Monday, 25 July 2016

Něco z běžného života animátorky na Kypru. Musím si taky trochu postěžovat :)


Ten červenec nějak neutíká. Jak jsem se posledně radovala, že ten čas letí jako bláznivý, tak teď div nepočítám dny do konce měsíce. Dnes zrovna byla šíleně vysoká vlhkost vzduchu, takže pocitová venkovní teplota se vyšplhala snad k padesátce, jak to pálilo. A těch Kypřanů všude kolem. Chovají se skoro jako barbaři, čímž mi připomínají Araby. Taky všude chodí ve smečkách, mají kolem sebe tucty dětí a dělají bordel. Nebo je to jen tím, že jsou prostě na domácím území a leccos si proto dovolí? Těžko říct. Jisté je, že se mi to nelíbí a modlím se, aby už byl konec prázdnin a všechna tahle sebranka se vrátila zpátky do svých domovů. Zlatí Rusové. Jak si všichni všude stěžují na ruskou drzost a buranství, tak musím říct, že tady u nás jsou všichni ti bývalí Sověti strašně fajn. Usmívají se, zdraví, jsou přátelští a komunikativní. Nemůžu říct jediného křivého slova proti nim. Kam se na ně hrabou Rusové, které jsem zažila v Egyptě. Od rána do večera v lihu, drzí a sprostí, a pak večer provádějící striptýz na diskotékách.


 
Teprve nedávno jsem si uvědomila jednu věc. Že proto, aby si člověk občas zachoval zdravý rozum tady v té hotelové branži, tak se musí naučit brát veškeré hosty jako takové opičky. A dělat si z nich v uvozovkách srandu. Ve vší úctě samozřejmě. Dávat jim přezdívky mezi sebou, pozorovat je, sledovat ty mezilidské příběhy psané mezi řádky. Kolikrát mi sami hosté na ostatní lidi poví takové pikantnosti vypozorované pouhým okem, že se nestačím divit. Pak se stačí na ty maličkosti řečené tichou poštou zaměřit a zábava je na světě. Já na to pozorování detailů nemám při své vytíženosti moc času, ale hosté když celý den leží na lehátku nebo sedí na baru, tak pozorují jeden druhého J.


Tuhle taktiku vytváření si z hostů opičky jsem začala aplikovat i na děti, když s nimi tančím mini disko. Naučila mě to (respektive inspirovala mě) má bývalá thajská spolubydlící v Abu Dhabi a já si říkám, proč jsem na to, do pytle, nepřišla sama už dřív. Dřív jsem mini diskotéku z duše nesnášela. Sice miluju tanec, ale děti moc nemusím. Takže jsem každý ten taneční večer dost protrpěla. A teď, když jsem děti začala vnímat jako taková bezprostřední stvoření, tak se kolikrát sama tlemím, co všechno provedou a jak dokáží dát najevo svoje emoce. Takže teď se na každou tu pidi diskošku strašně těším a maximálně si ji užívám. Asi stárnu J.

 
S tím stárnutím na tom asi něco bude. Hlavně co se mojí práce animátorky týče. Snažím se dělat maximum proto, abych tu pro všechny hosty vytvořila pokud možno co nejvíc zábavy, ale sama to prostě občas neutáhnu. Chtěla bych toho dělat mnohem víc, mám širší potenciál, ale jsem limitovaná časem a de facto i možnostmi. Hudbu mi tu skoro nedovolí pouštět, jen ve vymezený čas a to je dost málo. Tahle práce se prostě bez hudby dělat nedá, to si musí hotel uvědomit. Jak pak má člověk najít motivaci k lepším výkonům? Teď po mě vedení hotelu chce, abych jeden večer v týdnu vystupovala jako břišní tanečnice. Já s tím nemám problém. Ale co mě k tomu motivuje? Na jednu stranu chtějí mít div ne relaxační (a co nejtišší) centrum pro seniory, ale na druhou stranu mě tlačí do tolika aktivit, že jsem jich tolik nedělala ani v Egyptě, kde nás na to bylo v průměru pět. Nejvíc mě ubíjí, že prostě většina lidí ani sportovat a dovádět nechce, vymlouvají se na kde co. Vedro, lenost, stáří, zdravotní trable, dovolenou... A pak je těžké splašit lidi k aktivitám. Svoji milovanou zumbu tu skoro neprovádím, protože prostě není moc zájem. Když jednou za čas seženu tři holky, tak pomalu skáču radostí do stropu. Není to ono. Ale abych pořád po česku jen nehudrovala, tak se musím i trochu pochválit, protože lidé mě veskrze mají moc rádi a jsou se mnou spokojení. Soucítí se mnou, že jsem na tuhle práci sama a drží mi palce a aktivity po mě ani nechtějí. Stačí, když se na ne usměju, popřeju jim hezký den, nebo prohodím pár slov a hned moje jméno napíší do hodnocení, do kolonky nejlepší pracovník. To je pak ta nejlepší odměna pro mě a satisfakce. A největší radost mi udělají tím, když mi po mém dni volna řeknou, že tu bylo beze mě smutno a že jsou rádi, že jsem zpátky s nimi v hotelu. To bych je zulíbala, miláčky moje. Neumím spočítat, kolikrát se mě hosté udiveně ptají, kolik hodin denně vůbec pracuju, že mě vidí od rána do noci, a odkud beru tolik energie. Říkají mi tu baterijka, Energizer, Duracell J. Zrovna dneska při obědě mi jeden chlapík udělal obrovskou radost, když jsme zrovna procházeli okolo sebe a on se na mě tak podíval a prostě jen tak bez pozdravu řekl: „Respekt!“ To se hned pracuje o sto procent lépe.

Oni se mě vůbec hosté ptají na všelicos. Na takové to obligátní, jak dlouho jsi tady, jak jsi se k tomu dostala, co budeš dělat potom... už odpovídám automaticky naučenými frázemi v angličtině, češtině i ruštině. Tuhle se mě na tohle všechno vyptával jeden sedmnáctiletej klučina z Velký Británie. Já jsem nevěřila vlastním uším ani očím. Ten tón, jakým mluvil, slova, která vybíral, otázky, které mi kladl. A ten úžasnej britskej akcent. Připadala jsem si, jako bych dělala rozhovor pro BBC. Tak profesionálním stylem na mě působil. Sedmnáctiletej kluk! A když jsem se ho na oplátku zeptala já, čím chce být, až dostuduje, tak mě to ani nepřekvapilo. Míří do vysoké politiky!
Druhý adept mě zase naprosto odzbrojil když vešel do restaurace a první co spatřil, byla chladnička plná lepšího vína. Na otázku, jestli je to dobré, jsem mu bohužel nedokázala odpovědět, protože víno nepiju, ale jeho zajímal stav té lednice! Prý prodává mrazničky, tak se ptal na kvalitu tohohle přístroje J. Smála jsem se asi půl hodiny potom.
No a největší radost jsem měla minulý týden, kdy k nám naprosto nečekaně dorazila EGYPTSKÁ rodina. Byla jsem tak štastná, že si s nima můžu zase oprášit arabštinu a povykládat o Egyptě. A oni byli také nadšení, tak jak to Egypťani umí. Okamžitě jsme spolu vytvořili milion selfíček a tak vůbec spolu blbli. Bohužel se zdrželi jen dva dny.

Tak dnes to bylo trochu o běžném pracovním životě tady na Kypru. Snad vás nenudím J.

 

No comments:

Post a Comment