Friday, 14 October 2016

Zpátky do minulosti. Ecko, já a Benha


Jsem v Egyptě. Právě tady a teď a jak jsem slíbila, píšu čerstvé zprávy o tom, jak jsem se nakonec rozhodla. Zda mou první egyptskou lásku Ecka znovu po dlouhých čtyřech letech navštívit. Co myslíte? Udělala jsem to? Chvilka napětí... ANO! Udělala. Ecko mi slíbil, že mě vyzvedne na letišti v Káhiře, což pro mě byla velká úleva. Rozhodně jsem se totiž nechtěla vláčet z letiště na železniční nádraží, pak se trmácet půl hodiny vlakem do onoho městečka jménem Benha a pak ještě taxíkem k Eckovi domů. S třiceti kilovým kufrem. Takže jsem si „nadiktovala“ podmínku vyzvednout si mě na letišti, jinak můj střevíc v Benze nespočine. Docela mě vyvedlo z míry, jak ochotně a samozřejmě s tím Ecko souhlasil. Tak čilý nebýval.

Nebudu nic předstírat, byla jsem nervózní jak prvorodička. Ani ne tak z něj, ale z celého toho prostředí. Z té vidiny dvou tří nocí v jeho rodině, pod dohledem rodičů a sestry. Co oni budou říkat na to, že se po čtyřech letech vracím. Proč? Jako přítelkyně nebo jako kamarádka? A jestli jim nebude divné, že mě Ecko nechá přespat u sebe v pokoji. Ona Eckova rodina je dost liberální, co se islámských pravidel týče. Už tenkrát nás spolu nechali spát v jednom pokoji na jedné posteli, aniž bychom byli svoji. A nyní jim v tom také nic nepřekáželo. Egypt je holt plný překvapení.

Ecko na mě na letišti opravdu čekal! Vycházela jsem z příletové haly, prodírala se shlukem lidí a najednou se z davu vyrojila paže a přitáhla si mě k sobě. On! Bylo to zvláštní vidět se po takové době a cítit se s ním tak uvolněně. Už tam nebyla ta láska, ani trochu. Bylo mi s ním jako s kterýmkoli jiným egyptským kámošem. Popichovali jsme se, škádlili, smáli se vzpomínkám. Kdysi dávno jsem četla jakýsi citát, že přátelství mezi mužem a ženou je možné pouze tehdy, když spolu ti dva prožili plnohodnotný vztah. Jedině pak už tomu přátelství nestojí nic v cestě. Žádné skrývané touhy a naděje. A já s tím souhlasím.

Ecko je pořád stejnej. Stejně krejzy, s tím samým pohledem na svět, s neměnícími se názory. Má Kristova léta. Můj bože, co my jsme se tu první noc nasmáli společným zážitkům a chvílím. Které tenkrát vlastně vůbec nebyly směšné. Ale s odstupem času se člověk zahihňá všemu. Ecko mi ukázal staré dopisy, co jsem mu psávala (bože, jak naivní jsem byla J), sledovali jsme na YouTube animátorská videa a vzpomínali i na ostatní naše známé animátory. Kde teď jsou a co dělají. A... informace zřejmě nejžádanější, na níž všichni netrpělivě čekáte... Ano, spali jsme spolu. Bylo to takové bez emocí, nemastné neslané. Ne nadarmo se říká, že vstupovat dvakrát do stejné řeky není dobrý nápad. Nevím no. Asi by mi nedalo spát, kdyby k tomu nedošlo, a takhle jsem ráda, že už je za vším definitivní tečka. Tak nějak oboustranně jsme přirozenou cestou pochopili, že nastavovaná kaše nestojí za nic, takže to byla za celé tři dny v Benze naše jediná intimní chvilka. Snažit se o víc nemělo smysl a vlastně ani chuť nebyla. Vzájemně. Za což jsem ráda. Můžu teď mít klidné svědomí i spaní a konečně nechat minulost minulostí.

Druhý den jsem byla pozvaná na návštěvu k Eckově sestře, kde se objevila i jeho mamina a synovec s neteří. Ti vyrostli! Za čtyři roky uplynuly galony vody. Všichni byli skvělí a všichni úplně stejní. Mamina se mě snažila krmit vším možným a děcka po mně neustále vyžadovala něco namalovat. Jako tenkrát. Až jsem nabyla dojmu, že se v Benze zastavil čas. Ale fajn bylo, ne že ne.




Strávila jsem nějakou dobu i v Eckově obchodě s módními doplňky, kde jsem si mohla vybrat cokoli, co mi do oka padlo. Zahrnul mě dárky, jídlem i pitím. Koupil mi novou SIM kartu i lístek na autobus do Hurghady. Žasla jsem. Předtím jsem to byla většinou já, kdo všechno financoval. Pamatuju si, jak Ecko zatočil za půl dne se svojí i mojí (!) výplatou, protože měl ten den narozeniny a chtěl si udělat radost. Že přitom rozfofroval – aniž by se mě třeba jen na půl huby zeptal – moje peníze, to mu evidentně vrásky nedělalo. Takže nyní jsem si tu jeho rozhazovačnou náladu pochvalovala. Role se obrátily.

Benha je pozoruhodné městečko. Špinavé (ostatně jako celý Egypt), bez atrakcí, jednoduché a neturistické. Žije tam spousta kluků, kteří kdysi pracovali jako animátoři a kteří si sem přivedli evropské holky. Mnoho z těch smíšených párů spolu (bohužel) zplodilo potomka. Ale... vůbec se nedivím, že valná většina těch Evropanek vzala po čase nohy na ramena a i se závazkem zdrhla zpátky domů. Do „civilizace“. Ono pod rouškou lásky, v zamilované zaslepenosti je holka ochotná přimhouřit oči a skousnout cokoli. I já sama jsem si tenkrát zkoušela představit, že bych na tom konci světa s Eckem hospodařila. Ale naštěstí jsem procitla včas. Kdo by dobrovolně vyměnil řád, čistotu a pohodlí Evropy za chaos, špínu a chudobu Egypta? Jen zamilovaná holka. Láska je slepá. Ale až ty růžové brýle spadnou, o to bolestnější bývá pád zpět do reality. Ono je velmi snadné zamilovat se do animátora. Obléká se jako Evropan, je cool, poslouchá světovou hudbu, chodí jíst do Mekáče a holku nechává volně dýchat. Obdivuje na ní otevřenou mysl a vše jí toleruje. Dokud spolu žijí v neutrálním prostředí dovolenkového rezortu, je vše v cajku. Jakmile se ale egyptský animátor a  Evropanka rozhodnou žít na jeho domácí půdě, je všechna romantika ta tam. Najednou holka zůstává sama doma s jeho sestrami a matkou, zatímco on po nocích obráží ulice s partou kámošů a domů chodí nad ránem. Holka najednou nesmí jít ven sama, nesmí se oblékat moc vyzývavě a nesmí se bavit s cizími muži. Ztrácí nejen kontrolu nad svojí svobodou, ale automaticky přijímá i život nižší sociální vrstvy, v nedostatečné hygieně a všudypřítomném zmatku. V cizojazyčném prostředí. V muslimském prostředí. V nevzdělaném prostředí. Mám pokračovat? Tohle, holky, chcete?


No comments:

Post a Comment