Monday, 11 July 2016

Potápění k vraku lodi Zenobia je dalším splněným kyperským snem


Mám obrovskou radost a pocit zadostiučinění. A proč? Po dvou letech jsem si konečně splnila další ze snů a potápěla se v Larnace ke světoznámému vraku lodi Zenobia. Je fakt, že se to všechno seběhlo v podstatě jednou velkou náhodou. Shodou okolností jsem dostala nabídku vrátit se na Kypr, proto jsem letos předčasně ukončila pobyt v Abu Dhabi, což mě přivedlo k měsíčnímu volnu, které jsem vyplnila návštěvou Egypta, kde jsem se stala pokročilým potápěčem, což mě kvalifikovalo na vhodnou adeptku k ponoru k Zenobii na Kypru. Není to báječné? Bůh asi existuje. Směřuje mě tam, kam sama chci, i když mě občas i pěkně trápí.
 

Zenobia je 36 let starý vrak velké nákladní lodi, která se potopila kousek od přístavu Larnaka během své první plavby ze Skotska. Je to pořádnej kus lodi, 180 metrů na délku a leží v hloubce až 42 metrů. Je to údajně jeden z deseti nejlepších potápěčských vrakových míst na světě, proto je kolem toho tady na Kypru mezi potápěči takový haló. Je tu i spousta jiných potopených lodí, ale žádná se co do věhlasu nevyrovná Zenobii. Takže tím pádem to nedalo ani mně. Já miluju potápění a miluju vraky. A tohle byla prostě senzace. Takový ten pocit, když o něčem dlouho sníte a pak se to najednou splní. To je k nezaplacení.

Ještě před Zenobií jsem ale byla povinna absolvovat takzvaný kontrolní ponor v Protarasu, protože přece jenom Zenobia leží hluboko a potápěčské centrum si musí být jisté, že to lidi zvládnou. Takže jsme si dali potápěčské „rande“ koncem června a zajeli do Green Bay, kde už jsem se potápěla potřetí. Já jsem vždycky před každým ponorem nervózní, ne proto, že bych se bála, ale spíš mám vždy obavy, jestli obstojím před „porotou“. Před profesionálama. Aby si neřekli, že jsem nějaká blbá kráva, která si hraje na potápěče, ale přitom nic neumí. Ale musím říct, že jsem se po těch třiceti minutách pod vodou dmula pýchou, protože mi pak instruktor řekl, že mám perfektní kontrolu nad „stavem beztíže“, a že jsem úžasně uvolněná, takže mu bude velkým potěšením mě vzít k Zenobii. Juhůůůůů.

Obrys vraku ze "souše"
A nastal den D. Trochu to zkomplikovala zpožděná výplata, takže já neměla na zaplacení obou dvou ponorů z lodi, takže jsem se ráno plížila k potápěčskému centru s ocasem mezi nohama a modlila se, aby mi tu platbu o pár dní odložili. Kolega, který mi přislíbil půjčit onen obnos, mě na poslední chvíli vypekl, ale zaplaťpánbůh měli potápěči pochopení a já mohla jet. Ono 130 euro není žádná nevýznamná částka, nad kterou by lidi mávli rukou. S máslem na hlavě jsem zaplatila půlku, a snažila se ten trapas vyřadit z mysli. A jelo se.

Slabá hodinka autem do přístavu v Larnace utekla jako voda. Přenesli jsme všechnu výstroj a bomby na loď, kde se sešla slušná skvadra potápěčů. Samý vysvalený chlapi a pár potápěčských „mužatek“, jakou jsem i já sama J. Až jsem si opět začala říkat, že bych se potápění chtěla věnovat i jaksi více než jen rekreačně. Neskutečně jsem si to užívala. V Egyptě jsem milovala výlety lodí, a teď jsem se poprvé nalodila i na Kypru. Ta potápěčská komunita je strašně příjemná. Všichni se usmívají, pomáhají si, pijí spolu kafe. Bylo to moc hezký, i když jsem na té lodi v podstatě nikoho neznala. Nejvíc pyšná jsem byla, že se mi povedlo namontovat výstroj na kyslíkovou bombu úplně poprvé bez jakékoli asistence, otevřít tank a pospojovat vše tak, jak má být. Kolem nás proplouvala spousta dalších lodí, které měly na palubě jen šnorchlisty nebo plavce a já si ohromně užívala ten pocit „nadřazenosti“, že my jsme potápěči, my jsme „drsňáci“ a čekají na nás pod vodou velké věci. Jsem to ale koza, což? J.

Samotný vrak byl úžasný. Bylo to neskutečný, že jsem se fyzicky dotýkala svého snu. Mohla jsem si sáhnout na tu loď. Můj dvouletý sen se najednou zhmotnil a já cítila tu rezavou konstrukci na svojí kůži. Dechberoucí. Bylo úžasné vidět pod vodou zbytky náklaďáků, které tehdy v roce 1980 cestovaly na Zenobii jako cargo a teď jsou pohřbeny čtyřicet metrů hluboko. Viděli jsme pozůstatky záchranných člunů. Instruktor nás vzal i dovnitř lodi a já poprvé za svou potápěčskou historii použila podvodní svítilnu. Zpřetrhané kabely, stará umyvadla, to vše bylo dobře viditelné. Strašně jsem si užívala, když po nás instruktor chtěl, abychom vpluli dolů do lodi hlavou napřed a pak se v těch stísněných prostorech vymotali zase ven. Byla to hračka, i když jsem si zkusila v tom momentě představit, jaké by to bylo, kdybych tam uvnitř uvízla a nemohla pryč. Teprve včera jsem se na Wikipedii dočetla, že už v tomhle vraku zařvalo osm potápěčů. Docela děsivé.
 


 
Potápěčů tam obecně bylo „s náma“ jako sraček. Byla sobota, víkend, takže logicky i více lidí. Ale nevadilo to. Nepřekáželi jsme si. Na naší lodi byl i chlapák bez nohy, což bylo úžasné. Jak ani takový handicap nemusí být překážkou v cestě za svým snem a koníčky. Hodně impresivní bylo i to, jak nad námi co deset minut přelétávala přistávající letadla. To byl hodně velkej zážitek. Sedíte na palubě lodi, odpočíváte a najednou z ničeho nic se vám plus mínus třicet metrů nad hlavou zjeví v plné parádě letoun od Emirates airlines. Haha. No zkrátka a dobře. Tohle byl hodně povedenej den. Ty tři a půl tisíce za to stály. Říká se, že jediné, co si člověk vezme do hrobu a jediné, co nikdy nikdo nikomu neukradne, jsou vzpomínky. Takže jezdím po světě a sbírám si je. Jednu po druhé, jako do mozaiky.

No comments:

Post a Comment