Wednesday, 7 September 2016

Den bez mobilu? Jako bez ruky...


Mám za sebou naprosto parádní den volna. Konečně přestala být ona nelidská vedra, takže jsem protentokrát dala košem potápění i pláži a vyrazila autobusem do hlavního města. A bylo to skvělý. Už jsme se snad nadobro přestali koupat ve vlastní štávě (což je mimochodem dost nepohodlný, když v podstatě nevyvíjíte žádnou fyzickou aktivitu, ale přesto z vás pot teče doslova proudem) a nastávají po dlouhých horkých měsících konečně snesitelné teploty. Moře je citelně chladnější, vzduch svěžejší a co mi udělalo radost největší, že po sto dlouhých dnech pršelo! Senzace. Bylo strašně příjemný se procházet mezi kapkami v rozpálených uličkách Nikosie, užívat si vláhu a dýchat tu omamnou vůni mokré omítky, kterou znám z dětství z prázdnin na chatě. Teď si asi klepete na čelo, což chápu, protože celé léto neslýchám nic jiného, než že v celé Evropě prší. Jediné místo, kde nespadla ani krůpěj, se zdá být Kypr. A protože člověk vždycky touží po tom, co nemá, tak déšť tu byl velmi vítanou změnou.


Procházela jsem se mezi obchůdky v úzkých uličkách, a sedla si i na obídek na jednu z tamních předzahrádek. Asi jsem číšníkovi padla do oka, protože mi po jídle nechal přinést dezertík na účet podniku. Spíš bych ale řekla, že se mu zželelo, jak tam sedím sama a opuštěná a při čekání na objednané menu nemám na práci nic jiného, než zírat na kolemjdoucí. Normálně bych vytáhla z tašky telefon a hned po číšníkovi vyzvídala heslo na wifi, ale jako na potvoru jsem si tu kouzelnu krabičku zapomněla doma. Fůůůůů celý den bez mobilu. Umíte si to představit? Když jsem zjistila, že ten zázrak elektroniky s sebou opravdu nemám, na moment se mi udělalo mdlo před očima. Ale pak jsem si řekla, že to je vlastně úžasná příležitost, jak si uvědomit tu naši rostoucí závislost na téhle miniaturní hračce. No schválně, kolikrát denně saháte po telefonu? Budík, hodinky, foťák, kalendář, zápisník, fotoalbum, korespondence, kontakty, slovníky, hry, atd. Vše v jednom. A to jsem zdaleka nevyjmenovala všechno. Jen takové ty základní věci, které používáme denně. Plus samozřejmě chyběl všemocný internet. Bez mobilu jsem najednou nevěděla kolik je hodin, nemohla jsem si vyfotit hezký domeček, nebo si nepřeložila ruské slovo, keré mi zrovna prolétlo hlavou. Byl to stejně úzkostlivý pocit, jako osvobozující. Byla jsem nucena vnímat svět kolem sebe bez jakéhokoli technického vyrušení a bylo to překvapivě příjemný. Vzpomínám si, ještě když jsem byla v Egyptě, že se mi pár dní nešlo připojit na internet. První den jsem procházela podobným stavem, jako feťák na odvykací kúře. Druhý den jsem byla už mírně letargická a třetí den si můj mozek na absenci sítě přivykl. Čím déle jsem byla odříznutá od světa, tím lépe mi bylo. Najednou jsem měla čas číst knížku, uklidit koupelnu, protřídit staré věci. Dokonce jsme se s klukama tenkrát vsadili, kdo bez netu vydrží déle. Zvládli jsme to pět dní. Což je teď zpětně dost málo, ale tenkrát nám to přišlo jako věčnost. Je to smutné, není-liž pravda?

Takže jsem si po příjemném obídku koupila kávu u Starbucksu a přemístila se do turecké části města, kde jsem si u té největší mešity sedla na lavičku a zakousla se do knížky od Danielle Steelové. Já ráda čtu červenou knihovnu a paní Steelová se čte sama, jenže občas mi ta baba prostě leze krkem. Ty její hlavní hrdinky jsou většinou takové naivní kozy (bez ohledu na věk), že se při čtení těch sladkobolných příběhů občas i pěkně s prominutím naseru. Každá je krásná, až oči přecházejí, každá má s blížící se padesátkou spektakulární postavu a obličej bez vrásek, a každá jakoby úplně náhodou potká mimořádně přitažlivého svobodného padesátníka, který je bohatý, úspěšný a hrozně sexy. Já bych jí nakopla. Ale nic lepšího tu na čtení nemám J.

No, co vám budu povídat. Den utekl jako voda. Čas vrátit se zpátky do zlaté klece, jak já tomu našemu ústavu říkám. Občas jsou naši hosté dost velcí psychouši. Minulý týden tu byla holčina, která dělala vše možné i nemožné proto, aby získala co nejvýranější bronzový odstín. Odmítala strávit byť jen minutu ve stínu a tělo si natírala olivovým olejem, aby jí slunko doslova osmažilo kůži dozlatova. Trošku riskantní, nemyslíte? Až jsem skoro měla chuť jí posypat trochou strouhanky, aby jí to šlo líp. Druhý příklad za všechny – máme tu teď jednoho obrovského černocha. Narodil se na Bahamách, ale žije s bílou manželkou ve Švýcarsku. Je tichý, klidný, neustále s obřími sluchátky na hlavě a vypadá přesně jako ten nevinný masivní vězeň z filmu Zelená míle. Párkrát jsme spolu prohodili slova, a vyměnili si facebooky. Jaj, obrovská chyba. Teď od něj dostávám zprávy plné srdíček a kvítek a jeho seznam přátel je plný kozatých umělohmotných blonnek. Jak mezi ty děvy zapadám se svým zjevem já, to je mi záhadou. Jisté je, že se teď toho enormního chlapa bojím potkat a snažím se mu vyhnout kde se dá. Život holt není peříčko J.

1 comment:

  1. Prosím muzes mi pisnout na mail cwendy@seznam.cz ? Mám milion dotazu..

    ReplyDelete