Wednesday, 20 July 2016

Řídit nalevo může být někdy o držku. Aneb jak jsem si na Kypru půjčila auto


Mám za sebou naprosto parádní den volna. Konečně jsem se odhodlala si tady na Kypru půjčit vůz a řídit na levé straně silnice! Až doteď to pro mě byla docela velká neznámá, ale neustále mi to tak vytrvale vrtalo hlavou, že jsem prostě musela podlehnout. Já jsem vášnivý motorista a kdyby to šlo, strávila bych za volantem půlku života. A tady, přestože je tu autopůjčoven přehršel, jsem si auto zatím netroufla pronajmout. Protože je tu ten strašák LEVÉ strany! Je to tu jako v Británii nebo na Mauriciu, kde se řídí také nalevo. Dumala jsem jak to tu funguje s předností zprava zleva, jak se zatáčí, kudy se vjíždí do křižovatky, atd. A ještě ke všemu je v samotné mašině volant i řadící páka obráceně. Takže všechny tyhle důvody byly až do minulého týdne příčinou mého odkládání řízení. Ale nakonec jsem si řekla, když ne teď, tak nikdy a šla do toho. Na Kypru budu jen omezenou dobu a kdy se zase dostanu k možnosti zkusit si zajezdit vlevo, že?
 
V půjčovně mi spočítali, že jednodenní pronájem nejlevnějšího a nejmenšího autíčka mě vyjde na 50 euro. Docela pálka, ale když už jsem se k tomu rozhodla, tak jsem byla ochotná tu sumu obětovat. Tady je to o to složitější, že půjčovny většinou pronajímají svoje auta pouze na dva nebo minimálně tři dny v kuse, což je pro mě vzhledem k mému jedinému dni volna v týdnu nesmysl. Ale za poplatek deseti euro mi byli ochotni půjčit svůj vůz jen na 24 hodin. Nakonec mi ale štěstí přálo, protože jsem platila jen 36 eur. Majitel byl líný uklidit v autě nepořádek po předchozím pronajímateli, tak mi slevil deset éček a ještě mi dal navigaci zdarma.

Abych netroškařila, tak jsem si naložila hned na začátek dost velké sousto. A to, dojet až do hlavního města Nikosie. Jaj, kolik se mi od kolegů dostalo v předvečer mé cesty varování a rad. Že je řízení v hlavním městě peklo a že na mě budou ostatní auta troubit jak o závod (přestože mají auta z půjčovny červené poznávací značky, aby bylo znát, že řídí nemehlo). Ale já jako zkušený řidič matador, který jezdí po Praze autem i když trakaře padají, a jenž dojel z Ostravy do Prahy za slabounké tři hodiny, jsem se nenechala zastrašit. Samozřejmě ta prvotní nervozita tam logicky byla. Ale s mým typickým přístupem “Ono to nějak dopadne” jsem za ten volant přece jen usedla.
 
A musím říct, že to hned napoprvé nebylo vůbec tak hrozné, jak jsem si představovala. Řekla jsem si, že pojedu pomalu, budu se soustředit na řízení a když na mě někdo začne troubit, tak to bude jeho problém. Takže jsem si nejprve zkontrolovala všechny ty páčky, čudlíky a udělátka, jestli je vše na svém místě a vyjela. Navzdory tomu, že byla sobota, tak byly silnice víceméně volné. A protože jsem měla skoro prázdnou nádrž, tak jsem musela nejdřív najít nějakou pumpu, aby mi to pak nečekaně nechcíplo někde uprostřed dálnice. Trapas hned zkraje. Na čerpačku jsem najela v protisměru, takže na mě pumpař od stojanu zuřivě gestikuloval, že to mám obrátit a najet k němu z druhé strany. Ale zřejmě byl - chlapec bulharskej – zvyklej, protože se mě nejal poučovat. Spíš ho zajímaly moje sjeté pneumatiky, ale to jsem  jako jednodenní majitel nehodlala řešit. Takže jsem natankovala plnou, zacálovala 44 (!) euro a vydala se na cestu. Hodně se mi líbilo, že mi palubka ukazovala, kolik kilometrů můžu ujet, dokud nebudu potřebovat znovu natankovat, takže jsem si u čísla 524 km dost oddychla. Skoro si i vynadala, protože tolik kiláků za jeden den určitě neujedu, a vracet auto s poloplnou nádrží se mi zrovna dvakrát nechtělo. Zbytečně vyhozený prachy.

Sedla jsem znovu do auta a bedlivě naslouchala navigaci. Přede mnou se odkryl strašák z největších – kruhový objezd. Najet na něj zleva byla ještě hračka, horší bylo zařadit se správně do toho pruhu, podle něhož se pak z kruháče vyjíždí. Ale zvádla jsem to. Sice asi ne úplně košer a hodně pravděpodobně jsem v těch pruzích zmatkovala, ale dopadlo to dobře. A pak už jsem překvapivě rychle najela na dálnici. A tam jsem se už hodila do úžasnýho klidu, že to nejhorší mám za sebou a že teď už bude vše jen dobré. Dala jsem rádio na plný pecky a užívala si ty řecký disko hity spolu s malebnou kyperskou krajinou všude okolo a bylo mi nádherně. Já si při řízení vždycky tak nesmírně odpočinu a zrelaxuju se. Pamatuju si, když jsem ještě měla svoje vlastní mini autíčko, jak ráda jsem řídila a jezdila pro expřítele do hospody jenom proto, že jsem si chtěla zajezdit J.




Do hlavního města jsem dojela v pořádku, poznávala jsem centrum, takže jsem měla zhruba představu, kde bych to svoje vozítko chtěla nechat a pak si město projít pěšky. Ale protože jsem se ještě pořád dost bála zatáčet z hlavní na vedlejší, tak jsem drahnou chvíli jen jela s davem, abych se jakž takž uklidnila a vzala rozum do hrsti. Proud aut mě vyplavil někde před historickým centrem v boční uličce, která zatáčela tak blbě, že jsem si při odbočování doprava natrhla levé boční zrcátko. Krve by se ve mně nedořezal. Panebože. Mám to auto z půjčovny a až jim ho budu vracet, tak si řeknou, co jsme to tu zase měli za krávu, která neumí řídit. A už mi nikdy nic nepůjčí. Takže jsem to auto v cuku letu zaparkovala někde před barákem, dala blikačky a utíkala zpátky pro to odlomené zrcátko. Jak tohle vysvětlím, to jsem neměla páru.

Ale odmítla jsem to řešit na místě a vydala se pěšky po městě. Docela mě zarazilo, kolik se tam vyrojilo filipínských večerek a arabsky mluvících občanů. Jako bych byla zpátky v Emirátech. Oni ti Filipínci hledají štěstí už i v Evropě. No, táhlo mě to do turecké části města, protože jsem si potřebovala koupit kostým na břišní tanec. Ona Nikosie je hodně zvláštní tím, že napůl patří Kypru a tou druhou půlkou spadá do Turecka. Před 40 lety se na Kypru udál „převrat“, kdy turečtí občané nechtěli být přiřazeni k Řecku, vzbouřili se a obsadili 30 procent území. Takže nyní je Kypr dvěma třetinami řecký a jednou třetinou turecký. Do turecké části se dá dostat jedině s cestovním pasem, přes hranice. A právě v Nikosii je to nejzajímavější, protože se jednu chvíli procházíte po řecké ulici, ale přejdete pár metrů skrze„celní kontrolu, a už se ocitáte v docela jiném světě. Jiné obchody, jiné nápisy, jiný nepořádek, jiní lidé.

 
Strávila jsem v Nikosii pěkných pár hodin a utratila majlant, poněvadž jsou všude skoro 70 procentní letní slevy (věřili byste, že si kdy budu v zahraničí kupovat i věšák na prádlo? J Který mimochodem ve slevě nebyl). A měla jsem ještě dost času zajet si do hodinu vzdáleného Limassolu, kde mě lákalo navštívit nový středověký zábavní park. Strávila jsem v autě dalších 70 kilometrů, abych nakonec zjistila, že je navigace úplně k ničemu. Nebo respektive je k ničemu limassolská obec, která neumí po městě rozmístit pořádné značení, které by mě k tomu Medieval Theme Parku zavedlo. Takže jsem do Limassolu dojela úplně zbytečně. Několikrát jsem s nadějí objela centrum města, abych se pak radši už vydala na cestu zpátky. Jaj. No ujela jsem za celý den plus mínus 350 kilometrů, ne-li víc a byla jsem na sebe hrd a pyš. Ten pocit svobody a zadostiučinění, to byla pohádka. Celou noc mě ale děsila představa, kolik budu muset zaplatit za to rozbité zrcátko, a už se v duchu loučila  s minimálně sto eurovkou. Ale bůh při mě stál a půjčovna nakonec nechtěla nic. Ani se mě na nic neptala. Takže si to moje autí zase brzy moc ráda vypůjčím J.

No comments:

Post a Comment