Monday, 8 August 2016

Být animátorem není jen o bezduchém předcvičování Aqua aerobiku. Člověk to musí mít v krvi


Tak se vám musím pochlubit. Vyhrála jsem anketu nejlepší zaměstnanec hotelu za měsíc červenec. Hlasují vždy hosté a já jsem tentokrát dostala nejvíc bodů. Sice mi z toho žádný užitek nekápne, ale pocit je to k nezaplacení. Když jsem byla v Abu Dhabi, tak tam jsme tutéž soutěž měli taky, ale hlasovali zaměstnanci a ne hosté, a navíc vítěz dostal jako bonus něco přes tři tisíce korun. Ale tady je to takové srdečnější. Hlasují hosté a proto si toho vážím víc. Minulý měsíc jsem prý skončila na druhém místě. Takže meta na srpen je jasná J.
 
Já se vždycky snažím přijít s nějakými ztřeštěnými nápady, které bychom tu mohli uvést v život, ale ve většině případů to je nerealizovatelné. Například zorganizovat za plného provozu restaurace takzvaný flash mob, kdy by zčistajasna začali všichni zaměstnanci jeden po druhém tancovat stejnou choreografii. Ale to by obnášelo spoustu hodin tréninku a jen malá hrstka lidí by do toho šla. Takže z toho sešlo. Pak jsem manažerovi navrhla, že bychom mohli třeba jen na pět minut všichni (opět v plném provozu) takzvaně zmrznout. Stali by se z nás na pár minut nehybné sochy. Prostě jen tak, pro pobavení hostů. Ale spousta lidí by nás nejspíš za to zabila J. Pak tu jsou vždy po ruce takové ty obnošené klasiky, jako uspořádat jeden večer black&white dress code, nebo si stoupnout s velkým transparentem Free Hugs do restaurace a objímat zdarma každého, kdo by projevil zájem. To už tu milionkrát bylo všude po internetu, ale takhle v praxi je to i “po letech” moc hezký. Jednou jsme to provedli v Egyptě a mělo to velký úspěch J. Nedávno jsem znenadání dostala nápad, že bychom mohli s hosty objímat stromy, abychom získali přirozenou energii z přírody, když se všichni pořád vymlouvají na to, jak jsou unavení. Zírali na mě jako bych spadla z višně, ale smáli jsme se nakonec všichni. A o tom ta moje práce celá je, dělat zábavu J. Nevěřili byste, kolikrát mám obrovský pozitivní ohlas za tu nejpitomější koninu, co vymyslím a přivedu do praxe. Například naplním nafukovací balónky vodou a pak u bazénu přemluvím odpočívajícího německého penzistu, aby si se mnou začal házet a v tu ránu se baví nejen on i já, ale i celý bazén, který na nás zvědavě kouká a nemůže se dočkat, komu ten balónek praskne jako první. Čím starší hosté jsou, a čím primitovnější je hra, kterou vymyslím, tím legračnější je pak celá akce. Foukat do bublifuku, hrát pexeso, nebo házet petanque koulemi mezi zkříženýma nohama, to jsou jen střípky příkladů z mého repertoáru. Jednou tu byl obrovský slejvák, všichni se schovávali v lobby a smutně koukali ven do té průtrže mračen. A já pár z nich přemluvila, abychom prostě jen tak skočili oblečení do bazénu. A byla to naprostá senzace. Ráchali jsme se v dešti v bazénu, skákali šipky a prostě si užívali a bavili jsme nejen sami sebe, ale rozptýlili jsme i ostatní hosty, kteří nás sledovali ze suchého recepčního bezpečí.

Teď tu máme jednu anglickou rodinu. Na první pohled jsou všichni strašně divní, nehezcí a nevypadají vlastně ani moc zdravě, ale fyzicky vitální jsou, to se jim musí nechat. Nastudovali si dopředu celý animační program den po dni a teď mě pronásledují kde se dá a dožadují se aktivit. Otec rodiny je tak akční, že je dokonce ochoten se i sám (!) účastnit lekcí zumby nebo břišního tance. Tak jsem ho dneska opásala šátkem s těmi pozlacenými cingrlátky, abychom si spolu trochu potřásali boky J. Já se tomu břišnímu tanci snažím vyhnout, protože mi to moc nejde, ale v programu to vypadá napsané hezky, tak to tam máme J. Paradoxní je, že jsem se za celé dva roky v Egyptě břišnímu tanci vyhla. Tam se to nejenže hodí, ale tam se to od animátorů dokonce vyžaduje, takže já byla asi jediná animátorka, která tomu unikla. Takže moje první lekce belly dance proběhla právě až tady na Kypru J.

Někdy je ale potřeba si všechny animační nápady dobře zvážit a promyslet. Někdy minulý týden prý museli zavřít hotel na druhém konci Kypru, protože tamní animátoři přišli s velmi nemístným vtipem. Nevím, co je na tom pravdy, slyšela jsem to jen mezi řečí, ale prý se tam tým animátorů převlékl za teroristy ISIS a s umělohmotnými samopaly a kuklami na hlavách vtrhl mezi stolující hosty. Tu paniku bych chtěla vidět. Jsou vtipy, které se dají snést, ale z něčeho se sranda prostě nedělá. Zvlášt v dnešní době, kdy je všude strach z terorismu a lidé se bojí cestovat. Tohle muselo napadnout úplného idiota. Je potřeba mít jisté sociální cítění a vědět, co si můžu a nemůžu dovolit. Za tohle bohužel palec dolů.

Já se snažím hostům co nejvíc zpříjemnit a zpestřit pobyt tady u nás, takže jim spoustukrát vyprávím různé historky o hotelu, provázím je zahradou a ukazuju, co nám tu všechno roste za plody. Někdy to i společně ochutnáváme J. Jako třeba tuhle nedávno jsme si s jedním starším českým párem odloupli pár bobulek z kaktusu opuncie a nacpali si bříška. Bylo strašně hezký slyšet, jak onen pán, jemuž bylo už přes sedmdesát říkal, že něco zkusil poprvé v životě. Fascinovalo mě, že i  v tak pokročilém věku se něco může dít poprvé v životě. Takových příležitostí už poté moc nebývá. Jinak nám tu v zahradě rostou i olivy, fíky, banány a dokonce granátová jablka. Pěstujeme vlastní mátu do mojita a další různé bylinky, které pak zužitkujeme v kuchyni. Je to paráda. Náš zahradník Kyriakos je nejlepší. Je to Kypřan v letech a přestože nemluví anglicky a já nemluvím řecky, tak si báječně rozumíme. Pořád mi nosí něco z vlastní zahrádky a říká, že to pochází z “Kyriakos farma” J. Láduje mě oříškama, fíkama, pomerančema… no nemám já se tu jako v ráji? J

Vůbec se snažím přinést nápady i ku prospěchu hotelu, nejen ztřeštěné, ale i takové, z čeho by profitoval jak hotel, tak hosté. Ale tady narážím na takové to klasické středomořské zítra, takže spousta vylepšováků, které jsem viděla v jiných hotelích, prostě přijde vniveč. Už jsme tu dávno mohli mít profesionálního fotografa, který by hostům nabízel foto session v naší úžasné div ne botanické zahradě, na pláži, atp. Tak jak to funguje v mnoha přímořských rezortech tady, i v jiných zemích. Ale když se nikdo pořádně nemá k tomu, aby nějakého takového šikovného chlapíka sehnal a sepsal s ním smlouvu, tak to je pak škoda plýtvat energií. Radši si budu dál sbírat své hotelové zkušenosti a všechny nápady i postřehy si schovám pro svůj vlastní hotel, až si ho otevřu někdy za třicet let v Českém Ráji. To je můj sen. Nejdřív získat zkušenosti ze světa, stoupat po kariérním hotelovém žebříčku až do křesla generálního ředitele a pak si otevřít svůj vlastní malý hotýlek v přírodě. Jsem trhlej snílek, což? J

No comments:

Post a Comment