Friday, 23 September 2016

Pro hotelové hosty je potřeba se rozkrájet. A děláme to na Kypru rádi!

Posled  busy měsíc před námi a my už odpočítáváme ten final countdown do zavíračky. Co se mé práce týče, už je trochu volněji než v létě, přestože hotel pořád praská v základech. Akorát se změnila sorta hostů. Mladé rodiny s dorostenci a mladé páry nahradily skupiny seniorů, kteří do našeho hotelu jezdí opakovaně ve stejném termínu už spousty let. Tudíž už vše znají, vědí, co můžou očekávat a vědí, že nechtějí tančit zumbu ani hrát vodní pólo ve stále chladnějším bazénu. Tudíž mám teď více času zapojit se do konverzace s hosty a prostě jen tak klábosit. Což, když odbočím, mi vynáší mnohem více dýšek, než když jsem se v létě mohla přetrhnout, abych uspokojila každou duši, která prahla po různorodých hrách a aktivitách. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila proč. Teď, když mám čas utužovat přátelské vztahy, tak hosté oceňují právě tu pozornost, jež jim věnuji, to vlídné slovo a úsměv, které mám čas rozdávat! Lidem je jedno, že málem vypustím duši při aqua aerobicu pod rozpáleným sluncem. Mnohem víc ocení právě tu pozornost! A to platí i v životě samém! Před pár dny jsem na facebooku četla nějaké citáty a jedennich mě chytl za srdce, až mě zamrazilo. „Zajímej se a budeš milován“. Hluboká pravda. Ten, kdo se stará, koho zajímá, jak se máte, kdo poplácá po rameni a projeví slova díků nebo uznání, ten je oblíbený a respektovaný. A milovaný!



Takže když jsem minulý týden neměla moc co na práci, posedávala jsem na pool baru s hosty a jen tak jsme společně vymýšleli, co bychom mohli spáchat za kravinu. Máme u toho baru jeden takový šikovný vysoký strom se silným rovným kmenem, tak jsem skupince Anglánů navrhla, že bychom ten strom mohli všichni obejmout, abychom načerpali energii z přírody (když si všichni hosté stěžují na nedostatek sil). Nejdřív na mě koukali jak na magora, ale ryla jsem do nich tak dlouho, až se jeden z nich vyhecoval a šel ten kmen obejmout. Smáli jsme se jak blázni a s námi i několik dalších lidí, kteří seděli okolo. Což pro mě byla návnada obřích rozměrů. Postupně jsem přesvědčila další a další oběti, aby se s tím stromkem taky pomazlili. A všem se to líbilo! Dostala jsem se na skóre třinácti chudáků, kteří podlehli mému přesvědčování J. Schválně. Až někde uvidíte pěkný stromek, neváhejte ho obejmout. Budete štastní vy i ten strom. Fakt to funguje J.
S tím rozvíjením komunikace s hosty souvisí i to, že se mně teď spousta lidí udiveně ptá, kolika jazyky vlastně mluvím. Což fascinuje zejména Brity, kteří nemluví ničím jiným než svou rodilou angličtinou. Vidí mě povídat si s každým jednotlivým hostem a plynně zodpovídat dotazy Rusů, Němců, Slováků i Čechů. Ono to vypadá úžasně, ale já v podstatě odpovídám na stálé stejné dotazy těmi samými naučenými frázemi. Není složité si dopředu nastudovat to, co hosté chtějí slyšet. Horší je, když se mě začnou německy ptát na něco dalšího v domnění, že německy skutečně mluvím J. Ale zase na druhou stranu německy pro nás Čechy nemusí být až tak složité se domluvit. Tucty slov, které už v češtině zdomácněly, jsme přijali (nemýlím-li se) od sudetských Němců J. Tak schválně - kdo mluvíte německy - co vám říkají „česká“ slova haksna, flaška, manšaft, vercajk, šňůra, ksicht, fotr, apod? Ovšem je to zábavné sledovat i z druhé strany. Celkem snadno lze rozeznat bývalé východní Němce od těch západních. Právě podle slov, která používají, respektive jimž rozumí, když si před nimi povídám s Čechy nebo Rusy. Vůbec celé to historické pozadí je ohromně zajímavé. Kolik my už jsme tu měli emigrantů, kteří z Československa v sedmdesátých letech utekli za hranice. Teď žijí ve Švýcarsku, Německu, Austrálii... Je uchvacující to poslouchat. Až mrazí. Připadají mi skoro jako takoví hrdinové, když to přeženu.
Ostatně těch zajímavějších lidí tu míváme víc. Měli jsme tu přes léto nějaké slovenské „celebritky“. Jakýsi Oliver Andráši – herec, absolutně jsem netušila, o koho běží. Ale slovenské číšničky se tu z něj mohly zbláznit. A hned o týden později i nějaký slovenský hodně vysoký politik, který údajně kandidoval i na prezidenta. Já se kajícně přiznám, že neznám ani české politiky, natož slovenské. Jediné, co o něm můžu říct, že úžasně hrál volejbal a taky dobře vypadal J. Já vůbec mám jakous takous kliku na ty známé tváře. V Abu Dhabi jsem se třeba v posilovně potkala se zpěvákem Craigem Davidem. Relativně hodně tváří jsem střetla i v letadlech. Do Dubaje jsem letěla s MIG 21, do Istanbulu pro změnu s Jankem Ledeckým a kdysi dávno do španělské Sevilly s Leošem Marešem. Ne, že by se bylo čím chlubit, ale tak pro zajímavost to uvádím J.
Ještě bych ráda popsala trošku událostí z našeho běžného hotelového života. Pro nás hoteliéry je při naší práci nejdůležitější si uvědomit, že host je ten nejvýznamnější člověk v domě. Že je potřeba mu splnit všechna přání, vyjít mu vstříc, zajít i za hranice běžných možností, aby byl host spokojen a hlavně aby se k nám zase vrátil. A to se týká nejen restaurace, úklidové služby nebo recepce, ale i mě jako animátorky. Co já můžu pro hosty udělat extra?
Tak třeba v létě jsme tu měli starší neměcký pár s jedenáctiletým adoptovaným asijským klučinou. Chlapec byl evidentně nepatrně zpožděný ve vývoji, ale jinak byl bystrý a roztomilý. Oblíbil si tu u nás jednoho mluvícího umělého papouška z automatu, který vydává hopíky. Každý den s tím ptákem chodil rozmlouvat a jednou přemluvil i mě, abych si s tím plastovým papagájem šla povídat taky. Dali jsme si sraz v deset večer před restaurací. Nebrala jsem to moc vážně, ale pro jistotu jsem se šla pár minut před desátou na to místo podívat. A když jsem tam celou tu rodinku viděla stát a čekat na mě, úplně mě to chytilo za srdce. Jak pro někoho může být taková maličkost tak důležitá, aby v danou hodinu a na daném místě čekal na toho druhého. Tahle chvilka vůbec nebyla o mně, nebyla ani o tom papouškovi, ale o tom malém klukovi, pro něhož bylo povídání si s tou věcičkou událostí dne. Tady na tomhle příkladu jsem si uvědomila, že sliby se mají plnit, byť se zdají jakkoli malicherné. Nikdy totiž pořádně nevíme, co pro někoho může taková blbost, jako říct ahoj neživému papouškovi, znamenat.
A ten nejlepší příběh na konec. Před dvěma dny za mnou přišel jeden Němec. Tráví tu dovolenou se svou těhotnou přítelkyní a na mě se obrátil s prosbou o pomoc. Chtěl svou vyvolenou požádat o ruku a potřeboval by přichystat takový skromný piknik uprostřed zahrady při západu slunce. A protože kolegyně, která má tyto akce na starosti, si zrovna vybírá pár dní volna, takže jsem nejvhodnější osobou k realizaci podobných událostí právě já. Uf. Ono naaranžovat stůl, přidat nějaké to občerstvení a připravit atmosféru, to není tak složité. Komplikace způsobila nenadálá dvoudenní průtrž mračen. A navíc byla komplikovaná i samotná komunikace s tím sympaťákem, protože vše muselo samozřejmě probíhat v tajnosti a bylo složité ho dostihnout samotného. Dva dny jsem kvůli tomu nespala, jak jsem byla nervózní, aby vše dobře dopadlo. Ale vyšlo to úžasně. Snad dokonce i líp, než jsme si všichni představovali. Vše jsem s pomocí baru a číšníků připravila, objednala růže, pustila love songy a pak už jsme všichni netrpělivě čekali, až se ti dva objeví. Tajně jsme je pozorovali, jak si připíjejí nealko koktejlem a pojídají čoko bonbóny. A pak začal hrát Bruno Mars a jeho „Just the way you are“ následovaná hned vzápětí „Marry you“. A to už ten chlapík neměl na vybranou, než začít jednat. V ten moment, kdy vytáhl z kapsy krabičku a poklekl, jsme málem nedýchali. Já dojetím plakala! Bylo to úplně jak ve filmu. Nádherné, romantické a plné lásky...
Takhle si tu žijeme. V hotelech se děje ledacos. Zažila jsem žádost o ruku, rozchod, vznik nových lásek i přátelství, oslavy narozenin a výročí, požár i smrt. Na první pohled se zdá, že hotel je jen továrna na dovolenou a odpočinek, kde se neděje nic vzrušujícího. Ale ve skutečnosti to je obrovský pulzující kolos plný příběhů, života a neskutečného množství emocí.

No comments:

Post a Comment