Sunday, 28 August 2016

Nejsem tak silná, jak vypadám. Denně pláču


Srpen je u konce a do mého odletu z Kypru zbývá 63 dní. Po náročném létě (pro všechny zaměstnance hotelu) už všichni pomalu odpočítáváme dny zbývající do konce sezóny. Až mi to přijde skoro jako rouhání, že si nevychutnáváme každý den, jenž nám bůh dopřál, ale nejradši bychom už odtud vypadli. Já sama u sebe zřejmě procházím jakýmsi syndromem vyhoření. Práce animátorky už mi nedává to, co dřív. Zrovna dnes večer jsem si uvědomila, že už mě nebaví ani tančit. Ta vystoupení, která mě dříve nabíjela energií a dávala mi sílu, jsou nyní břemenem. Nevím, jestli je to věkem, únavou nebo prostě jen tím, že jsem tu na celý program sama. Kdybych tu měla tým, asi by to bylo o něčem jiném. Bylo by tu práci s kým sdílet, trávit spolu třeba i volné večery. Ztratila jsem motivaci, chuť i entusiasmus. Neumím si představit, že bych tuhle práci měla dělat i příští rok. Když si to uvědomím, přesně stejný pocit jsem měla, když jsem nadobro opouštěla Egypt před dvěma a půl lety. Představa dalšího animačního léta v horoucím Egyptě byla nepředstavitelná. Totéž cítím nyní. Je opravdu čas to zabalit a jít jinou cestou. Animátorku dělám už skoro pět let. Zní to neuvěřitelně. Byly to nejkrásnější roky mého života, i když to s sebou pochopitelně přineslo i ohromný množství negativ. Tím největším mínusem je samota. Cestuji z místa na místo, potkávám stovky nových tváří, ale sblížit se s někým mi dělá čím dál větší problém. Za ty roky jsem si nejspíš vypěstovala jakýsi ochranný krunýř, přes který se jen tak někdo nedostane. Kvůli mému kočovnému způsobu života. Lidé z mého života odcházejí stejně rychle, jako do něho přišli. A já se zdráhám s nimi navazovat nová přátelství proto, že se bojím, jakou citovou paseku by to ve mně udělalo, až by opět nastal čas říci si sbohem. Jsem přede všemi uzavřená ve svém světě, odmítám stále řidší pozvání na narozeninové párty číšníků, kuchařů či uklízeček a jsem takový neproniknutelný solitér. A co je ze všeho nejhorší: že MI TO JE LÍTO! Nenávidím se za to, že jsem taková ignorantská kráva. Strašně mi chybí někdo, s kým by se dalo si promluvit, jen tak jet na výlet, nebo si dát společně oběd. V Egyptě jsme byli tým, všechno jsme řešili společně, jedli jsme společně, půjčovali si navzájem oblečení, byli jsme jako rodina. Tady jsem sama. A co mi chybí ze všeho nejvíc – LÁSKA. Chtěla bych lásku víc než cokoli na světě. Ale čím déle jsem sama, tím víc mi mít vztah připadá jako utopie. Neumím si představit, že bych ještě někdy někomu za to stála. Bloumám si světem sama bez partnera a čím dál víc si zvykám osaměle dělat věci, které se obvykle dělají ve dvou. Jít se najíst do restaurace, jet na dovolenou, nebo si sednout do kina. Až mě napadá, proč vlastně žiju. Dělám si vše po svém, plním si sny, mám svou svobodu a volnost. Ale k čemu to všechno je, když to není s kým sdílet? Někdy si říkám, že by mi vůbec nevadilo, kdybych měla zítra zemřít. Spoustu věcí už jsem si v životě zkusila, splnila a dokázala a kdyby ta moje pouť měla zítra skončit, asi by mě to vůbec nemrzelo. Nemám před sebou žádné plány, jaké jsem zvyklá mívat. Nemám žádné sny, které bych si chtěla splnit. Proč tedy dál žít? Teď když píšu tyhle věty, tak mi opravdu není dobře. Přes slzy nevidím, z nosu mi teče a nejradši bych si šla stoupnout na dálnici, aby mě srazilo první auto, které by projíždělo kolem. Chtěla bych pak ležet s hadičkami v nemocnici, na prahu života a smrti a zjistit, komu by ten můj odchod byl líto. Kdo by za mnou třeba do toho špitálu přišel mě chytit za ruku. Komu bych stála za to, aby třeba plakal. Tenhle můj němý výkřik do tmy je zase grafomanskej výplod plnej debilních výlevů. Možná tím jenom chci Vám všem říct, že každý den pláču, přestože tu svou bolest denně skrývám pod svým úsměvem, který se mi tu v hotelu stal pověstným. Teď už vím, co to znamená, když se říká, že ten, jehož úsměv je nejzářivější, bývá zpravidla tím nejsmutnějším člověkem uvnitř. Strašně mi chybí, že za mnou nikdo nepřijde a nezeptá se, jestli jsem v pohodě. Všichni automaticky předpokládají, že jsem smíšek bez problémů, že si životem jen tak proplouvám bez stresu a zklamání. A přitom já bych tak strašně potřebovala, aby mě někdo pohladil. Promiňte mi tyhle věty, asi to není to pravé, co byste chtěli na mém blogu číst. Ale mně je teď opravdu hodně smutno...

1 comment: