Friday, 11 November 2016

Kolik jste ochotní zaplatit za lásku v Egyptě?


Už přes týden v Praze. A zatímco moje mysl hledá odpovědi na otázky Co se životem? a Kam se teď vrtnu?, na stole mi opuštěně leží poznámky k novým blogům z Kypru a hlavně z Egypta, které je potřeba vyprávět. Strávila jsem v Egyptě dlouhé tři týdny, i když si právě teď říkám, jak rychle to uběhlo. Když jsem přijela do Hurghady, přišly mi ty první dny takové nudné, prázdné a bez života. Utvrzovalo mě to v tom, že toto byla má poslední návštěva Egypta a už se tam nehodlám vracet. Nikomu kvůli. Procházela jsem se po ulicích a neskutečně mi lezlo na nervy, když se mě dvacet pouličních prodavačů z dvaceti zeptalo odkud jsem. Hlavou mi prolétalo, jestli se Egypťani vlivem nedostatku turistů stali ještě dotěrnějšími a hloupějšími než dřív. Jak se mi ten můj svět, který tolik let považuju za svůj druhý domov, mohl tak znechutit. Proč? Bylo mi to líto, ale zároveň mi v duchu padal ze srdce balvan. Konečně budu moci cestovat jinam. Poznám nová místa, znovu se vrátím do Itálie, strávím letní dovolenou na pobřeží Rumunska... Zkrátka pojedu všude tam, kam jsem doteď nemohla, protože jsem čas i peníze věnovala cestám do země faraonů.
 

Když jsem tak zevlovala po Hurghadě, ať už sama nebo s kamarády, hodně jsem pozorovala kolemjdoucí. Hlavně smíšené páry Egypťan-Evropanka. A že jich bylo. Překvapilo mě, jak moc převažovalo duo starší žena-mladší kluk. Občas ten rozdíl byl hodně do očí bijící. Tak mě napadlo, jestli si třeba oba dva nepřipadají poněkud nejapně. Vždyť každému okolo muselo být jasné, o co u této dvojice běží. O panenské lásce nemohla být řeč. Takže zbývá co? Sex, v horším případě sex a prachy. Mladíkovi vypadne z pusy pár otřepaných frází o kráse jeho vyvolené a ona mu vděčností skočí do postele. A pokud je extra “soucitná”, tak návdavkem zaplatí útratu za večeři a ráno poté svému gigolovi věnuje i pár bankovek “na nájem”, “na doktora pro maminku”, nebo na cokoli, na co si playboy postěžuje. Anebo se tak prostě domluvili předem. Starší paní, o kterou si doma už moc lidí kolo neopře a která hledá zmizelé sebevědomí u břehů Rudého moře, finančně poděkuje svému ztepilému zachránci, který ji na jednu nebo i více nocí propůjčil ztracené mládí i krásu. Byznys. Nic víc.

Ale tohle všechno se bohužel děje i u mladších ročníků, které naneštěstí celou tu hru zatím neprokoukly. V oparu lásky přenechávají muži svého srdce svůj nový telefon a vozí mu drahé dárky v podobě stříbrných řetězů a značkového oblečení. A vůbec je přitom nenapadne, že se tímhle vším de facto také řadí mezi pokladničky. Abych jen hloupě nekritizovala.. I já jsem se kdysi řadila mezi holky oslepené egyptskou láskou a byla ochotná vydat se z peněz pro kluka, pro něhož jsem znamenala méně než vzduch. Jenže tenkrát jsem si to odmítala přiznat. Děkuju bohu, že je výplata v Egyptě opravdu natolik malá, že mi nedovolila dávat ani půjčovat v podstatě nic. Těch pár stokorun, co jsem naivně odevzdala (na cigarety a hašiš!!!) ve snaze dostat oplátkou trochu lásky, mi dnes líto není. Byla to daň za zkušenost. Ohrozila jsem tenkrát mnohem víc, než jenom svoje účetnictví. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlela, respektive jsem byla dostatečně blbá na to, aby mi to nedocházelo. Ale riskovala jsem pobyt za mřížema, nebo i vyhoštění ze země, když mě muž mého srdce poslal k dealerovi pro heroin, který jsem poté převážela veřejným autobusem přes hromadu check pointů. Asi mi to tehdy přišlo moc levné na to, abych ten prášek považovala za něco tak nebezpečného, ale blbci mají vždycky nejvíc štěstí.

A i tak jsem dopadla ještě dobře, oproti jiným případům. Znám holčinu, jež štědře obdarovala místního DJe motorkou, kupou oblečení a zaplatila mu i nové zuby. A co dostala ona? Pár kopanců do břicha a ránu pěstí. Znám slečnu, která svému milému půjčila peníze na vlastní zásnubní prsten (naštěstí nevědomky), aby ho poté načapala v bytě s jinou.

Teď jsem ten celý všudypřítomný folklor popsala hodně hnusně a povýšeně. Proč by starší (ale samozřejmě i mladé) ženy měly být odsuzovány za to, že touží po milém slovu a něžném dotyku? A že obojí hledají za hranicemi své vlasti, na místě vyhlášeném pánskou prostitucí? Proč ne! Nespočetněkrát jsem slyšela, že holkám na Egypťanech imponuje právě ta pozornost. Najednou si jich někdo všímá, někdo se za nimi otočí na ulici, lichotivě hvízdne a pozve na skleničku. Komu by to nezvedlo pochroumané sebevědomí. A když se pak procházejí ruku v ruce po pláži, a chlapec nešetří jemnými dotyky a pohlazením, které ženské srdce by neroztálo. Je to hezké a pochopitelné. Jenom je mi líto, že za to ty holky platí. Ať už penězi nebo dárky. Viděla jsem v Egyptě dost, abych věděla, jak tyhle případy končí. Když holka odmítne být finanční injekcí, dočká se výčitek, že vlastně svého muže vůbec nemiluje a že jí na něm nezáleží. Najednou ona je ta špatná. Ale přitom pravda je úplně obráceně. Takhle dokáže obvinit a ublížit jedině ubožák, kterému na slečně opravdu ani trochu nezáleží. Měla jsem v Egyptě více ctitelů a ti, kterým na mě záleželo, udělali první poslední, aby získali mé srdce. Dárky jsem dostávala já a kolikrát na místní poměry opravdu drahé. Co tím chci říct? Vlastně ani sama nevím. Snad jen prosím, zbytečně se neponižujte.

O nabubřelosti místních lamačů srdcí jsem podrobně psala v mém posledním blogu. To byl jeden případ za všechny. Ale co chci napsat (a tím pádem veřejně vyventilovat přemíru emocí a snad Vás i požádat o radu) je pokračování příběhu s mým potápěčem. Který už v podstatě také znáte. Viz blogy z Hurghady 2016 a Káhiry 2015. Když jsem byla v Hurghadě letos v dubnu, strávila jsem podstatnou část svého pobytu právě s ním. Při mém odjezdu jsme si plánovali, že se uvidíme zase na podzim, až skončím svůj půlrok na Kypru. A jak jsem slíbila, tak jsem udělala. Jenže zatímco já celý náš vztah už považuju čistě za kamarádský, on pořád (a vůbec ne tajně) doufá v něco víc. A to se bohužel prolínalo celými třemi týdny tentokrát v říjnu. Začalo to tím, že mi hned po mém příjezdu strčil pod nos manželskou smlouvu Orfi. Už jsem o téhle praktice tady na blogu vyprávěla. Tenhle papír je prakticky jen smlouva o sexu, jakési obcházení zákona ve snaze zlegalizovat v muslimské zemi nemanželskou soulož. Můj potápěč argumentoval tím, že bez tohoto dokumentu se mnou nemůže legálně pobývat v mém pronajatém bytě. O což jsem v podstatě ani nestála. Chtěla jsem být sama. S jeho občasnou návštěvou, dát si večeři, kouknout se na film. Ale abych ho tam měla nakýblovaného čtyřiadvacet hodin denně, to rozhodně ne. Takže mi odmítnutí podepsat tenhle cár papíru docela hrálo do karet. Vydržela jsem dva roky v Egyptě bez Orfi úplně v klidu (snad jako jediná holka J), takže ani teď jsem na tom nehodlala nic měnit. Navíc kvůli potenciálnímu sexu, který jsem neplánovala ani nechtěla. Já mám toho svého potápěče strašně ráda, je mi s ním moc dobře, ale už to pro mě není milenec. Spíš něco jako starší bratr, ochránce. A strašně mi bylo líto, že mu nemůžu ty jeho něžnosti oplácet. Necítila jsem to. Nechtělo se mi ho držet za ruku, netoužila jsem ho pohladit po tváři, nemohla jsem vyslovit slova chvály a uznání. Přestože by si to hodně zasloužil, ale kdybych to udělala, rozdmychávala bych v něm naději. A to jsem nechtěla. Pokaždé, když se mě ptal, má-li zůstat nebo jít, nevěděla jsem co odpovědět. Pokud zůstane, bude se pokoušet o intimní sblížení a opět se pohádáme, protože já odmítnu. Pokud mu řeknu, aby šel, ublížím mu, protože jsem věděla, jak moc chce zůstat v mé přítomnosti. To byly nekonečné a prakticky každodenní boje. Neustále zkoušel prolomit ledy a přiblížit se ke mně. Chápu to. Kdyby to nedělal, asi by nebyl normální chlap, ale vadilo mi, že se neumí ovládat. Nedokázal vedle mě třeba jen ležet a koukat na film. Nechal se ovládat pudy a instinkty a častokrát mi připadal jako zvíře. To mě úplně odpuzovalo. V takových chvílích jsem si ho přestávala vážit. Ale líto mi ho bylo pořád. A tak moc. Kolik dnů jsem kvůli tomu probrečela. Ale nemůžu být s někým přece jen z lítosti. Ta lítost mi rvala srdce. Ale co byste na mém místě dělaly, holky, Vy?

2 comments: