Monday, 17 October 2016

Jak vytočit Egypťana. To bych mohla vyučovat


Předevčírem se mi tady v Hurghadě přihodilo něco, co bych ráda použila jako takový ukázkový příklad chování průměrného turisticky zkaženého Egypťana.  Procházela jsem se takhle k večeru po nábřeží. Byl zrovna úplněk, stmívalo se a měsíc se úchvatně rýsoval nad mořskou hladinou a celé to dohromady tvořilo dechberoucí romantické panorama. Pouštěla jsem si u toho z mobilu svou oblíbenou písničku a prostě si libovala v dané atmosféře. Zastavilo u mě auto. Klasika. To se tady v Egyptě stává každé holce průměrně dvacetkrát do hodiny. Chlápek se představil jako Khaled a vytrvale se mě snažil pozvat na kafe. Používal při tom všechny ty dávno zlidovělé fráze typu „Já jsem jiný“, „Prosím, dej mi šanci tě poznat“, „Chci si s tebou jen povídat“, nebo ur“Jak jsem tě spatřil, srdce se mi zastavilo“. Moje zamítavé argumenty, že tohle všechno už jsem slyšela tisíckrát od tuctů různých Egypťanů a jinej nebyl ani jeden z nich, Khaled záhadně nebral v potaz. Ale neměla jsem ten večer zrovna nic na programu a chtěla jsem se zadarmo najíst (já socka J), tak jsem souhlasila na jedno posezení. Hlavně jsem mu ale chtěla dokázat, že nedostane to, co chce. Chystala jsem se mu pěkně zatopit, za nás za holky. Vyměnili jsme si telefonní čísla a šli se připravit na večer, každý svou cestou.

Dali jsme si sraz o hodinu později, kam se se svým sporťákem dostavil s šesti minutovým zpožděním. Na což jsem ho nezapoměla upozornit. „Nikdy nenechávej holku čekat – obrovská chyba“. Nálada mu viditelně klesla, ale to měl být jen začátek. Vezl nás do přístavu, kde se nacházela spousta roztomilých kaváren a během těch pár minut jízdy o sobě mluvil, jako kdyby mě právě potkalo největší štěstí mého života. Někoho tak arogantního a namyšleného jsem už dlouho nepotkala. Což jsem mu taky nesmlčela. Jen ať to ví.

Když jsme dorazili na místo, Khaled trval na tom, že mi otevře dveře od auta. Okatě galantní. Nabídnul mi rámě, ale to jsem odmítla. Nevodím se za ruku s někým, koho znám teprve hodinu. Opět mu spadla čelist, ale mně dělalo zvrácenou radost přilévat olej do ohně. Procházeli jsme se po marině a oťukávali se. S ironickým úšklebkem jsem vyslechla ty jeho povídačky o tom, jak jsem krásná a jaké měl dnes štěstí, že mě potkal. Nejšťastnější den jeho života, když mu bůh dopřál si se mnou povídat a vzít mě na kafe. Během té krátké procházky se mi povedlo Khaleda vytočit ještě dvakrát. Poprvé, když se mě ptal, jestli věřím v boha a já mu opáčila, že pro boží existenci není důkaz. A podruhé, když se mě ptal, kolik jsem měla egyptských bojfrendů. Do toho mu nic není. Nevím přesně proč, ale urazil se. Prý jsem ho ranila. Začínal mi lézt dost na nervy, ale chtěla jsem vědět, kam až tohle může zajít.

Sedli jsme se v jedné z kaváren a já jsem odmítla sedět vedle něj na gauči. Raději jsem se posadila na židli naproti němu. Opět se namíchnul. Prý ať nedělám scény, že se na nás všichni koukají. Ale tím, kdo dělal scény, byl on. Kdyby netrval na tom, ať sedím vedle něj, nikdo by po nás ani nevzdechl. Během příštích pěti minut se mě snažil pohladit po tváři a políbit mi ruku, ale pokaždé jsem ucukla. Což opět vyvolalo zlobný výraz na jeho čím dál brunátnější tváři. Já nevím, ale nechali byste se hladit a líbat od někoho, koho znáte dvě hodiny? Já teda ne. Vyčetl mi, že se chovám jako dítě, ale líbit jsem si to nenechala. Zjebala jsem ho, ať si uvědomí, že se vůbec neznáme. Hrála jsem si s ním jak kočka s myší. Když se Khaledovi opět vrátila barva do tváře, začal zpívat romantický slaďák on Enrique Iglesiase. Varovala jsem ho předem, že mám na jazyku něco, co ho opět rozpálí do běla, ale chtěl to slyšet. Dala jsem mu na srozuměnou, že rádoby romantické popěvky možná platí na osmnáctiletý holky, ale mě je dvaatřicet a falešné zpívání ve mně žádné láskychtivé vibrace nevyvolává. Vrchol večera přišel ve chvíli, kdy mi zapípala smska od mého kamaráda, který mě zval na druhý den ven. Chtěla jsem mu odpovědět, což ale Khaleda nesmírně popudilo. Zuřivě chtěl vědět, proč je pro mě tak důležité na tu zprávu odpovědět. Koukal mi přitom přes rameno na displej telefonu, aby viděl, co odpovídám. Tím naopak vytočil on mě. Začala jsem mu dost nevybíravě namítat, jak může srovnávat sám sebe a toho druhého, s nímž se znám čtyři roky a koho považuju za velmi blízkého kamaráda. „Tak já pro tebe nejsem zajímavej?“, opakoval mi Khaled. To už jsme se zvedli z kavárny, protože tentokrát se lidé po nás opravdu začali otáčet. Já jsem mu opakovala, co že po mně vlastně chce. Já jsem s Egyptem skoncovala a už se sem nehodlám vracet, kvůli nikomu a nikdy. Choval jako blázen. Známe se dvě hodiny a on už mě zve na líbánky do Thajska. Khaled ale zřejmě dosáhl limitu své trpělivosti a řval na mě, ať se uklidním a respektuju ho. Já toho měla taky tak akorát dost, tak jsem mu řekla dobrou noc a šla jsem od něj rychle pryč. A on se za mnou hnal, co si to dovoluju ho tam nechat stát jako onuci, ale já se neotáčela. Dohnal mě a... chrstnul mi vodu do obličeje. Zalapala jsem po dechu. To neměl dělat. Poslala jsem ho přede všema lidma dost nahlas do prdele. Nejdrsnější arabskou nadávkou, kterou znám. Naštěstí (pro nás pro oba) se Khaled rychle vzdálil ke svému autu a já šla na opačnou stranu.

Co si o tom myslíte? Je tohle jeho chování normální? Kdybych byla Egypťanka, vůbec by ho nenapadlo mě chytat za ruku, ani mi vykládat takové nesmysly o lásce na první pohled. Divím se, že to na mě zkoušel i přesto, když věděl, že jsem v Egyptě dva roky žila a že jsem takových, jako je on, musela potkat stovky. A přesto se mě snažil oblbnout jako každou jinou. Jsou opravdu ti Egypťani tak hloupí a myslejí jen ptákem? Khaledovi očividně ještě žádná holka nikdy neřekla ne. Nebyl zvyklý prohrávat. Takže tuhle lekci ode mě dost potřeboval. Majetnický a namyšlený.

Tenhle text chci zakončit ještě jednou historkou. Která se mi paradoxně stala tentýž den, jen o hodinu dříve. Jela jsem autobusem domů a vedle mě si přisedl asi dvanáctiletý Egypťan. Započal se mnou konverzaci. Myslela jsem si, že si chce jen trénovat angličtinu, ale když se mě pak ptal, jestli může přijít ke mně domů, znejistěla jsem. Tvrdil mi, že mu je patnáct, ale i kdyby mu skutečně bylo, co chtěl po mně?! Mohla bych být jeho matka. Začal mi v telefonu ukazovat fotky nahých holek, tak jsem se ho snažila uzemnit, že na tohle má ještě tak deset let čas. Ale byl neodbytnej. Začal prosit aspoň o tři minuty, aby mohl se mnou zůstat o samotě. Proboha! Radši jsem vystoupila. Jaké z toho plyne ponaučení? S nikým si nic nezačínat. Ani obyčejnou řeč.

2 comments:

  1. A co jsi čekala? Tím, ze s nim někam jdeš mu jasné davas naději..nechapu

    ReplyDelete
    Replies
    1. Takze podle Tebe jit na kafe, znamena jit s nim hned potom do postele? Sorry, ale po prvni schůzce nema pravo si tohle myslet, ani v to doufat. Asi jsem stara skola

      Delete