Thursday, 17 November 2016

Krkolomná cesta domů za 80 hodin. Hurghada-Káhira-Larnaka-Atény-Praha


Opouštět po třech týdnech Egypt, i když jsem se na začátku zapřísáhla, že už sem nikdy nepáchnu, mi lámalo srdce. Viděla jsem se se starými známými a poznala při potápění i nové, takže kontakty tu pořád mám. Když jsem dávala na facebook fotky, jedna moje blízká duše mě obdarovala komentářem: „Ty už tam zůstaneš, viď...“ Vyznělo mi to víc jako naděje, než postesk, ale život v Egyptě za podmínek, jež tam panují, už pro mě není možný. Pravdou je, že když jsem viděla po ulicích pobíhat všechny ty animátory, chtělo se mi tam tak strašně zůstat. Znovu mít partu, tancovat a dělat blbiny. Ale už jsem na to stará a za ty peníze to už prostě nejde. Nejvíc mi to bylo líto, když jsme s kámošema vyrazili do klubu Little Buddha a hned od prvního pohledu mě všichni považovali za animátorku. Styl oblékání, chování... to v člověku prostě zůstává. Hodněkrát jsem prohlásila, že být animátorkou není povolání, ale životní styl. Člověk se s tím musí ztotožnit. Měla bych spoustu důvodů v Egyptě zůstat, ale i spoustu důvodů odejít. Takové to miluju a nenávidím zároveň. Padesát na padesát. Na kterou misku vah se přiklonit?

 

Každopádně, měla jsem před sebou takřka sebevražednou cestu domů. Trasa Hurghada-Káhira-Larnaka-Atény-Praha mi měla zabrat 80 hodin. Z Hurghady mě čekala dlouhá noční cesta do hlavního města Egypta. V Káhiře mě autobus vyklopil kolem deváté ráno, takže jsem měla v rezervě ještě spoustu hodin, než ve čtyři odpoledne odletím zpátky do Evropy. Co teď. Autobus zastavil někde úplně jinde, než jsem předpokládala, takže mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala. Podle záchytných bodů, které jsem znala z dřívějška. Intuice a kapka štěstí mě po pár minutách chůze dovedla tam, kam jsem chtěla. K vlakovému nádraží Ramses v samém centru Káhiry, kde to naštěstí dobře znám. Táhla jsem s sebou všechny své věci včetně kufru, takže jsem při špacíru ulicema vypadala poněkud neohrabaně, ale co jsem mohla dělat. Nicméně, vzala jsem si tágo a objela pár oblíbených obchůdků a pak už vyrazila na letiště.
Výhled z Cairo Tower
 
Bylo zvláštní vracet se opět na Kypr, kde mě čekala celá noc na letišti, než mi druhý den ráno poletí spoj do Atén. Zarezervovat si hotel na deset hodin nemělo smysl, takže jsem se obrnila odvahou a rozhodla se nocovat v letištní hale na lavičce. Nebylo by to pro mě poprvé. Už jsem takhle přečkala noc kdysi v Banské Bystrici i v již zmíněných Aténách. A protože jsem do Larnaky přiletěla kolem šesté večer, rozhodla jsem se využít čas i příležitost a zajela si do centra města do Starbucksu, kde jsem jim „ukradla“ trošku elektřiny a wifi J. A kolem deváté zpátky na letiště. Noc alá bezdomovec nakonec nebyla tak strašná. Našla jsem si fajn místo, oblíkla na sebe všechny mikiny, co jsem s sebou táhla a bylo to ok. Ostatně nocujících lidí kolem mě byla spousta, takže nebylo za co se stydět. Ale stejně jsem už byla ráda, když se otevřela check-in přepážka do Atén a já mohla vplout do odbavovací haly.

Atény byly mrazivé. Egyptské i kyperské teploučko záhy vystřídala šedivá obloha a teplota kolem šestnácti stupňů. Fuj. Čekal me celý den i noc v tomhle krásném antickém městě, ale počasí neporučíš. Takže jsem sedla na metro a jela rovnou do hotelu, kde jsem si dopřála pár hodin spánku. Spala bych mnohem déle, ale bylo mi líto promarnit bílý den v Aténách chrněním, takže jsem se donutila vstát do té kosy a vydala se do centra. Výhoda byla, že jsem se ocitla v Aténách už potřetí, takže jsem znala systém veřejné dopravy a trochu se orientovala v centru. Ale ono právě kvůli tomu nešikovnému počasí nebylo moc o co stát. Prolétla jsem krámky se suvenýry, prošla známá místa a koupila si balíček makronek, abych si obarvila den. Nechci říct, že to byla zbytečná návštěva hlavního řeckého města, ale umím si představit hodnotnější a bohatší program. To počasí dělá hodně. Takže jsem se vrátila do hotelu poblíž metra Omnia (mimochodem kontroloval mě revizor J) a zavrtala se se zbylýma makronkama do vyhřátých peřin. Barevné drobečky jsem z postele vymetávala ještě ráno J. Ale už jsem mířila na letiště směr DOMŮ.
Syntagma Square
 
Prvního listopadu, počasí v Aténách mnohem teplejší než den předtím, ale i tak ještě pořád pod mrakem. Ale mně to už byla putna. Letěla jsem domů. Do Prahy. Což bylo znát už na letišti, když se kolem mě všude začala ozývat čeština. Zatím pokaždé, když jsem se vracela domů, byly ty moje přílety do Prahy takové emotivní, dojemné. Znovu na domácí půdě, mezi svými. Ale tentokrát jsem necítila nic. Žádné dojetí, žádnou radost, žádný smutek. Nic. Byla to destinace jako každá jiná. Už mi ta místa všechna splývají. Ať přiletím na Kypr, do Egypta, do Atén, do Istanbulu... pokaždé vím, kam jít a kudy se dostat tam, kam potřebuju. Létám většinou na ta samá místa a pojem „domov“ má pro mě nyní o hodně širší význam. Jako bych nějak nevěděla, kam pořádně patřím. Musím se přiznat, že jsem se hodně bála návratu domů. Po téměř pěti letech v cizině jsem se rozhodla vrátit do rodné hroudy a začít tu něco budovat. Jenže zvyknu si? Nebude mi to tu malé? Obyčejné? Nudné? Studené? Těžko soudit. Jsem tu teprve pár týdnů a odjíždět zase jinam se rozhodně nechystám. Hledám si práci a budoucnost neplánuju. Na nižší teploty jsem si rychle zvykla. Ono je dost příjemné cítit mrazíky na tvářích a nepotit se J. Spousta lidí se mě ptá, proč jsem se rozhodla vrátit do Česka. Proč nezůstanu venku. Jednoduchá odpověď. Byla jsem hodně rozlítanej člověk. Vystřídala jsem spousty míst a poznala stovky nových tváří. Ale neustále se stěhovat, mít permanentně napůl sbaleno a sbližovat se s novými lidmi, aby mi za pár měsíců kvůli odlišným životním cestám zase zmizeli z očí, to hodně unaví. Pět let je tak akorát. Chci zůstat na jednom místě, vídat ty samé lidi, vrátit se trochu do normálu. A jestli se bojím stereotypu a nudy? Kdo říká, že tu musím být napořád? Kdoví, co bude za dva tři čtyři roky. Život je krásný tím, že je nevyzpytatelný J 

No comments:

Post a Comment