyjede pracovat za hranice své vlasti, se tohohle kroku musí dopustit z existenčních důvodů. To není můj případ. Zvlášť když mám za sebou dvouleté působení v Egyptě, kde moje čistá výplata dosahovala v přepočtu pouhých šesti tisíc korun! Což je mnohem méně, než životní minimum v Česku.

Mimochodem – už jsem popsala celou stranu textu, a přitom jsem tahle výše uvedená témata vůbec neměla v plánu. Průběžně si totiž na papírek zapisuju poznámky, o čem bych chtěla v dalších blozích psát, abych na to nezapomněla, ale seznam mám ještě pořád celý, nenačatý a jedna strana blogu už je popsaná J.

Předevčírem jsem tu potkala kypersko-indonéský pár a hádejte co? Pán se narodil na Kypru, paní v Indonésii, potkali se v Jakartě a žijí spolu v Abu Dhabi! Woohoooo. To už je druhý pár žijící v Emirátech, který se u nás v hotelu v tomto měsíci objevil. Jezdí se sem do středomoří ochladit, hádám J.
 
Tak o čem bych ještě tak napsala? Tady jako by se zastavil čas. Všechno je stejné, nic moc se nezměnilo. Stejní lidé, stejné nálady, stejné názory. A občas i stejná stupidita. Jeden příklad za všechny. Majitel hotelu radši vydal skoro čtyřicet tisíc euro za výrobu plážového nábytku, než aby koupil například nový klavír pianistovi, který si na tom starém hudebním nástroji deformuje kvůli zablokovaným klávesám klouby. Ale já už jsem tyhle žabomyší války vzdala. Občas si tu připadám jako „připomínač“, než jako animátor. Cokoli potřebuju vyřešit, tak musím všem minimálně třikrát připomínat. Kypřani mají na všechno spoustu času J. Řekla jsem si, že se tu nenechám ničím a nikým vytočit a budu nad věcí. Ostatně já tu být nemusím. Já si práci vždycky někde najdu. Zatímco ti ostatní jaksi nemají moc na výběr. Možná i proto na mě spousta lidí kouká skrz prsty, protože mám neustále dobrou náladu a z ničeho si nedělám hlavu. Spousta lidí je navíc přesvědčená, že si to tu užívám jako na dovolené, když celé dny hraju volejbal a popíjím kafe na baru s hosty. Ale všechno má dvě strany mince. Na jednu stranu si žiju svůj diskopříběh tím, že se svou prací bavím, ale když se to vezme kolem a kolem, tak musím být (s nadsázkou) 12 hodin denně, šest dní v týdnu v permanentně dobré náladě, ve skoro čtyřiceti stupních takřka riskovat úžeh, úpal, infarkt i rakovinu kůže při předcvičování aqua aerobiku a zumby a ještě trávit každý večer minimálně dvě hodiny stojmo na podpatcích. Plus provádět mini diskotéku s děckama. Takže ono to občas dá i zabrat, ta animace J.
Aktuální vsuvka: Včera večer jsem se vytočila do běla, musím říct. Sice jsem psala, že už ty nekonečné tahanice o miniproblémy budu nechávat plavat, ale včera to nešlo. Při taneční show jsme použili starý mixér a staré repráky, které jsem žádala vyměnit už před dvěma lety. A pořád tu hrajeme hudbu z historických přehrávačů minulého století. Během show hudba vypadla celkem pětkrát. Hanbou bych se propadla. Tohle je image hotelu? Jsem zvědavá na ty recenze za týden. Ostuda nehorázná, až mi z toho začaly téct slzy... Ale v rozpočtu mají prý majitelé peníze na důležitější věci (jako třeba na bazénový nábytek za 40 klacků?). Škoda mluvit.

Když už jsem zmínila ty večerní podpatky, snažím se vypadat hezky a zkouším nové věci. Tak třeba si začínám zvykat na rtěnku. Dřív jsem na rtech žádnou barvu nesnesla, protože jsem jí stejně hned slízala a byla jsem líná se pořád kontrolovat. Ale teď se zkouším adaptovat a být za dámu. Těch make-upových poprvé tu mám poněkud víc. Tak třeba jsem si poprvé v životě nalakovala nehty na nohou. Dřív to bylo u mě nemyslitelné, ani nevím proč, ale teď se mi to začíná čím dál víc líbit. Hlavně tak spotřebovávám staré laky, které už se mi zdají na rukou moc divoké. A ještě k něčemu se přiznám. Pinzetou jsem se zbavila chloupků na horním rtu J. Záměrně nechci říct knírku, protože to zní příšerně. Prostě jsem pár těch tmavších chlupů vytrhla a bylo. Takže takovouhle transformací tu teď procházím. A váhu snad už i přestávám konečně řešit. Sice bych asi byla šťastnější o nějakých těch pět deset kilo méně, ale trápit se kvůli tomu nechci. Mnohem víc mě uspokojuje, že mám zdravé tělo a velké svaly, které mě prostě dělají mohutnější. Je fakt, že při své práci bych asi měla vypadat poněkud štíhleji (hezké tělo je dobrý byznys), ale já jsem relativně spokojená (snad poprvé v životě). Hlavně jsem hrdá na to, že jsem zdravá a nemoci se mi vyhýbají obloukem. No ale lidé si samozřejmě všímají, že mám velkej zadek a mohutný stehna. Většinou to komentují s úsměvem, na což jsem zvyklá, ale spousta z nich je i dost netaktní. Tuhle za mnou na hodině zumby přišla jedna ženština, že se jí líbí moje sportovní podprsenka, ale nezapomněla dodat, že bych jí měla mít o číslo větší. Co tím asi chtěla říci, ptám se? J. To člověku nezbývá nic jiného, než kroutit v úžasu hlavou. Jednou jsem se ale hodně dopálila, to jsem byla ještě v Egyptě. Jedna Francouzka dokonce napsala komentář, že prý moc žeru. Já nevím, proč má někdo potřebu mě sledovat u jídla a ještě to takhle hlupácky komentovat. Moc ráda jím, to nepopírám. Ale nikomu jinému než sobě do talíře nekoukám. Ještě se zmíním o jednom pánovi, který na to taky nešel oklikou, ale rovnou na mě vybafl, jak je možné, že jsem tak velká, když denně od rána do večera sportuju. No dá se na to něco kloudného odpovědět? Já prostě jako tyčka nikdy nebudu. Jsem mnohem radši ve svém velkém těle, než v kostře se sivou kůží.
 
A co mě teď taky hodně zaměstnává, je ruština. Drtím se denně nová slovíčka a sbírám po všech čertech různé prospekty, letáky a povídání o Kypru, abych si na ten jazyk zvykla a mohla si s Rusama vykládat poněkud obšírněji, než jim jenom jednoslovně odpovídat tím, co už mám naučené. Rozumím jim 90 procent všeho, ale musím se rozmluvit. Jaj, proč já v té škole nedávala větší pozor. Ruština je na první pohled i poslech relativně snadná, ale taky dost zákeřná, protože spousta slovíček, které máme i v češtině, znamenají na Sibiři něco úplně jiného. Například „život“ neznamená náš život, ale „břicho“. A podobných výrazů má ruština milion. Tak se šprtám a šprtám. Ruština je teď hodně žádanej jazyk. Díky střední škole umím ruskou azbuku číst i psát, takže to mám za sebou. Teď jenom drtit slovíčka a mluvit. Uvažuju, že bych na pár měsíců odjela do Moskvy a trénovala přímo v terénu. 
Píšu jeden článek i několik dní (kvůli nedostatku času.. nebo spíš kvůli své vlastní lenosti), takže mám právě čerstvý zážitek z banky, kam jsem si zajela otevřít účet. Tohoto úkonu paní za přepážkou dosáhla při konstantním používání WhatsApp messengeru, pití kafe, zvedání telefonu a zdravení se s dalšími příchozími zákazníky, za úctyhodných 32 minut J.
Takže budu opět vstávat o dvě hodiny dřív, abych se dostala do města a poté včas do práce. Teď jsem nevyspalá, protože zrovna včera se u nás konala svatební oslava, tudíž jsme odklízeli pozůstatky veselice dlouho do noci. Ale zbyly na nás ty nejúžasnější svatební dortíky, co jsem kdy jedla. Já se vždycky umít přichomýtnout tam, kde z toho něco kouká J. Ale když už jsem ten svatební koordinátor... což je další vtipná story. Když navážu na svůj poslední článek, kde jsem se trochu rozpovídala o té animátorské agentuře, tak musím říct, že jsou teď na mě i na hotel naštvaní, protože podle smlouvy onehdá, bych správně neměla pro stejný hotel na stejné pozici pracovat po dobu dvou let, tudíž do tohoto limitu spadá i letošní sezóna. Takže hotel agentuře namluvil, že jsem oficiálně wedding coordinator. A když se u nás zrovna žádná veselka nekoná, tak vypomáhám se sportem J.
Zase mám ten blog jinej pes, jiná ves. Galimatyáš z Kypru bych to mohla nazvat. Tak zatím pá J

2 comments:

  1. Jani, dnes je to asi 2 týdny co jsem jedním dechem přečetla Tvé články od roku 2015 až doposud. Úžasné :-) úplně sdílím zážitky s Tebou a fandím Ti. Na Tvůj blog jsem narazila díky mé první dovolené v Egyptě kdy při návratu jsem chtěla zjistit více o té zemi. Teď už díky blogu vím hodně.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Juuuuu tak to je super. To mam radost, ze se libi. Moc dekuju. Najdi si mou stranku na facebooku, tam je lepsi komunikace se mnou :)

      Delete