Monday, 3 October 2016

Egypt mě znovu láká do svých sítí. Podlehnout či nepodlehnout? Toť otázka


Začal nám říjen a já mám jednu takovou malou novinku. Už za pár dní opouštím Kypr. Připadám si tak trochu jako dezertér, utéci těsně před koncem, ale okolnosti tomu chtěly. Máme hotel plnej starých lidí, kteří touží jen odpočívat a hry nebo cvičení jim ke štěstí nechybí. Takže já jsem tu taková nevyužitá. Předcvičovat denně strečink pro jednu nebo dvě babičky, na to už mi opravdu síly po náročném létě nezbývají. A jak jsem nad tím tak dumala, zčistajasna mě osvítil blesk a vnuknul mi myšlenku odletět na pár týdnů do Egypta. Problém byl v tom, že už mám delší dobu na konec října koupenou letenku z Kypru do Atén, a následně z Atén do Prahy, plus mám zaplacenou jednu noc v hotelu v Aténách a to se mi samozřejmě nechtělo nechat jen tak mírnyx týrnyx propadnout. (teď mě napadá: jak se vlastně správně “česky” napíše mírnyx týrnyx? J). Takže jsem si dala dvě a dvě dohromady a zjistila jsem, že mi to krásně vychází na báječné tři týdny v Egyptě. Odletím z Kypru do Káhiry a po třech týdnech se vrátím zpátky na letiště v Larnace, odkud už mi podle původního plánu letí spoj do Atén a domů. Není to super?
 

V souvislosti s Egyptem vyvstala ještě jedna zapeklitá otázka. Teď zbystřete všichni, kdo jste sledovali moje blogy o Egyptě a mé lásce Eckovi. Mám možnost se u něj na pár dní zastavit, pozdravit se s jeho rodinou a samosebou i s ním. Co si o tom myslíte? Prosím, napište mi svoje názory a komentáře, protože já jsem opravdu na vážkách a nevím, jak se rozhodnout. Je mi dvaatřicet a pořád jednám iracionálně. Strašně bych ho chtěla vidět (po dlouhých čtyřech letech). Ne proto, že bych ho stále milovala nebo v něco doufala. To vůbec ne. Spíš mě zajímá, jak se Ecko jako člověk za ty roky změnil, kam se posunul, jak se jeho charakter vyvinul. Chtěla bych vědět, jestli je to pořád ten stejnej vysmátej poděs, nebo už trošku zmoudřel a srovnal si to v hlavě. A nebo to mám prostě jen nechat plavat a nepsat další pokračování již uzavřeného příběhu? V skrytu duše se tam asi hodně chci znova podívat. Do toho ryze egyptského malého městečka za Káhirou, kde to všechno vlastně přesně před čtyřmi lety skončilo. Poraďte. Já vám pak povyprávím, jak to se mnou dopadlo J.

Přiznám se, že už se vážně těším pryč. Kypr je úžasný místo, má nepřeberné množství kouzel a lákadel, ale když jste de facto sami, nebudete bez přátel a spřízněné duše šťastni nikde na světě. Jedna moje kamarádka mi tuhle poslala e-mail, kde mi psala, že jsem za ty roky samoty nejspíš přepnula na jakousi filozofickou stránku bytí. Že přemýšlím o věcech, jež člověk v běžném životě jednoduše opojímí a v koloběhu každodenních povinností je vytěsňuje z mysli. A když si to vezmu kolem a kolem, tak je to pravda. Musím než souhlasit. Přemítám o smyslu života, snažím se přijít na to, zda karma a boží mlýny opravdu existují, nebo si vše jen nalháváme, abychom obalamutili poničenou duši. Já musím říct, že kdykoli je mi smutno, nebo kdykoli se stane něco, co mi ublíží, dokola si opakuji, že se to děje proto, že to tak „někdo” chtěl. Že je vše pro moje dobro, abych se posunula tam, kde mě čeká něco lepšího. To mi hodně pomáhá překlenout období deprese a smutku, přiznám se. Tak mě napadá, že tohle vlastně nejspíš bude podstata víry. Člověk potřebuje v něco věřit. Když jsem byla v Abu Dhabi, dostala jsem od jednoho Filipínce otázku, ke komu se jako ateista obracím, když je mi nejhůř. Nemohl pochopit, že nevyznávám žádné náboženství a nemám žádného boha, ke komu bych se modlila a prosila ho o dobrodinní. Že když je mi smutno, zůstávám se svými problémy sama. Bez Boha. Takže v co já to vlastně věřím, když to není bůh? Osud? Karma? Když jsem byla v prváku na vysoké, měli jsme jako jeden z předmětu filozofii. Náš profesor tyhle stavy tenkrát popsal asi nejlíp jak mohl, když nám tvrdil, že “BYTÍ JE OTÁZKOU TŘETÍ DIMENZE”. A někde takhle meziplanetárně se pravděpodobně se svými rozumy právě nacházím J.

Když už jsem nakousla tu víru, ráda bych se podělila o zážitky tady z hotelu. Kypřané jsou obecně velmi zbožní. Nachází se tu million kostelů, všude po obchodech se prodávají pozlacené ikony kdejakého svatého a lidé hodně dbají na státní svátky. Svatá trojice, svatej Lazar, svatej Nikolas… kdo se v tom má vyznat. My Češi neznabozi tomuhle “odvětví” moc nedáme, ale třeba Slováci jsou na tom úplně jinak. Docela mě tuhle vyvedli z míry, když se mě ptali, kudy se dostanou ke kapli svatého Barnabáše. Kdo byl svatej Barnabáš, ani kde má kapli, samozřejmě netuším ani zbla. Na tomhle příkladu chci jen ukázat, jak propastné jsou rozdíly ve vnímání světa mezi jednotlivými národy. Ateista, křesťan, žid, muslim… Coby ne. Nech brouka žít J.

 

No comments:

Post a Comment