Wednesday, 13 July 2016

Co dál po Kypru?


Půlka července už je za námi a já jsem vděčná, že to tu odsejpá tak rychle. Červenec a srpen jsou nejhorší měsíce co se teploty i hostů týče. Je šílený vedro a hotel je plnej domorodců, kteří sem jezdí trávit víkendy a teď o prázdninách i všední dny. Ty jejich víkednové nájezdy bývají pokaždé tak masivní, že jsem si letos vyžebrala svůj den volna na sobotu, abych se tomu přecpanému hotelu vyhnula alespoň na jeden den. Ale vedení hotelu snad konečně dostalo rozum a dává za pravdu ubytovaným hostům, kterým se nelíbí, že místní náplava zabírá volná lehátka a koupe se v bazénu. A logicky jsou hosté v právu. Kypřané jsou nevím proč navyklí na to, že si jezdí odpočinout do hotelového areálu, aniž by za to cokoli zacálovali. Bývali jsme zvyklí je pouštět dovnitř, protože udělali alespoň útratu za oběd a nápoje. Ale i tomu už je teď zaplaťpánbůh konec. Teď máme každý víkend v hotelu externistu, který se pohybuje po zahradě a všechny ty darmožrouty nemilosrdně vyhazuje. A zlomyslně přiznávám, že si to jejich vymetávání vychutnávám i já, když mi ta kyperská sebranka zaplní volejbalové hřiště.
 

Ono je to vůbec takové komplikovanější s tím přístupem do hotelu. Zejména proto, že pláž spadá do vlastnictví obce, tudíž hotel proto, aby mohl onen přístup do moře používat, musí všem (hostům-nehostům) zpřístupnit k pláži cestu. Skrze vlastní pozemek. Proto si sem chodí kdo chce a jak chce.

Upřímně už se nemůžu dočkat, až bude prvního září a budeme si pomalu trhat kalendář. Možná se ptáte, proč jsem se sem tedy vracela, když už skoro počítám dny do doby, až budu balit kufry. Je to složitější. Nebudu lhát, že hlavním faktorem byly peníze. Taková nabídka, za práci kterou odvádím, se prostě neodmítá a půl roku se dá vydržet. Já tuhle práci miluju. Strašně mě baví si povídat s hosty, cvičit s nima a hrát hry, ale přece jenom, už je mi dvaatřicet a je třeba předat žezlo mladším. V nejlepším se má přestat. Takže tu přežívám a vydělávám na veeeelké prázdniny, na něž se vydám až to tu doklepeme. Vidina měsíce v Indii a čtyř týdnů v Egyptě je to, co mě tu drží nad vodou.

Tuhle jsem si povídala s naší rumunskou uklízečkou a znovu jsem si uvědomila, jak propastné mohou být rozdíly mezi námi všemi. Ona se o práci bojí, a proto maká jako šroub, aby tenhle flek dostala i příští rok, zatímco já se sice taky celej den nezastavím, ale já tu jsem pro zábavu, cestování a poznání a jestli tu zůstanu do konce sezóny, nebo dostanu zítra padáka, to je mi upřímně dost jedno. Teď mluvím jak nabubřelá pizda, co si myslí, že je mistryní světa. Ale taková jsou fakta. Pro mě tahle štace není otázkou existence. Já vydělávám na svoje sny, zatímco druzí tu sbírají korunky na živobytí. Život prostě není fér.

Teď jsem si vzpomněla na jednoho slovenského napůl cikánského klučinu, který tu před dvěma lety pracoval jako číšník a který se dal dohromady s kyperskou holčinou. Ti dva si to spolu dobře vymysleli. Oba dali výpověď a jeli zkusit štěstí do Anglie. Nyní po dvou letech jsou svoji a mají holčičí dvojčata. Ještě teď se musím smát, když si vzpomenu, jak ten fešák uvažoval nahlas o řeckém jménu pro svoje dítě. „Petros, Pieros, Protaras, ... Propan Butan... Plyňák... Však máme blízko k plynu. Hitler nás tam dával.“ Tlemím se pokaždé jak degen, když mi to vytane na mysli J.

No sama přemýšlím, jestli by nebylo fajn to taky zkusit v Británii, ale spíš už radši ani ne. Mám už dost cestování a chci si dát pauzu. Když už ne stálou, tak aspoň rok. Teď co bylo Euro 2016 ve fotbale a já fandila Italům, tak se mi znovu oživily vzpomínky na chvíle strávené v mojí milované Itálii a začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že bych se tam konečně po třinácti (!) letech mohla zase podívat. Ale na nějakej důstojnější džob bych musela umět italsky. Italština je lehoučká, takže bych se do toho dostala asi hodně rychle, ale ty začátky. Začínat od nuly jako pokojská nebo tak, na to už asi nemám sílu. Tak strávím rok v Praze a pak se uvidí. Budoucnost je otevřená.

Když už jsem zmínila to Euro... Máme tu teď v hotelu německý starší pár, Hans a Gabi. Oba jsou strašně super. A přestože oni nemluví anglicky a já německy umím asi tak jen padesát slov, báječně si rozumíme. Napovídáme si toho spolu víc, než s některýma Čechama. Když hrálo Německo s Itálií, málem jsme si vjeli vzájemně do vlasů J. Hans se mnou pak tři dny naoko nemluvil, protože jsem podporovala Taliánce. Ale udobřila jsem si ho. Když hrálo Německo další zápas, tak jsem sundala německou vlajku ze stožáru před hotelem a vběhla s ní do lobby, kde jsme ten fotbal sledovali v televizi. Hans se dmul pýchou a my se konečně přestali hašteřit J.

Já tenhle život miluju. Potkávat cizince a bavit se s nimi úplně normálně, jako s obyčejnými lidmi. Spousta lidí mi říká, že je teď riziko cestovat kamkoli, hlavně do zemí poblíž Arabů, ale ono se může stát cokoli a kdykoli. Minulý měsíc spadlo letadlo EgyptAir, s nimiž jsem zvyklá létat. Před pár dny se odpálili chlápci na istanbulském letišti, kde jsem relativně často v posledních letech, takže jsem to klidně mohla schytat i já. Minulý týden zase střelecký masakr v Dallasu, kde žije moje kamarádka Veronika... takže pak si vyberte. I kdyby člověk seděl doma na prdeli, tak není výloučené, zda něčí vinou nezaklepe bačkorama. Takže užívejte, děcka moje. Jak by řekl Buddha: „Problém je, že si myslíme, že máme čas.“

2 comments: